Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       

       Netroufám si rozepisovat se o díle JNH na téže stránce, kde čtete jednu z jeho povídek, naopak se budu snažit o maximální stručnost, k jeho povídkám je totiž těžké a asi i zbytečné něco dodávat.

       Jak tenkrát bude lákat čas je jednou z věšteckých povídek fandomu, za vlády jednoho bolševika realně anticipovala co bude půjde-li to takhle dál; koho by v té době před deseti roky napadlo, že nás čeká něco jiného než věčné časy a nikdy jinak.

       Věčné časy jsou zaplať bůh za námi, budoucnost Hlavičkova světa se nám však kupodivu blíží dál. JNH zřejmě nejenže prohlédl totalitu v její zhoubnosti, ale viděl ještě dál a hloub.

       Ve snaze trochu odlehčit chmuru následující vize přinášíme ještě krátký historický exkurs předjímající dnešní diskuze o tom, kam až se vrátit v historii, abychom se pohnuli vpřed.

       Novým čtenářům Interkomu ještě připomínáme, že si na adrese redakce, či u fy WS mohou objednat Hlavičkovu knihu Panelfixn.

       

       Jde co noha nohu mine a boty mu vržou při každém kroku. Kolem něho a proti němu se valí dravý a neurvalý dav. Obloha je nízká a vysoké domy se naklánějí do ulice, jen se překotit. Proplétá se pod lešením, odbočuje z hlavní třídy a uniká do klidu starobylých uliček, hrbolaté dlažby, oprýskaných fasád a mladičkých bříz vyrůstajících z okapů. Za okny mžourají kočky, v klecích na bidýlku poskakují andulky, na dvorcích vřískají děti. A on jde, zvolna, bez cíle. Pouze když spatří v průjezdu popelnice, jako by jeho potulování dostalo konečně smysl. Obživne, skoro běží, zvedá jedno víko za druhým, noří ruku do změti odpadků, šátrá, přehrabuje a brumlá si: „Tady ne, tady taky ne, ale někde to přece musí bejt…“

       

       Emigrovali jsme v časovnici. Je to takovej kovovej válec s víkem něco přes metr vysokej. Táta do toho přidal několik dalších věciček, ale to tady není podstatný. Jednak nemusíte vědět všechno, jednak byste tomu nerozuměli stejně jako já.

       Tu časovnici používal něco přes rok. Vždycky vodfrčel někam do minulosti a přivážel vodtamtud samý príma věci. Tu čokoládu, tu maso, tu banány nebo kokosáky, dámský punčochy, žvejkačky, zkrátka všechno možný.

       Jenže časem v tom začal bejt binec. Jednou jsme měli dva táty, protože se táta vrátil ještě před vodjezdem. Jednou na sebe bafnul z časovnice, zrovna když se do ní chystal vlízt, a málem z toho měl infarkt. A k tomu se do toho ještě pletly nějaký parádoksy. Zkrátka byla to makačka na bednu.

       Na jedný výpravě se mu pak podařilo v řeznictví potkat toho poseru Tůmu z Historickýho ústavu, co bydlí u nás za rohem a cestuje tam každou chvíli, ale domů nic nepřiveze. Manželce tvrdí, že tam dohromady nic nemaj, ale ve skutečnosti má strach. Von to není zlej člověk, ale v tý svý podělanosti by moh tátu prásknout.

       A navíc jsme už nemohli v baráku vydržet kvůli Krajzlovi. Copak můžem za to, že sousedka tenkrát spadla do toho výkopu před domem tak nešťastně, že jsme po ní mohli zabrat byt, a získat tak celou pavlač pro sebe? Nebo za to, že Krajzl má dva plus jedna, manželku, ještě čipernou tchyni, dva syny a nezletilou dceru s outěžkem, za kterej může Jára Němeček z Libně, kterej se pochopitelně nastěhuje ke Krajzlům?

