Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       

       Co tedy zbývá? Nic objevného. Vše, co už tady bylo, od pointových povídek, kde se slova váží na kventlík a konec musí být ostrý jako pazourkový nůž (prý jsou mnohem ostřejší než kovové skalpely a nějaká francouzská firma je dodává chirurgům), až po rozsáhlé eposy, zachycující celé epochy, vzniky a pády kosmických impérií v nekonečném kolotoči boje o moc, což tak pěkně líčí I. Asimov ve svých Základnách, a což neméně pěkně ukázal Lucas v erbovním filmu Hvězdné války.

       Budeme ale toto, ať jedno či druhé, umět my tady, v Československu? Odkojeni Karlem Čapkem, zvyklí malým českým človíčkům, pro které mimoprostorový kontakt s cizím světem představuje jen možnost, jak zadarmo napást kozu či nechat si opravit byt?

       Přiznám se, že tohle je otázka, kterou jsem si kladl již před listopadem 89, a projevuji radost postiženého, když zjišťuji, že i jiní psavci jsou na tom obdobně, čehož čerstvým důkazem je pokus Vilmy Kadlečkové o velkou epiku, tedy pokus vymanit se z klišé české SF literatury.

       Mám na mysli její nejčerstvější dílo, román „Na pomezí Eternaalu“, jinak vítězný text CKČ 1990.

       První, čeho si čtenář při úvodním prolistování povšimne, je jakási „obloha“ příběhu, úvod, který zasvěcuje do vlastního příběhu a který tento příběh deklaruje jako legendu, a pak dodatky na konci, jež mají autorský svět v mysli čtenáře lépe zakotvit, dodat mu důvěryhodnosti a reálnosti. Což je základní podmínkou každého SF díla – aby čtenář bezvýhradně podlehl autorově fikci. Vilma Kadlečková bravurně plní i další podmínku „reálnosti“ svého světa, vybavila jej až v míře přebytečné samorostlým metajazykem, jehož výkladový slovník je součástí dodatku. Dopustila se zde jisté nedůslednosti, ale o tom až později.

       Vlastní příběh nás zavádí do světa vybudovaného na dvou rozporech. Jedním z nich je antagonismus mezi „obyčejnými“ bytostmi, neznalými ovládání mentálních sil – autorka je nazývá techničany nebo též, svým metajazykem, waghíry – a mezi „zasvěcenci“, parapsychologiky, jež dělí do dvou kategorií – ti s hmotným tělem jsou argia-luové, plně transcendentální pak ghosidi. Zdrojem konfliktů a „pohonnou hmotou příběhu“ je potom vztah těchto bytostí – touha po „zasvěcení“ u techničanů a rozporné reakce argia-luů na tyto snahy. Autorka konstituuje dvě školy, ostře proti sobě stojící právě v této otázce. Jedna, ortodoxní, odmítá kontakty s waghíry, přičemž jimi manipuluje a staví se do role mocenské elity, druhá, heretická a nazývaná florijská, hlásá tézi spolupráce a rovnosti v odlišnosti.

       Jelikož zdrojem psychických sil argia-luů jsou krystaly látky zvané argenit, druhým rozporem je boj o vlastnictví této látky, tedy boj o moc, jež argenit reprezentuje. Zmínkou o takovém boji pak román končí. V posledním odstavci se čtenář dozvídá o bitvě mezi eternaalskou a nangandskou armádou, takže autorka si tuto druhou „nádrž pohonné hmoty“ ponechává spíše pro romány další, čemuž nasvědčuje i „inzerce“ mnoha válek v letopisech, v části dodatku. Dlužno podotknout, že Eternaal je jednou z kosmických říší, která na války o argenit doplatí svým rozkladem.

