Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

Je nám vlastní racionalistický, kauzální způsob myšlení. Pronásleduje nás jako prokletí; promítá se do všech světů, které stvoříme.

       Všechno, co bylo v SF napsáno, se dá rozdělit na dvě skupiny: na myšlenkové pokusy a příběhy. Nechme stranou tu první kategorii - díla, jejichž smyslem a nejvyšší ctižádostí je ukázat v chodu nějaký vynález či zázrak, dokázat přítomnost emzáků, pranýřovat některou z hnusných vlastností malého českého človíčka, extrapolací zvýraznit problémy té nejžhavější současnosti nebo prostě překvapit svojí pointou. Jsou to skutečně pokusy - pokusy, které mají cosi demonstrovat: vezmeme příslušné ingredience, nasypeme je do baňky, necháme proběhnout reakci a dostaneme očekávaný výsledek. Pouze místo laboratoře používáme fantazii. A podobnost s naším světem je potom samozřejmě zcela na místě; tahle díla jsou jako zrcadla nastavená skutečnosti, a těžko čekat od zrcadla, že v něm neuvidíme sami sebe.

       Teprve příběhy jsou jiné; popisují svébytné, nezávisle existující světy a ten, kdo je čte, cítí mrazení v zádech. Právě ony tvoří základ SF; spojují ji s minulostí - s mýty, eposy a legendami - a přestože nevycházejí ze skutečnosti, jsou skutečnější než pouhé obrazy, které poskytují myšlenkové pokusy.

       K tomu, aby svět příběhu byl odlišný od světa našeho, je nutné definovat odlišné vstupní podmínky; nejčastěji spočívají ve stanovení existence či neexistence čehosi (mimoprostoru, emzáků, fotonových raket, magie...); k tomu, aby byl svébytný, je potom potřeba všechny tyto vstupní podmínky logicky bezrozporně propojit (což v příběhu nemusí být vysloveno, pokud se dá čekat, že to čtenář dokáže udělat sám na základě informací, které o dotyčném světě má). Tento princip je jasnýa v příbězích běžně používaný: vstupní podmínky jsou proměnlivé, logika pevně stanovená a vždy stejná.

       Nesnadnější - ale podstatně zajímavější - je psaní o světech založených na „jiné logice“ - zvláště když se nejedná o myšlenkové pokusy, kde by byla tato „jiná logika“ prostě předvedena, nýbrž o příběhy, v nichž má být důsledně uplatňována. („Jinou logikou“ se v této souvislosti rozumí jiný způsob myšlení obyvatel dotyčného světa; jejich jiná zkušenost, která je nutí z určitých skutečností vyvozovat jiné závěry, než jaké bychom na jejich místě vyvodili my). Málokomu se zatím podařilo vytvořit iluzi naprosté cizoty, jinosti a nepochopitelnosti; je to lákavé, ale těžké. Jsme příliš sami sebou, příliš lidmi: vrostlí do světa, který známe.

       Mimochodem - o tom, CO by se vlastně mělo nazývat „naší logikou“, by se samozřejmě daly vést dlouhé spory; je to nesmírně obecný pojem, který zahrnuje veškerou zkušenost lidí se světem. Pro současnou západní civilizaci ji ale dostatečně reprezentuje racionalismus (ne jako filozofický systém, ale jako způsob uvažování) a materialismus. SF je synonymem pro alternativní myšlení, bezbřehou fantazii, nečekané nápady; to všechno se ale upíná jen jedním směrem. Když se mluví o civilizaci, předpokládá se, že vznikla evolucí; když o zázraku, je to zásah emzáků. V myšlenkových pokusech se občas mluví o přízracích, andělích, nevysvětlitelných úkazech nebo o Bohu - ale i ten je předkládán z racionalistického hlediska: spíše jako nějaký stroj, který funguje určitým způsobem. Podobné je to i ve fantasy, přestože její rekvizity jsou deklarovány jako „iracionální"; ono „iracionálno“ je např. ve způsobu vzniku a používání jednotlivých magických předmětů, v existenci čarodějů a čarování - ale nejsou skutečnou vnitřní vlastností toho světa, protože v principu by mohly být nahrazeny technologií. Shrnuto (otřepaně a pateticky): jsou tam bohové, ale ne Bůh.