       Vono tři plus jedna pro čtyřčlennou rodinu dovede zahejbat žlučí kdekomu. Takhle si nežijou pomalu ani ministerský famílie. Tři rodiny se tísněj v jedný vile, a když manželé ráno vodfrčej rikšama za státnickejma povinnostma, tak ženskejm zbejvaj jen každodenní třenice vo jeden bicykl. A co je to platný, že má zadní kolo vyplejtaný a dvě brašny se státním znakem?

       A tak partaje fandily Krajzlovi, i když ani jeho příliš v lásce neměly. Kdyby ten kvartýr naboural Krajzl, tak jsme měli barák na svý straně my. A to lidi nevěděli, jak si žijem!

       Krátce na to, co našli Macháčkovou ve výkopu s tržnou ránou na hlavě způsobenou nejspíš nešťastným pádem, jak usoudil přivolanej doktor a taky to tak potvrdil policajtům, tak se Krajzl rozběh na byťák. Jenže otec tam byl před ním s aktovkou nabitou deseti kilama pravýho bůčku, kterej snadno zastínil Krajlovu obálku a celou záležitost, hrozící přerůst v něco nechutného, spravedlivě a sám do sebe vyřešil. Občanský soužití se tím ale nevyřešilo. Co si budem povídat.

       Když jsme se teda rozhodli, že se vystěhujem, a rozhlásili to prostřednictvím babky Kvasničkový po celým baráku a několika přilehlejch ulicích, poměry se vo něco uklidnily a sem tam nám někdo odpověděl na pozdrav.

       Krajzl a vůbec všichni měli stejně utřít nos. Táta chytře využil poslední venkovský módy jezdit o víkendech na byt. Venkovský byli totiž parádně zazobaný, dobře živený a celí vzteklí na vobjekt nebo byt v Praze. Už jsme čekali, kdy někdo zašmelí stanice bejvalýho metra, ale kvůli potkanům nebyl vo ně moc velkej zájem a na stanici Můstek se podle smradu předpovídalo počasí.

       Hurych byl přesvědčenej, že táta je učiněnej pitomec, když požaduje za tak luxusní byt s dekretem jenom kufr starejch neplatnejch bankovek, který se léta válely u Hurychů na půdě a časem měly posloužit k vytapetování vejminku. Von to byl spíš loďák a pěkně naditej. Tak naditej, že když ho Hurychův šofér vynes až k nám do čtvrtýho patra, tak nevodmít panáka.

       Když si plácli, Hurych sek zálibně rozhlíd po vobejváku, zamlaskal a řekl: „A teď se může jít Karoch s tou pitomou garsónkou v Ďáblicích vycpat. Támdle dám štéreo, to mi udělá Jožka, támdle na poličku šoupnu mixér a pod vokno by se hodil vysavač. Bude to štylový. A tady na stoleček postavím televizor. Sehnal jsem perfektní kus - ještě s obrazovkou!“ Voči mu svítily štěstím.

       „Takže příští tejden to bude volný, že jo?“ ujišťoval se novopečenej bytovkář už aspoň podesátý.

       Na odchodu se zeptal: „A kampak vy? Na venek? Za zdravou?“

       „Tak nějak,“ odtušil otec.

       Vyprovodili jsme Hurycha před dům.

       Měl docela zachovalýho trabanta s ještě původníma gumama a se sklem ve všech voknech. Voba koně měli v uchu modrou známku vod veterinárně-technický kontroly.

       „Takový fáro by vám moh závidět i prezident,“ řek otec, aby řeč nestála.

       Hurych se polichoceně usmál a poplácal blatník.

       „No, maj už něco za sebou, ale pár let ještě posloužej, to jo že né. Za mlada, to víte, byl motorismus pro mě všechno, rychlost, prach, dálky… Však jsme se s maminkou taky něco narajzovali…,“ zasnil se. „Plzeň, Pardubice, jednou jsme byli až na Moravě… Mládí… Teď už chce jeden spíš klid. Koně přenechám synovi a koupím si pár volů. Já už nikam nespěchám.“

       „To máte recht,“ souhlasil otec.

