Interkom: Feministické okénko

Syti, v teple, z pohodlí svých křesel a gaučů sledujeme se zájmem zase jednu válku. Válku, kterou další - kolikátý už - spasitel lidstva vyhlásil za svatou. Žádný ze samozvaných spasitelů nedokázal ve skutečnosti vůbec nic. Tenhle má ale daleko jiné prostředky, než jeho předchůdci. Ve jménu Alláha všemohoucího a slitovného vypouští do moře miliony tun ropy, kterou bychom tady v Československu dost potřebovali, posílá řízené střely, kam ho zrovna napadne, vyhrožuje použitím lidských štítů, atomových a neutronových zbraní. Mašalláh. Je si ale jist, že mu Alláh požehná. Myslím si, že kterýkoli spasitel lidstva musí být poněkud šílený.

Evropa ostatně také zažila dost a dost náboženských válek. Jakkoliv to nechápu, je to tak, ti lidé opravdu bojovali za víru. Kde se v nich vzala ta neotřesitelná jistota, že jen ten jejich bůh je jediný, pravý a svatý? Jak vědí, že pravdu nemají ti ostatní? Proč ani obava z pekla či džehenny je nedonutí k zamyšlení, jestli přece jen náhodou není ten pravý spíš Kristus (Alláh)? A co když pravdu mají konfuciáni, budhisté,brahmáni nebo ateisté? Kde ostatně berou tu svou jistotu ateisté?

Každý z nás se rodí s nějakou tou dávkou agresivity, a ta si žádá vybití. Proto se někteří lidé cítí po pořádné hádce očištěni, říkají, že hádka vyčistila vzduch. Vzduch je pořád stejný, to jim jen adrenalin pořádně propláchl cévy. Když se agresivita nevybíjí, hrozí infarkty, neurózy a kdo ví co ještě. Přirozeným ventilem agresivity je pochopitelně boj. Sportovní soutěžení je jeho napodobeninou. A lidé jsou schopni najít i spoustu dalších ventilů.

Vezměme si takové zdánlivě nevinné povolání, jakou se zdá být profese spisovatelská. Tvor píšící sedí u svého rozhrkaného psacího stroje (na jiný nemá, zvlášť když píše fantastiku) otlouká si prsty a jen těžce vnímá to, čemu se někdy a někde říkávalo objektivní realita. Je to tvor neškodný a neútočný:

Vážně? Až na to, že sama literatura je vlastně pokusem o agresi přímo do vědomí druhých. K tomu je třeba připočíst i pravidla řemesla, třeba pro naši oblíbenou sci-fi a dobrodružnou literaturu. Nedávno jsem nahlédla do Posledního Mohykána a bručela jsem dost nevrle. Ta dlouhá expozice, to pomalé uvádění do děje, aby si čtenář byl jist, kde je, kdy tam je, proč tam je, co je dobro a tak dále mě otrávilo. Jako vyznavač sci-fi a občas i její psavec jsem vyučena v přímém skoku do děje. Nejpozději na druhé stránce musí k něčemu dojít. Buď se předestře záhada, nebo něco létá vzduchem, facky či klacky, kulky nebo blesky z phaserů, telepatické útoky, talíře Ufounů nebo talíře domácí. Jinak zhýčkaný čtenář dílko odloží do hromady uspávací literatury, muž též do specializované knihovny na VC.

Nedávno jsem přinesla domů párek papoušíků Fischerových (zdůrazňuji, papoušíků, nikoliv papoušků, původ z Tanzanie). Byli kouzelní. Pořád se mazlili, ozobávali, spali přitisknutí k sobě, zkrátka idyla lásky papouščí. Potom dostali budku a založili rodinu. A už to začalo. Samice samce pérovala, až nám ho bylo líto. Když se vylíhla mláďata, nějakou chvíli bylo všechno v pořádku. Ale pak samice vyhnala samce i mladé z hnízda. Báli jsme se, aby je neutloukla. Mladí měli krvavé šrámy, samec to zchytal první a krčil se v koutku klece. Samice si prostě chtěla založit další hnízdo, a se současným rázně skoncovala. Nezbylo nic jiného, než ji dát do jiné klece. Když jsem ji tehdy chytila a odnášela, nejspíš jsem se tvářila hodně zle, protože můj muž tiše řekl: To by byla škoda. Asi na mně bylo vidět, jak velkou chuť mám zakroutit jí krkem. Teď samec krmí mladé a ve volných chvílích lká po samici jak ukulele tmou. Ona také lká, ale jakmile je pustím k sobě, bije malé. A tak píšu za stálého jeku papoušíků.