       Román tedy líčí předválečné období, podle autorčina předznamenání se čtenář seznamuje s legendou o Sargovi, člověku-rostlině, kterému se splní jeho velký sen, stát se argia-luem. Z hlediska vyprávěče je děj přenesen do minulosti a čtenář dopředu ví, že právě argia-lu Sargo se stal oním pověstným Prvním heretikem, zakladatelem florijské školy.

       A tím se dostávám ke slabině románu, jen zdánlivě formální. Je-li deklarován jako legenda, měl by mít i charakter legendy. Jak už bylo řečeno, základní podmínkou životaschopnosti SF příběhu je vybudování věrohodné mimoreality, která musí být konzistentní, její části si nesmějí protiřečit a uplatnění přenesené reality ze čtenářova světa musí odpovídat skurečným zkušenostem čtenáře až do sebemenšího detailu. Chyby, které projdou autorovi mainstreamu, jsou pro autora SF nepřípustné, přičemž bez skutečné reality se neobejde. Nemůže totiž vléci čtenáře do světa jiné logiky a zkušenosti, ač dělá vše pro to, aby u čtenáře ternto dojem vyvolal. A právě v tomto je základní paradox SF literatury, který si musí každý autor zatraceně dobře promyslet. Nelze totiž napsat skutečný příběh z budoucnosti, i kdyby se nějak podařilo autorovi uhádnout pohled budoucích lidí na svět, jejich postoje i osobní problémy. Toto vše by totiž bylo pro současného čtenáře nejen nepochopitelné – neodpovídající jeho osobní zkušenosti – avšak hlavně nezajímavé a tedy nečtivé! Například, zajímal by pozdně renezančního čtenáře Joyceův Odysseus či pochopil by Styronovu Sophiinu volbu? Dokázal by vůbec tehdejší vzdělanec dočíst do konce byť jednu jedinou knížku, napsanou po roce 1900? Pochybuji a jsem přesvědčen, že jediná kniha, na níž bychom se shodli, by byla Bible.

       Soudím, že v nesourodosti čtenáři předložené deklarace a vlastního obsahu příběhu spočívá právě takový typ chyby, který by v maistreamu nevadil. Vilma Kadlečková uvádí první román ze světa Eternaalu jako legendu. Avšak má tento příběh skutečně atributy legendy, tak jak je čtenář zná? Vždyť rozměr legendy je právě to, co je splečné fiktivnímu světu Eternaalu a skutečnému světu čtenáře, tedy právě ta věc, která musí do detailu sedět.

       Legendy vznikly jako vyprávění o životě svatých, hlavně těch, kteří zemřeli mučednickou smrtí. Obětovali se pro názor. Legenda tedy popisuje čin jednotlivce, který se výrazně liší od průměrného chování. Navíc musí nést etický náboj. Aby bylo možno odlišit takový čin, musí se odehrát na masovém pozadí, tj. musí mít dostatek svědků. Jinak ztrácí smysl, legenda nemůže vzniknout, neboť chybějí šiřitelé. Abych nemusel zabočit do církevní historie, pro ilustraci toho, co mám na mysli, si zvolím příklad prakticky ze současnosti. Jan Palach se upálil na veřejnosti, na místě, kde český národ tradičně vyjevuje svou vůli. Proto je jeho čin legendotvornou látkou mimořádného kalibru, proto se již dnes srovnává s činem Jana Husa a troufám si tvrdit, že ve třetím tisíciletí se Jan Palach stane absolutním symbolem boje proti komunismu a doplní tandem sv. Václav, Jan Hus na trojlístek.

       Provedl svůj čin veřejně a využil zákona kontrastu, který musí ctít i autor, užívající formy legendy – a pokud je to autor SF, tak ještě přísněji. To, že Sargo nemusí za svůj názor obětovat život, ač je deklarován jako První heretik (avšak nekřičí svět Vilmy Kadlečkové přímo po hrdinovi, po argia-luovi, který by na protest obětoval svoje mentální síly a stal se opět obyčejným smrtelníkem?!), čtenář snese, leč to, že jeho konání nemá patřičně masové pozadí v konformním chování množství jedinců, narušuje již citelně image legendy. Pro autorku je tedy legenda jenom prázdným,pěkně znějícím slovem, a rám, který pracně, dobře a skutečně vynalézavě vybudovala, obklopuje úplně jiný obraz, než čtenář čeká. Není to špatný obraz, to vůbec ne, ale je jiný, svou komorností neladí s hojností toho, co jej obklopuje.