       „Vodstěhuju se sem,“ pokračoval Hurych, „a budu si užívat stáří.“

       „A kde jste si dal namalovat toho krásnýho Lenóna? Je jako živej,“ ukázala máma na dvířka.

       „Pěknej, že jo?“ rozzářil se Hurych. „To kluk vod sousedů. Je to takovej šikula. Věru, čipernej mládenec, která ho dostane, ta si může všech deset voblíznout, ten se ve světě neztratí. A taky si příde na pěkný peníze, to jo. Ale práci zas vodvede, to se musí nechat.“

       Pak Hurych nastoupil, šofér zapráskal bičem a u chodníku osamělo pár kobližků, který Kvasničková shrábla na lopatku a vyklopila je na parapet svýho přízemního vokna. Až přijde zima, jako by je našla.

       

       Když jsem druhej den přišel ze školy, teda ne rovnou ze školy, ještě jsme s klukama prolejzali trosky žižkovskejch paneláků, tak otec seděl za stolem a ani se neptal, kde jsem zase byl. Jenom na mě zamžoural přes věčně upatlaný brejle, usrk ze starý kokosový skořápky rum, z ní to prej chutná nejlíp, a hned mě zahnal do práce.

       Ještě tři hodiny na to jsem dřepěl na podlaze a přehraboval se v tý barevný haldě vod Hurychů. Vospalostí jsem už neviděl na voči.

       „Ne ty hnědý, pitomče, ty zelený, ty zelený mi podávej,“ vykřik táta nabroušeně.

       Rozumu jsem pravda moc nepobral, vono taky nebylo kde, ale z tý změti by byl magor i Krajzl a je to inžinýr.

       Když jsem se táty už popátý zeptal, jestli chce ty zelený s tím fousatým chlapíkem nebo ty zelený s mužským a ženskou, smutně se na mě podíval a řek už mírněji: „Dolary až potom, Karlíku.“

       Usrk ze skořápky, dlouze slastně ááááááchnul, pak zavrtěl hlavou a podíval se na mámu.

       „Po kom to dítě je…,“ zeptal se zřejmě sám sebe, protože máma ani nezvedla hlavu a dál počítala dvakrát po padesáti. Tu druhou padesátku pak vždycky vobráceně položila na tu první a celou hromádku přistrčila Evě, která ji převázala cukršpagátem a hodila do kufru k ostatním.

       „Všecko chce systém,“ prohlásil otec. „Perfektní příprava je základ všeho. Pak se budem líp orientovat. A ty si pospěš,“ dal mi pohlavek, „ať máme ty koruny dneska hotový.“

       Eva na něj udělala kssicht, ale naštěstí si toho nevšim. Sklepával štůsek ohmataných stokorun a podával je přes stůl mámě.

       

       A tak jsme se jednoho krásnýho dne shromáždili celá rodina dole ve sklepě. Cestovat jsme museli jeden po druhým, protože čtyřčlenná rodina se najednou do jedný časovnice nevejde. Živá teda určitě ne.

       Jako nejmladší jsem měl vyrazit první, pak Eva, máma a nakonec otec, kterej měl ještě zahladit případný stopy. Ničeho se prej nemáme bát, protože všecko je přezkoušený, prověřený a seřízený. Má na mě čekat pan Jindřich.

       „A hlavně nezapomeň pozdravit,“ připomněla mi maminka.

       „A hlavně si vyndej tu náušnici z nosu,“ dodal otec, „tam se to nenosí.“

       Tma v časovnici voněla kovem. Vždycky jsem si myslel, že tma je nehybná, že je těžká, že se lepí jako med. Tahle tma se lehce chvěla. A když se dochvěla, zaslechl jsem zvenčí veselej hlahol.