A pak ať mi někdo zkusí vykládat něco o lásce! Veškeré rozmnožování je poznamenáno agresivitou a nechce to být jiné. Asi ani v paralelních světech na jiných planetách. Všeliké to splývání duší, kterým oplývá literatura, film i televize, je sen, zrozený z únavy vší agresivitou, kterou prožíváme. Jediný autor sci-fi, o kterém vím, že na tomto snu trvá, je Eduard Martin.

V jednom ze zlých snů svět ovládne pouze jedno pohlaví. Větší hrůzy pak autoři píší, když svět v jejich fantazii ovládnou ženy. Literatura bohužel, ať se nám to líbí nebo ne, musí pracovat s paušalizací. Snad proto bývají ženské civilizace ve fantastice (Země žen, Muži pod ochranou, Sexmise) militantní, organizované vojensky nebo alespoň polovojensky.

Oddíl Amazonek působí věrohodně, vojenská diktatura žen však nikoliv. Možná se tu promítá trauma autorů z dětství, kdy jim velely matky, mnohdy lépe než leckterý zupák. Autoři (i autorky) si zřejmě neuvědomují, že těm chuděrám nic jiného nezbývalo. Kdo dobrovolně vstane od televize a jde na slušnou žádost matky umýt nádobí? Ani manžel. To je čistá sci-fi. Po několika dnech nebo letech, podle síly nervů, matce rodu, štvané jemnými náražkami na neuspořádanou domácnost od sousedek, matiček„ babiček, sudiček a tchyně (blíže viz legendu o Furiích či Eryniích, kulturní oblast antické Řecko a Řím), ony již zmíněné nervy povolí. Následuje vypovězení války a k tomu náležející aparát rozkazů, rajonů a občas i šikan.

Autoři, jak Páral (Země žen), tak i Merle (Muži pod ochranou), zřejmě předpokládají, že v situaci, kdy moc z jakékoliv příčiny přejde z rukou mužů do rukou žen, začnou se ženy mstít za utrpěné křivdy. Tím ovšem přiznávají, že veškerá moc je skutečně koncentrována do rukou mužů a že křivdy, které ženy utrpěly, jsou dostatečným důvodem, aby tak drastickou a krutou mstu vyvolaly. V tom mají pravdu, ale zřejmě podlehli iluzi, legendě nebo pověře o ženské slabosti, neschopnosti a hlouposti. Militantní, polovojenské či koncentráčnické režimy jsou však podle mého názoru znakem slabosti, neschopnosti, hlouposti a navíc nafoukanosti vládců. Stalin a Hitler byli muži, a nevím o žádné ženě na trůnu, která by se jim vyrovnala. To je asi dáno celkově vyšším IQ žen. Obávám se, že oba zmínění mužští autoři mechanicky implantovali ženám chování, typické v obdobných situacích pro muže, přesně podle hesla: Podle sebe soudím tebe. Protože právě muži si značnou část svého agresivního rezervoáru odreagují při různých militantních aktivitách, což vyhovuje i jejich značně vyvinutému pudu stádnímu. Stádismus ostatně určuje celý „mužský“ životní styl. Projevuje se nejen vojnou a jinými hrátkami v zeleném, ale i shlukováním se v hospodách, zakládáním spolků, politických stran a hnutí, vytvářením ideologií a vůbec projevováním organizačních schopností. Příznačná pro stádní pud mužů je i ochrana některých povolání (hlavně šéfovského a dalších lépe placených) jako ryze mužských.

