Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       V Ikarii č.9 bude diskusní blok, kde se k tomuhle vyjadřují Oščádal, Olšanský, Kosatík, Adamovič a já. Požádala jsem o příspěvek Láďu Dvořáka. Ne že by nebyl chytrý a přínosný, ale jednak se mi na dvojstranu do Ikarie nevešel a jednak jaksi neladil s tím ostatním. Je to pohled člověka zasvěceného do fandomových záležitostí, který se obrací ke čtenářům zasvěceným do téhož.

       Takže přeju čtenářům Interkomu, aby si pěkně početli a pěkně si popřemýšleli.

       

České povídky, které v Ikarii vycházejí, opravdu nemají (slušně řečeno) příliš dobrou úroveň.

       Ondřej Neff ale svůj úvodník začíná jinak - mluví o profesionálech a neprofesionálech doby předlistopadové.

       Je zajímavé, jak sám (profesionál) vidí vztah ostatních k profesionálům. Má pravdu v tom, že k nim byly značné výhrady. Ale nebyly to výhrady rázu ideologického! Nikdo z nás profesionály nepokládal za „přisluhovače režimu“, spíš jsme obdivovali, jak dokáží prokličkovat ve všeobecné mizérii.

       Naše námitky se týkaly kvality. V porovnání s angloamerickou SF (ale i polskou a ruskou) na tom byli naši profíci špatně. Tak špatně, že povídky, které se umístily na čelných místech v soutěži Karla Čapka, byly lepší. V rámci fandomu vyrostla řada dobře píšících autorů - amatérů. Proč se dnes neprosadili? Vedou k tomu tři důvody:

       1) Nemají jméno a konexe. Kdo nemá jméno, není čten a tedy vydáván. Kdo nemá jméno, není vydáván a tedy čten. To je známý kruh. (Ale kdo se chce prosadit, nakonec to většinou dokáže. Za podstatnější proto pokládám následující důvody.)

       2) Nemají čas. Právě proto, že jsou amatéři. Dříve, v zastaveném čase, se toho stihlo hodně. I něco napsat. Dnes nic nestíháme.

       3) Nemají sicflajš (plechový zadek - podle otce národů). Je rozdíl napsat tři perfektní povídky do roka nebo napsat jich třicet. Na běh na dlouhé tratě amatéři prostě nemají výdrž. Když posbírají všechny síly, dokáží napsat Knihu. Ale o přijetí autora čtenáři rozhoduje ta třetí, čtvrtá...

       A tak se nepřivalila nová vlna skvělých kluků a holek, kteří by spláchli starý zpuchřelý svět, a vše zůstalo na bedrech „osvědčených“ profesionálů.

       Neffova námitka vztahující se ke kvalitě však musí mířit právě k nim! Americkou sf přece také neposuzujeme podle Johna Wocaseka, který jednou za rok napíše příběh o tom, jak mu mimozemšťané přistáli na zahradě a on pro ně udělal párty.

       A naši profíci nás šidí. Píší stále rychleji a hůře. Představa, že by se někdo z těch zpuchřelých staříků teď odvázal a začal to sázet jednu pecku za druhou, patří do šuplíčku zbožných přání. A tak, pokud se mezi těmi dosud neznámými amatéry nenajde aspoň jeden budoucí ranař, bude se česká sf na mapě Evropy tlačit ve frontě s finskou (znáte nějakou?), snad jen trochu oživená svou skvělou minulostí. Znáte to přece: Kafka, Hašek, Čapek? - Oh, I see!

       Vraťme se ale ještě na chvíli ke kvalitě povídek v Ikarii. Tiskne se tam opravdu to nejlepší? Zdá se mi, že spíš publikujete šedivý průměr - proč tam nejsou povídky Kmínkovy, nejlepší Hlavičkovy, a když chcete akční - Veverkovy? Novotný napsal lepší věci než Madonnu.

       Obrázek současné české povídky do značné míry závisí na Ikarii samotné! Nemusíte přece vybírat jen z toho, co vám lidé posílají. Nechte vybrat Zdeňka Rampase něco z minulých Parconů. Pochopitelně to nebude americká SF šedesátých let, tak se prostě dnes psát nedá, ale podoba české sf může být daleko výraznější.

       

Empiricky mám zjištěno, že když otiskneme něco z dob zašlé slávy prvních (ale i pozdějších) Parconů, nevyjímá se to v Ikarii nijak zvlášť úžasně a geniálně. Jako když máte rybičku, která se pod vodou nádherně leskne, ale když ji vylovíte, ztratí okamžitě všechny své duhové barvy a vy nemůžete pochopit, co jste na ní viděli.

       Stalo se to s Militantní pohádkou od Olšanského, s Madonou z Vrakoviště od Novotného, s povídkou Jak jsme si pořídili automobil od stejného autora, a taky s Panelfixn od Hlavičky. A myslím, že i se Zádruhou od Pecinovského.

       Jímá mě dost vyhraněné tušení, že jinak by se nevedlo Kmínkovým povídkám, a tak teď chystám od něj Solus, který je natolik klasicky hard-core, že si snad udrží barvy a lesk. Ivanovi ovšem připadá starý, div se za něj nestydí. A mutanti Vládi Veverky? Obávám se, že dnes by nám málo věcí připadalo otřelejších a napsaných poplatněji té atomové psychóze, co tenkrát vládla.

       Myslím, že tuhle změnu optiky, pohledu, cítění nebo čeho zaregistrovalo víc lidí, určitě Ivan Adamovič, který si taky myslí, že vybírat ze starších Parconů už není řešení.

       

Ale ještě poznámku druhou: Láďa (všimněte si jeho monogramu: LSD) - tak tedy LSD mluví vesměs o staré gardě. Proč nekonstatuje, že tady máme několik lidí, kteří píší dobře a hodně? J.W.Procházku, Vilmu Kadlečkovou, Filipa Škábu a jeho boys ze Spectry? A pak třeba Jirana, který, kdyby psal systematičtěji, by byl plně konkurenceschopný mezinárodně, Mátla, pro kterého platí totéž, Švachoučka (pro toho platí LSD kategorie málo plechového zadku) a konečně toho Pecinovského, který zase zjevně potřebuje zastavit se a odpařovat ze svého zředěného roztoku, dokud se nezahustí do žádoucí kvality?

       Navrhuji na tomto místě, abychom se zamysleli nad kulty naší domácí SF - já si třeba myslím, že ty Kmínkovy povídky, ty o rozvodu a kancelářích, jsou možná předmětem kultu a dnes už tak moc dobré nejsou. Je to možná skoro totéž jako problém pepíkovštiny, což je vlastně specificky česká zdeptanost poměry; je možné dál zobrazovat tuto zdeptanost? Nejsou „zdeptané“ věci stále předmětem kultu?

       Láďo, naštvi se a diskutuj, ať se zas něco děje!