       Zved jsem víko a spatřil celou naši rodinku v družný zábavě s nějakým mladým mužským v modrým vobleku, kterej držel v ruce svíčku.

       Zklamaně jsem vykřikl: „Tati, vono to nefunguje!“

       Všichni se na mě podívali a táta se zasmál.

       „Heleme, junior je už tady taky.“

       Máma se na mě přísně podívala.

       „Dobrý den,“ vyhrkl jsem.

       „Čau,“ zahalekal pan Jindřich a podal mi ruku. „Všecko je v pořádku. Jenom se vloudila taková menší chybička. Asi to nějak prokluzuje. Tátu máš tady už od včerejška.

       Minulost jsem si představoval vždycky trochu jinak. Ale sklep byl úplně stejně špinavej, oprýskanej a páchnoucí zatuchlou sklepovinou jako dřív. Jako dřív… to dřív vlastně teprve bude.

       „Můžem teda nahor, ne?“ vyzval nás pan Jindřich a šel napřed po prošlapanejch točitejch schodech.

       Vyšli jsme do přízemí. Pan Jindřich sfoukl svíčku a rázem byla tma jako v pytli. Ale jenom na chvilku, protože něco cvaklo a najednou byl den. Jako by nějakej rozmařilec zapálil sto loučí najednou. V životě jsem nic takovýho neviděl a to jsem se jednou vloudil do zámecký zahrady a viděl jsem přes vokno banket u breťanskýho konzula. Ségra něco takovýho určitě taky v životě neviděla, ale dělala jakoby nic. Dospělý slečny přece nic nemůže překvapit.

       „Jůůů!“ to bylo jediný, na co jsem se zmoh.

       V tom okamžiku vrazil oslepenej otec panu Jindřichovi do zad. Pan Jindřich se rychle chytil zábradlí, a když se zase narovnal, votočil se ke mně a prones záhadnou větu: „Tady to už de.“

       Co tady mělo jít, nevím. My každopádně šli dál po schodech do bytu, kde jsme ještě včera bydleli, kde vlastně budeme bydlet a už nebudeme bydlet.

       A na zdi svítila taková malá sklenička, až z toho bolely oči.

       

       Pan Jindřich s náma ještě nějakou dobu bydlel. Přes den s našima lítal po úřadech a večer vodil ségru do kina.

       Mě poslali do školy. Ubrali mi pár let, a tak jsem chodil už podruhý do třetí třídy. Všude jsem měl říkat, že jsme se přistěhovali z venku.

       Pak jednoho dne pan Jindřich převzal od otce několik balíčků těch zelených bankovek s fousatým chlapem a rozloučili se. Ségra brečela.

       „Kam jdete?“ zeptal jsem se.

       Zasmál se: „Udělám to jako vy, ale ne v čase.“

       Vod tý doby jsme vo něm neslyšeli.

       Ségra pak rychle sbalila nějakého Švarce a do měsíce byla svatba. Za sedm měsíců se jim narodila nádherná tříapůlkilová nedonošená Boženka.

       „Jako u Krajzlů to u nás nebude,“ rozhodl otec a koupil mladejm byt.

       

       A LÉTA ŠLA.

       Všichni jsme se uchytili a máme se dobře. Švarcovi prodávaj ovoce a zeleninu a já se vyučil řezníkem. Boženka se dobře učí a dáme ji na medicínu. Táta s mámou jsou už v důchodu a celej rok by mohli bejt na chalupě. Máma by sice ráda, ale musí se starat o tátu, kterej nechce. Nějak nám zestár a máme strach, že se zbláznil. Trpí vidinama, že potkává svý známý z budoucnosti, jak spěchaj po ulicích s naditejma nákupníma taškama a dělaj, že ho neviděj. „A pak má bejt něco k dostání,“ nadává, jako bysme my nesehnali všecko všecičko. Že prej chce domů, že se mu stejská. Ale kde je časovnici konec. A tak se celej den courá po ulicích ve špinavým hubertusu a boty mu vržou při každým kroku a dělá nám vostudu.