Obě legendy, jak o slabosti žen, tak i o síle mužů, dala vzniknout populárnímu článku dr. Plzáka, kde tyto legendy předestřel jako dokázaný fakt a na základě toho tvrdil, že pohlavek, který muž obdrží od ženy, ho obvykle pobaví, ba i rozněžní, zatím co políček daný mužem ženě je zavrženíhodná surovost.S druhou částí tohoto tvrzení nelze než souhlasit. Tu první vyzkoušela v praxi jedna má známá. Když byl její manžel jednou mimořádně nesnesitelný, rozhodla se, že ho přesně podle návodu dr. Plzáka rozněžní a jednu mu ubalila. Nijak zvlášť se nekrotila, spoléhajíc na přirozenou ženskou slabost. Slabost se, a to nedomyslela, netýká ženských rukou po několika létech neustávající dřiny v domácnosti. Ruce žen v manželství rychle pozbudou něhy a zato získají na síle a razanci. Muž se nerozněžnil. Týden chodil po bytě, držel se za ucho a sténaje prohlašoval, že mu žena prorazila ušní bubínek. K ničemu jinému než ke sténání se v té době nedal použít, nebyl schopen ani usednout před televizí a ohlásit dětem počátek Večerníčku. Když ho ruka od samého držení ucha rozbolela, uchopil vlásenku, kterou získal z ženiných toaletních potřeb a v uchu se šťoural. Přitom si ovšem ucho postižené pletl s uchem nepostiženým. Rozbolely ho obě, a nakonec nevěděl, které ucho má bubínek a které ne. To už žena nevydržela, zavrhla Plzákovy pusté teorie a vrátila se ke svému přirozenému pragmatismu. Vlásenku zabavila a vyhodila. Bolesti v mužových uších ustaly.

Ženy samozřejmě stádní pud nepostrádají. Nejrůznější drbací a štrykovací či drhací kroužky jsou toho zřejmým dokladem. Někdy jsou taková seskupení i agresivní, zvlášť když si přisvojí jakousi společenskou soudní pravomoc. Takovou drbací síť najdeme na mnoha pracovištích a víme, jak dovede otrávit život (viz znovu Furie). Snad proto začaly ženy vyhledávat praccoviště s převahou mužů, a vůbec bojovat za rovnoprávnost a emancipaci, aby se ty nejlepší z nich nakonec dopracovaly k radikálnímu feminismu. Tolik k ženskému stádnímu pudu.

Ženská agresivita se daleko nejvíc projevuje na poli rodinném, myslím si, že ke škodě jiných, hlavně uniformovaných institucí. Je rozhodně zábavnější být vojenskou ostřelovačkou, než vítězkou nad špinavou podlahou, ale násilné přetížení žen domácími pracemi jim takové povolání znemožňuje. Ženy přitom mají bystřejší zrak a jistější ruku. Pokud tomu nevěříte, dejte někdy muži do ruky kosmetický štěteček a uložte mu, aby si namaloval linku na horním víčku. Výsledkem bude roztřesená přerušovaná čára a pokaňkaný obličej. Žena udělá naprosto přesnou a pevnou linku. Ovládá se tak dokonale, že po tu dobu ani nemrkne. Kromě toho výsledky práce vojenské ostřelovačky mají trvalejší hodnotu než sebelépe umyté nádobí. Přesto je s těmito skvělými vlastnostmi žen plýtváno při domácích pracech, což určuje i okruh působnosti ženské agrese.