       Jsem nevěřící. Pouze mě už dávno fascinuje myšlenka pokusit se popsat svět, který sice nebyl stvořen, ale přesto je ovládán všepronikajícím, vševládným, transcendentálním principem: Bohem, Osudem, „Astuanerem“. Nestačí zmínit se prostě o existenci jakéhosi „Boha"; ta by naopak měla zůstat co nejvíce skrytá, protože jinak se bude jednat o pouhý popis jakéhosi „náboženství“ pojatý stejně racionalisticky jako popis jakéhokoliv jiného sociologického jevu. „Astuaner“ by se měl projevovat pouze v náznacích, nikoliv zjevně - ale být přitom pevně vkomponován do děje. Jiná logika Ilieru je jiná logika světa, v kterém Bůh, Osud, kosmický princip vystupuje jako aktivní, dějotvorná součást příběhu.

       Největší z četných chyb, kterých jsem se v Eternaalu dopustila, je právě nedůsledné používání této „jiné logiky“. Při popisování principu tvorby příběhu jsem se zmiňovala o tom, že některé věci mohou zůstat nevyslovené, protože čtenář si je vyvodí sám. Pokud je ale logika změněná, smí zůstat nevysloveno mnohem méně věcí; všechno musí být explicitně vyjádřeno, protože je to z hlediska logiky nečekané; nelogické. Kdybych to důsledně dodržovala, bylo by jasné, že pokud tomu tak „Astuaner“ chce, může stát jediný argia~lu s jediným krystalem argenitu proti celé armádě - a zvítězit; že ta největší dramata a nejdůležitější boje se odehrávají v skrytu, v myslích lidí - a je to tak jedině správně; že krystaly mohou zmizet (a skutečně mizejí) z povědomí civilizace na celá dlouhá léta a být ztraceny vzápětí poté, co byly nalezeny; že některá fakta se naopak vynořují z informačního pole náhle a nečekaně bez jakéhokoliv racionálního důvodu. Ghosidi putují vesmírem a z protonace planet vytahují dávno zapomenuté příběhy, které si pak vyprávějí mezi sebou... ale tyto informace se málokdy dostanou k lidem... A pak jsou tu ještě Lorgan, o kterých zatím nebyla ani zmínka jinde než v dodatcích: netechnická civilizace, o jejímž spojení s „Astuanerem“ se vypráví potají... Některé civilizace Ilieru vznikly evolucí, jiné byly stvořeny; z původně lidského společenství na Florii se stali floraíni náhlou a nečekanou změnou bez jakéhokoliv „logického“ důvodu... (ne, žádná mutace - nýbrž zásah Osudu). Jiné planety začaly být náhle neobyvatelné a naopak... a to všechno bylo - kupodivu - smazáno z informačního pole a velice brzy zapomenuto...

       O tom všem chci psát - a zároveň nehledat žádné „logické“ vysvětlení podobných věcí; je to můj soukromý protest proti kauzálnímu způsobu myšlení - asi jediný, na jaký se zmůžu.

       Čtu po sobě tenhle článek a žasnu; měl být vlastně o něčem jiném (snad že Eternaal samozřejmě nemá nic společného s legendou o Sargovi, protože nepojednává ani o Klanu, ani o florijské škole, ani o roztržce mezi argia~luy - nýbrž že je to samostatný příběh, příběh o Irammě, který k záležitostem kolem Sarga tvoří nanejvýš jakýsi psychologický úvod, prolog...); chtěla jsem především odpovědět na Frantovu fundovanou a všeodhalující kritiku, která mě k psaní tohoto eseje tak trochu vyprovokovala a s kterou má nyní velice málo společného... Ale takhle je to lepší. Omlouvám se všem, že jsem psala o svém „díle“ (je to Zdeňko-Nejedlovský komplex); útěchou vám budiž to, že beztak většinu z toho asi nezrealizuji.

       Vždyť jediná kniha, v které jsem kdy četla o jakési transcendentální síle, která vystupuje jako přímý účastník děje, je... Bible.