       

       pondělí večer

       úterý ráno

       V jedné místnosti pochmurné budovy, zaklíněné do dlouhé řady domů podobně neradostného vzhledu, se ozvalo ohlušující zaburácení vody, cvakla klika, ze dveří se vynořil talířek se šálkem, pak ruka a nakonec vyrovnaný obličej referenta Bláhy.

       Odstavil prázdný šálek na kraj umyvadla, stočené noviny sevřel mezi koleny, předklonil se a v tomto pro jiné snad prazvláštním postoji si dlouze myl ruce. Ještě si přihladil řídnoucí vlasy a pracovní den mohl začít.

       Na chodbě potkal vedoucího Maška.

       „Čest, Bláha. Bude to zítra?“

       „Samozřejmě, soudruhu vedoucí, už se to suší, stará to hned vyprala.“

       „Máte to u mě. Kdyby něco, jsem na poradě. Čest!“ zahalekal, svižně vyběhl po schodech a zmizel v druhém patře.

       Bláha pokračoval na své pracoviště.

       Z jedněch bočních dveří se vyřítil rozchichotaný čtyřicetiletý diblík. Málem ho porazila, vypískla, sklouzla po dlaždicích, vyrovnala balanc a řvouc smíchy uháněla dál.

       Krávo jedna blbá, lekl se Bláha. Úkolů je tolik, že člověk neví, kde mu hlava stojí, a málem by ještě přišel o šálek po babičce.

       Vešel do kanceláře, odložil šálek na parapet, noviny strčil do aktovky a usedl za psací stůl. Pod sklem se na něho šklebil syn, když mu bylo ještě dvanáct, a přísně se dívala manželka, když jí bylo ještě čtyřicet.

       Bláha vytáhl lejstra a fotografie zmizela. Pak sáhl do zásuvky pro větrové cukrátko. Papírek zmuchlal a hodil do koše. Minul. Zvedl se, šel pro papírek, znovu si sedl a povolil si opravný hod.

       Koš!

       Podíval se na hodinky. Do deseti by měl být klid. Vytáhl si rozečtenou detektivku, vložil ji do oběžníku „Pokyny ředitele úřadu pro provádění služebních styků referenty“ a přestal pro tento svět existovat.

       Úderem deváté vstoupili vedoucí odborů do sekretariátu ředitele Andršta.

       „Musíte chvilku počkat. Soudruh ředitel ještě čeká soudruha poradce. Už tady měl být před půlhodinou,“ řekla kudrnatá sekretářka, aniž by zvedla hlavu od stroje, pouze na chvíli přestala psát, aby se pak o to zuřivěji obořila do kláves.

       „Von se bez toho poradce ani neuprdne. Stejně by mě zajímalo, odkud se ten chlap bere,“ zašeptal jeden vedoucí druhému.

       „Odkud? Z budoucnosti přece,“ odpověděl druhý rovněž šeptem a dodal: „Von sem prej jezdí hlavně za nějakou zpěvačkou. Je tady skoro denně a …“

       Otevřely se polstrované dveře a ředitel vystrčil hlavu.

       „Stále nic, Jarmilko?“

       „Ne, soudruhu řediteli,“ otočila se sekretářka od stroje.

       „Nu, co naděláme, to už asi dneska nepřijde. Čest práci, soudruzi. Tak pojďte dál, mám toho veľa.“

       Jarmilka vstala, aby vyvětrala zápach cigaret, a všichni pánové v duchu blahořečili světlu vnikajícímu oknem do sekretariátu, prolínajícímu se na své cestě letními šatečky, a promítajícímu tak na jejich sítnice obraz nad jiné příjemný.