Samozřejmě je to nesmysl. Jakkoli nerada paušalizuji, vyvinula se podle všeho situace tak, že ženská agrese má obranný charakter, zatímco mužská útočný. Pokud sex je aktem agrese, a nic jiného to není, pak agresorem je muž. Ženy by o tom mohly psát romány a také to dělají. Milostné romány ovšem píšou i muži, ale na obsahu se to nepozná. Bývají to romány dlouhé a neobyčejně nudné i v tom případě, že jsou okořeněny nějakou tou raketou nebo UFO. Ono to mužské, byť agresivní, ukecávání a dotírání je ve skutečnosti strašlivá otrava a jediná obrana je povolit. Jinak by žena neustále utíkala, a z toho bolí nohy, nebo by umřela nudou. Vůbec se nedivím autorům fantastických příběhů, že o lásce píšou málo, a vždy je z toho cítit vnitřní odpor. Tím zcela mimochodem napravují škody, které způsobili spisovatelé a básníci minulých věků vynálezem romantické lásky. Zvlášť když to byli dobří spisovatelé nebo básníci. Když Goethe napsal utrpení mladého Werthera, mladí muži po vzoru hrdiny páchali sebevraždy. Podle Dámy s kameliemi mladé dámy neustále pokašlávaly, takže v salonech to vypadalo jako ve švýcarském Davosu. To by ještě nebylo to nejhorší, ale každý se cítil povinen se romanticky zamilovat, což přetrvává prakticky dodnes. I v literatuře, byť proti Goetheovi či Dumasovi ml. mírně pokleslé. Fantastická literatura tímto neblahým dědictvím netrpí, a pojednává o skutečně zajímavých, mnohdy dokonce důležitých věcech. Myslím, že mýtus o romantické lásce je jednou z mnoha příčin dlouhotrvající války, která je tématem tohoto pojednání.

Rodinnou válku kromě historie mých papoušků a jiné havěti (třeba rozkošných akvarijních rybiček, které požírají vlastní potomky, jen se vylíhnou), dobře dokumentuje dávná historie jedné obzvlášť povedené rodiny, Atreovců, kteří nějakou dobu vládli v Mykénách. Rod založil Pelops. Tomu, kdo už zapomněl ze školy děj námluv Pelopových, stručně připomenu:

Synnové Pelopa a Hippodamie se jmenovali Atreus a Thyéstes. Hoši napřed v bratrské shodě zavraždili mladšího bratra, pak se ale nějak nepohodli a milý Atreus, tehdy už mykénský král, pozval jednoho krásného řeckého dne Thyésta na hostinu, kde se jako hlavní chod podávalo maso ze dvou Thyéstových synů. Třetí syn, Aegistos, náhodou zrovna nebyl doma. Následovala řada drobnějších rodinných rozmíšek, v důsledku kterých zůstal mykénský trůn Atreovi a potom jeho synovi Agamemnonovi.

Agamemnon se jednoho, nepochybně rovněž krásného řeckého dne rozhodl, že se ožení. Jeho vyvolená, Klytaimnéstra, sestra Heleny Trojské, byla sice už vdaná, ale to Agamemnonovi příliš nevadilo. Vyřešil to po atreovsku. Manžela zabil, Klytaimnéstře vyrval z rukou nemluvně, kterému rozbil hlavu a byla svatba. Klytaimnéstra ostatně příliš neprotestovala, postavení mykénské královny zřejmě nebylo k zahození, mrtvola sem, mrtvola tam. Až když Agamemnon obětoval svou a její dceru Ifigenii, nějak se dopálila. Potom musel Agamemnon služebně k Tróji a Klytaimnéstra se zatím domluvila s Aegistem. Když dali dohromady všechno, co na Agamemnona měli, zjistili, že na jeho zavraždění to právě stačí a začali kout pikle. Kdyby jim to vyšlo, králem by byl Aegistos, byl přece také Atreovec, a královnou Klytaimnéstra. Věci se však nějak dopátral Agamemnonův a Klytaimnéstřin syn Orestes a preventivně je oba zabil.

Často vidím kolem sebe variace na osud Klytaimnéstry, všechny ty ženy, které pořád jen trpí, ty hodné. Muži, kteří si v takové domácnosti nemají možnost odreagovat svou agresivitu, aspoň zkoušejí, co jejich žena snese. Může se jim lehce stát, že to zjistí. Ženě povolí těžce zkoušené nervy, adrenalin, dlouho zadržovaný, se vylije naráz. Vezme do ruky paličku na maso a použije ji k účelu, pro který nebyla vyrobena, ale k němuž se dokonale hodí. Muž je pak praštěný, což se většinou nepozná, nebo mrtvý, což se většinou pozná.