       A jsem u další slabiny románu, skryté pod tou první. Je to přílišná komornost jeho jádra. Vyjmenujme si postavy příběhu. Sargo, Mediah, Ashley – hledači argonitu, Loannet, strážce Bodu a jeho pomocnice Griíds, Kosmovládce z národa Garrimbů a jeho nedobrovolná pomocnice Palan’nea. Tedy sedm osob a za nimi skrovný sbor divochů z jediné vesnice. Toť celé obyvatelstvo planety Irammy. Připadá mi to víc než skromné a pokládám tento počet za příliš nízký, nejen pro vznik legendy o jedné z postav, nýbrž i pro vlastní námět velké epiky. Nelegendárnost legendy vyvolá ve čtenáři jen podvědomý nesoulad, avšak disproporce mezi uzavřeností příběhu a velikostí toho, o co v něm jde, již vědomý pocit ochuzení. Čekal jsem trochu více, řekl klubový kolega, když jsem se ho ptal na názor. Vilma Kadlečková před námi buduje vizi významné, byť periferní planety, skrývající ve svých útrobách poklad nedozírné ceny, a přitom síly, které se o něj sváří, jsou nicotné.

       Co toto píšu, bojuje se též na Zemi o poklad nedozírné ceny – o ropu. Podle autorčiny optiky by měly v Kuvajtu proti sobě stát tak maximálně dvě roty po sto vojácích a ne půlmiliónové armády, jak je tomu ve skutečnosti. Myslím si, že autorka si byla této disproporce jistým způsobem vědoma. Svědčí o tom Loannetovy úvahy na str. 7O, kde se čtenáři sugeruje, že tři hledači odhalili tajemství Irammy jaksi soukromě, že jinak v celém Eternaalu o něm nemá nikdo ponětí. Nemohu si pomoci, ale já bych pokládal za pravděpodobnější verzi, kde Mediah by byla imperiální agentkou a její soukromá výprava jen krytím mocných císařských sil v pozadí. Pak by i závěr románu, kde zrazuje tejemství Irammy kancléři Ballardovi, působil logičtěji a méně násilně.

       I ostaní mocenské síly jsou, bohužel, zastoupeny toliko „vzorky“ . Kosmovládné nanganďany, odporné hmyzí Garrimby představuje pouze jeden exemplář a též argia-luy reprezentuje jediný strážce. Vznikl tak dobrý komorní příběh, ale ne plnokrevná epika, po jaké „imperiální“ námět volá. Vznikl příběh, kde snaha autorky opatřit mu zázemí zvnějšku, pomocí dodatků a předmluvy, se jaksi obrátila proti ní samé – aniž chtěla, obnažila, jak vlastní příběh zázemí postrádá. Jak dobře věděli Verdi i Wagner, hrdinskou operu dělají sbory!, a pokud si zvolím epickou látku, bez těch sborů se neobejdu. Ani nesmím sbor vystrčit na předscénu a nechat zpívat o něčem jiném, než je to, co jsem vymyslel pro jeviště. Důkazy: Podle připojeného letopisu vylodili se Sargo, Mediah a Ashley na Irammě 185 let po založení Klanu Ochránců. Přitom ale ve vlastním ději není ani zmínka o vztahu Loanneta, jediného argia-lua, k této veledůležité organizaci. Dále se z letopisu čtenář dozví, že o 432 let dříve, než Mediah uspořádala svou hledačskou výpravu, Eternaal se zmocnil celé planety plné argonitu a dokonce si podmanil říši netechnických civilizací. Pochybuji, že eternaalci by těchto fakt nevyužili a zuřivě nehledali další kořist celými flotilami kosmických křižníků. Neobstojí ani argument o okrajovém postavení Irammy, na pomezí Eternaalu. Ba právě naopak, dějiny třebas Říše římské dokazují, že největší ruch býval vždy na pomezí, že to byla právě hranice, která si vyžadovala trvalou pozornost císařů, kde se nejen vyměňovaly údery mečů, ale i důležité informace. Proto bych spíše čekal, když už ne přímo na Irammě, tak alespoň někde v alfě Vodnáře předsunutou základnu eternaalského loďstva – něco jako nedávno objevený opevněný tábor XV. legie u Věstonic.