       „Ehm … soudruzi, takže …,“ zval je Andršt do své pracovny. „A vy, Jarmilko, pojďte taky. Uděláte mi zápis.“

       Zasedli dle neměnného zasedacího pořádku. Ředitel v čele, po jeho pravici sekretářka, pak provozní, technický, zahraniční, proti řediteli vzdělávací středisko, řetězec ukončoval pravěk, starověk, středověk a novověk.

       Ředitel si zapálil kentku, vyfoukl dým, rozhlédl se po přítomných. Náhle cigaretu vztekle zamáčkl do kytičkovaného popelníku a se sklopenýma očima procedil ke svému protějšku:

       „Tohle si, soudruhu Krausi, nech na jinam. Za prvné - chci, aby mi ta další chutnala. Za druhé - vyměň si místo se soudruhem Šítkem, aby tě to náhodou zase nesvádělo.“

       Vedoucí vzdělávacího střediska zvedl svých sto osmdesát pět centimetrů a vyměnil si místo s vedoucím oddělení novověku.

       „A Jarmilku mi taky nefixíruj, ty sportovče jeden,“ zavrčel ředitel.

       Jarmilka pro jistotu upřela pohled do poznámkového bloku a doufala, že má zapnutý knoflíček.

       „Tak co máme dělat dneska? Málo času. Jako obyčejně. Takže jedem. Soudruhu Vrkoči, jak to vypadá s těmi Němci?“

       Vedoucí zahraničního oddělení odtrhl pohled od hrdličky promenující se za oknem.

       „Němci … Němci přislíbili, že ve čtvrtém kvartálu by mohla být volná kapacita. Teď prý maj plný ruce práce s nějakým svým pracovníkem. Kaspar Mauser nebo Hauser se jmenuje, v tom telefonu to děsně prská. Poslali ho na sklonek pětačtyřicátýho do Norimberku, jenže jim to nějak sklouzlo a dostal se tam o sto dvacet sedm let dřív. Je v tom taky nějakej dopis. Ten chlap tam vykřikuje, že se chce stát vojákem jako jeho otec. Prej má amnézii, ale já si myslím, že zblbnul, protože…“

       „Jestli to zas není nějaká výmluva,“ přerušil ho ředitel. „Do tý Kostnice nás nechtěj pustit už několik let.“

       „Tentokrát bych tomu věřil,“ skočil jim do řeči vedoucí technického provozu. „Ty jejich ZM-11 jsou značně poruchový. Při tý příležitosti bych rád připomněl, že místo těch našich SČ-20 bysme měli zakoupit anglický TM-4, který …“

       „S tím mi dej pokoj. Copak si tykám s ministrem financí?“ vyštěkl ředitel a už klidnějším hlasem řekl Vrkočovi: „Dobrá. Veď to v patrnosti a průběžně mě informuj. A jak to vypadá s akcí Domšík?“

       Vedoucí oddělení středověku Mašek poposkočil na židli a hbitě spustil:

       „Janek Domšík bude patnáctýho června 1420 přešlapovat před svým domem U zvonu na Starém Městě Pražském a čekat na manželku Magdalenu a dceru Kunhutu, aby pak společně šli na kázání…“

       „Přípravnou zprávu jsem čet taky. Kdo ho bude čekat?“

       „Krákora a Sajdl, soudruhu řediteli.“

       „To tam nemáte nikoho jinýho?“

       „Všichni jsou na služebních cestách. Zbývá jenom Bláha, ale ten …“

       „Tak je aspoň upozorni, ať jednaj šetrně. Moc nerad bych zažil podobnej malér, co mi udělal novověk s tím Valdštejnem. Tentokrát už dvojníka shánět nebudu a odnese si to vedoucí oddělení. Jasný?“

       „Ano, soudruhu řediteli.“

       „Žádný pitominky. Cíl je jasný. Reakce středověkýho měšťana na naše století. Především vysledovat, co ho ohromí nejvíc a co ne, co nepochopí a tak dál. Jasný?“

       „Ano, soudruhu…“

       „A před návratem nezapomenout vymazat vzpomínky, soudruhu Krausi. A propos, a co odborná příprava?“

       „Sehnali jsme profesora Boublíka,“ odpověděl lenivě Kraus. „Přednáší na univerzitě staročeštinu. Kapacita. Bude tlumočit a taky bude první, s nímž by se měl náš Domšík setkat. Trochu ho uvede do situace a měl by zamezit nejhoršímu šoku. Zde je graf předpokládané…“

       „To si prohlídnu potom. Předpokládám, že jste zajistili oděv i pro tlumočníka,“ obrátil se ředitel k vedoucímu provozu.