Ženy neměly bohužel tolik šancí podědit Klytaimnéstřiny vlohy, ale obranný pud žen je daleko starší. Je totiž nutný pro zachování druhu a rodu, a může se projevit agresivně jaksepatří. Živě vzpomínám na dobu, kdy mé vlastní děti byly nemluvňaty. Zle jsem tehdy vyjela po každé babce, která se rozhodla, že mé plačící dítě utiší hrkáním s kočárkem. Byl to ostatně zázrak, že se kočárek pod jejich rukama nerozpadl, jak hrubě jednaly. Děti obvykle totiž sladce hajají do chvíle, kdy se matka blíží ve frontě k cíli. Potom se rozeřvou. Na tuto chvíli čeká před každým krámem skupina babek, aby měla příležitost dítě konejšit. Jednou jsem takovou skupinu sledovala z okna. Čekaly dvě hodiny, než se nějaké dítě rozbrečelo.

Atreovský gen se u současných českých mužů projevuje spíš slovně. Žádný muž nedokáže zabíjet pořád, kdežto kecat lze bez omezení. Žena, domnívám se, se vdává zcela ukecána. Ze záhadných důvodů však muž nejpozději jeden den po svatbě usoudí, že byl uloven, a začne se chovat jako kořist. To znamená, že ulehne na kanape jako - no, přesně jako kořist - a teď se, ženská, starej.

Mám dojem, že v atreovských dobách byla kořistí žena, a staral se tedy muž. Dnes nic takového nedělá. Proto jsou přece muži na světě, aby se starali o ženy! Pokud tak nečiní, neplní svůj účel a potom se musí projevit obranná rekace ženy. A už nám létají talíře domácí. Ne vždy, někdy přijde k slovu diplomacie či dvorská intrika a jindy se rodina stává závodištěm. Všechno je to prostředek k vybití agresivity.

Má spolužačka se rozhodla pro hormonální antikoncepci. Neměla totiž sílu pořád před muži utíkat a kromě toho chtěla v klidu dostudovaat. Bylo to kolem roku 1968, naše zdravotnictví začalo produkovat antigest a dost ho propagovalo. Dívka to oznámila svému tehdejšímu příteli, také studentovi, který jí to okamžitě začal rozmlouvat. Hrozil jí neurčitými hormonálními potížemi, menstruačními bolestmi a mnoha dalšími hrůzami. Chyběla jen plastická scénka na téma hřích a věčné zatracení, kdy dva čerti, kteří mají právě službu, na sebe pokřikují: Franto, pod tuhle hoď o lopatku uhlí víc, ta brala antigest! Bolesti se, pravda, dostavily, ale jiného druhu. Čas od času antigest prostě zmizel z trhu a dívka si mohla ubrousit nohy, aby ho sehnala. A víte, jak takové ubroušené nohy bolí?

Jednou, to už měla moje spolužačka jiného přítele, znovu došlo k poruše zásobování. Dívčin tehdejší přítel měl nějaké známé, přes které pilulky sehnal, ale s gustem jí sdělil, jakým gestem ti známí dívku charakterizovali. Normální dívky, tedy ani nymfomanky, ani děvky prý pilulky spíš neberou než berou. To je ovšem jistá cesta, jak přijít do jiného stavu, takže mě to dost udivilo.

Bylo by vůbec na čase vymýtit tu podivnou pověru, že antikoncepci, případně potraty využívají hlavně prostituky. Ovšem, že je využívají také, těhotenství by jim bránilo v práci. Ale to platí i u žen naprosto slušných. Pilulka totiž mimo jiné zabraňuje menstruačním bolestem, které také překážejí při činnosti. Přitom ve fantastické literatuře jsem se, pokud si vzpomínám, setkala s motivem antikoncepce dvakrát. Jednou to bylo v Huxleyho Konci civilizace, kde ale byly všechny ženy jaksi lehčího rázu (a všichni muži jejich zákazníky), podruhé v povídce, na jejíž jméno ani autora si nevzpomínám. Posádce kosmické lodi tam došly steroidní hormony, což je základ antikoncepční pilulky, aspoň pokud při svých chabých znalostech tuším. Místní obyvatelstvo, jakési rozumné mušle s vášní pro matematiku, požírající železo, je dovedly ke zdroji těchto látek. Tehdy byla antikoncepce podle toho, co jsem z literatury nejen fantastické vůbec dokázala přečíst, pojata poprvé a naposled jako věc důležitá a kladná. Je s podivem, že s něčím takovým se člověk nesetká častěji. Možná, že muže prostě jenom vzrušuje, když případné těhotenství mají ve své kompetenci (oni pak ovšem nejsou těhotní a nerodí), a veškeré křesťanské náhledy na věc slouží jen jako záminka pro jejich omezenou chlípnost. Skoro si myslím, že tohle je i v pozadí momentálního tažení proti potratům. Vzrůstající počet mužů léčících se pro poruchy potence, a daleko víc je těch, kteří se z nejrůznějších příčin neléčí, by tomu nasvědčoval.