       Druhou stránkou, nebo další vrstvou SF díla je počet detailů, kterými autor šperkuje svůj výtvor. V této rovině si Vilma Kadlečková vede více než zdatně. Osobně za nejzdařilejší považuji její nápad s protonací, tedy s nonstop existujícím informačním polem, a zavedení pojmu pozadí, tedy okamžitého stavu protonace a jejího zpětného působení na lidskou mysl. Autorkou je též využita logicky se nabízející možnost využít zkreslení či zamlžení protonace k šálení protivníka.

       Méně šťastnou ruku měla Vilma Kadlečková s dalším psychotroním vynálezem, s grorji-saot, nebo-li se soubojem svědomí, neboť v jejím podání jsou tyto souboje pro čtenáře nudné. Dva lidé sedí proti sobě v transu. A tak bych se přimlouval, aby každý soupeř vyplodil ze svého vědomí fantom – fantazii se meze nekladou – a tyto fantomy by pak spolu zápasily, aby si i romantický čtenář přišel na své.

       Na závěr jsem si nechal jednu výhradu k jazykovému vybavení, onu nedůslednost, o ínž se zmiňuji na začátku. Ač autorka přímo hýří svým metajazykem, takže byla nucena připojit v dodatku výkladový slovníček, v tom nejdůležitějším si počíná více než skrble. Pro ústřední bod své plánované románové ságy, pro látku, kvůli níž hodlá vyhladit celé světy a padnout vesmírná impéria, volí neutrální název argenit, a pro její aktivní formu bezbervé slovo krystal. Je to totéž, jako by režisér výpravného baletu nechal primabalerinu tančit v civilu. Čtenář čeká opak. Čeká, že ona všemocná látka bude mít mnoho zvučných jmen, že na mnoha planetách ji budou uctívat jako božstvo pod domácími libozvučnými jmény. Čeká, že argia-luové, pro něž je fyzická láska pod úroveň, budou mít k této lásce vztah téměř milostný (pak teprve vyplyne velikost Loannetova daru Sargovi), čeká, že bude seznámen s poezií, věnovanou argenitu, čeká, že ho autorka zavede na trubadurské soutěže argia-luů, při nichž zdroj své síly opěvují tisíci synonymy, jedním nádhernějším než druhým. Mnohojmennost je totiž jedním ze základních topů eposu, a chci-li komponovat romány jako epopej, jako velkou epiku, musím dodržovat jistá pravidla. Namátkou, staroislandská sága Edda uvádí pro Odina 52 jmen.

       Pravděpodobně některým čtenářům budou moje výhrady připadat jako příliš příkré nebo bezvýznamné. Přiznávám, že vyplývají ze stanoviska autora, který zápasí s týmiž problémy a necítí se ještě zralý, aby se pustil do něčeho obdobného. A jestliže Vilma Kadlečková při práci nad románem „Na pomezí Eternaalu“ prokázala více odvahy než umění a pronikla jen na pomezí epiky, nezbývá mi nic jiného, než jí za to vzdát čest a přát, aby dalšími romány, odehrávajícími se již uprostřed Eternaalu, pronikla i do centra umění epiky. Čtenář na to čeká.