       „Soudruhu řediteli, vzhledem k jistým obtížím… prádelna totiž na poslední chvíli…“

       „To je v pořádku,“ zasáhl Mašek. „Ty zaprasený hadry, co se v nich Bláha vrátil od Lipan, vypere Bláhova žena. Sám se nabídl. Ráno tady budou.“

       „Já bych se ještě rád vrátil k tý odborný přípravě,“ řekl Kraus a díval se do stropu. „Krákora a Sajdl dostali hypnopedicky nezbytný minimum staročeštiny. Hypnotizoval jsem je osobně.“

       „Fajn. Musíte si uvědomit, že této akci přikládáme prvořadý význam. Její dosah si ani neumíme představit. Je to vlastně poprvé, že si sem vezmeme člověka z minulosti. Rád bych byl při tom. Na všechno dohlídnu. Oběd bude doufám na prvním patře?“

       „Ano, soudruhu řediteli.“

       „Jarmilko, poznamenejte si, že zítra kolem poledního tady pro nikoho nejsem. Abych nezapomněl … ne aby někoho napadlo zapálit si před tím Domšíkem bez mýho svolení. Nejsem žádnej lidožrout, ale ujišťuji vás, že by to byla vaše poslední cigareta v tomhle hambinci. Jasný? Jedeme dál. Co to máme … Jo! Jaká je letošní kvóta jáchymovských tolarů a jak se měla říšská marka v šestatřicátým k libře?“

       „Letošní kvóta jáchymovských tolarů, kterou nám ministerstvo na základě loňskýho čerpání stanovilo o plných …“

       

       středa ráno

       

       Ani odložit si nestačil a už zvonil telefon. Skočil ke stolu, až převrhl židli.

       „Bláha,“ vydechl.

       „Máte?“

       „Ano, soudruhu vedoucí, zrovna jsem chtěl …“

       „Tak mi to šupem přineste!“

       Bláha popadl vyžehlený a navoněný balík a vyběhl na chodbu. Mašek už stál ve dveřích své kanceláře. Vytrhl mu šatstvo z rukou a zařval:

       „Máte to u mě, Bláha!“

       Dveře zapadly a Bláha si otřel upocené čelo. Pak si přihladil vlasy a zvolna se vracel. Tyhle ranní fofry jaksi nesnášel.

       Když zahnul za roh, spatřil u výtahu dva muže ve středověkém oděvu. Červenobílé nohavice svíraly zelenohnědé nohavice a celá ta změť supěla a vykřikovala.

       „Razi tobě, stul kabelku a chutně jdi ote mně!“

       „Nic sa ti nestanie, enem jseš, kruci jak je to, v roku ot narozenie božieho tisiec deveť sta …“

       Poznal Sajdlův hlas. Sajdl nedokončil, protože zelenohnědé nohavice se vymrštily a odhodily ho.

       „Mlčiž, lotře ohavný, mluvieš někakú zmatenú řěčí! Ej, nebudu sě meškati s šielencem!“

       Na ta slova se dal Domšík na útěk - rovnou do náruče Krákory, který se vynořil od schodiště. Nešťastník se zakrátko zmítal mezi dvěma vazouny, vlečen k Maškově kanceláři.

       To jsou věci, to jsou věci, vrtěl hlavou Bláha a rychle zalezl do bezpečí svých čtyř stěn.

       

       čtvrtek večer