Typický pro tuto taktiku byl v mnoha rodinách případ automatické pračky. Dokud byla pračka využívána, byla též žena peskována, že je prádlo zaprané a nežehlivé košile se musí žehlit. Když pak ve věčné, a tolik marné ženské snaze zavděčit se začala všechno prát v ruce, byla vyplísněna, že nevyužívá domácí automatizace, a ještě si stěžuje, že má moc práce. Mezi námi, praní v ruce je, s výjimkou ložního prádla, skutečně rychlejší a úspornější. I žehlení je pak kratší. A ložní prádlo je nejlepší dávat do prádelny. Když je manžel nespokojený, může si jít stěžovat do prádelny.

Tohle všechno se ale týká křesťanského kulturního okruhu, kde, ať mám proti křesťanství jakékoliv výhrady, postavení ženy významně ovlivnil mariánský kult, i když na druhou stranu byl důvodem pro vymezení ženské působnosti na domácnost a rodinu. Tam by nás ostatně někteří muži pod pláštíkem křesťanství rádi zahnali zpátky. Zřejmě netuší, jak je domácnost nudná a jaká je v ní nekřesťanská dřina.

Islám kult Madony, a vůbec ženy postrádá. Snad proto v islámských zemích nezuří ona věčná válka s takovou intenzitou, což v zemích, kde lze vidět ženy řetězem připoutané k autu, je s podivem. V zemích, kde je možné mnohoženství, je něco takového ale nutné. Kdyby se na pána a vládce sesypal celý harém, asi by dlouho nevydržel. Rozhodně se islámské ženy vyznačují odevzdaností, pokorou a naprostou podřízeností muži. Asi jim to přikázal Alláh. On ženu naprosto podřizuje muži třeba i svatý Pavel, ale Evropanka či Američanka si přece nenechá do svých věcí kecat pouhým světcem pobočného významu. Bůh nebo Alláh je přece jenom vyšší šarže.

Příklad islámských žen však dokladuje, že militantní civilizace žen jsou nereálné. Kde jinde než v islámské oblasti by ženy mohly organizovat odpor proti mužům, než v harémech a v oblasti, kde je důsledně oddělen svět žen a svět mužů, Alláh sem, Alláh tam? Kde jinde by byly tak ideální podmínky pro ženskou guerillu (zkušenost z války ve Vietnamu nám říká, že proti guerillovému způsobu boje nelze zvítězit)? Kde jinde jsou lepší podmínky i pro organizovaný boj než v zemích, kde žena musí skrývat svou tvář pod rouškou, takže ze všech žen se stává jediná amorfní masa? Islámské ženy, na neštěstí pro zbytek světa, této příležitosti nevyužily, jak vidíme právě v těchto dnech.

KLF Ostrava s lítostí oznamuje, že ohlášené vydání Moorcockova slavného románu Kníže mečů se ne naší vinou velice opozdí. Všem, kdo si tuto knížku objednali, oznamujeme, že objednávky jsou vedeny v evidenci a okamžitě po vydání budou vyřízeny. A buďte rádi, jprotože tiskárna si nasadila takové finanční požadavky, že by jeden výtisk měl stát 55 - 60 Kčs. Na to jsme, samozřejmě, přistoupit nemohli. Hledáme teď možnost, jak tuto publikaci vydat podstatně levněji. Takže - vydržte. Předem díky.

Feministické okénko

Boj až na věky.

INZERTKOM

Nový SFK v Bratislavě