Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       John Brunner nás ve své povídce Mlčeti zlato (Ikarie 4/1991, str. 11-22, překlad L. Bartošková, il. M.Zhouf), uvádí do zuřící mezihvězdné války, v níž se lidstvo střetává s krutou civilizací Cahrnogů. Abdul Hesketh stráví v charnogském vězení v téměř úplné izolaci bezmála 30 let. Osvobození jej vytrhává z poklidu jeho cely a vrhá jej do života, který již není ochoten ani schopen přijmout v celé jeho složité mnohotvárnosti. Z této pro něj nesnesitelné situace vidí jen jediné východisko a tím je návrat zpět do poklidu charnogského vězení. A tudy se také razantně vydá.

       Tato robinsonáda naruby patří zcela jistě mezi to lepší, co dubnová Ikarie nabízí. Žádná oslavná óda na nezničitelného vesmírného robinsona, který s pomocí zlomeného otvíráku na konzervy a gumových šlí řeší i ty nejsložitější úklady osudu. Brunner velmi dobře ví, že si neuvědomíme, jak vysoko jsme dospěli, dokud nepoznáme, jak moc můžeme klesnout. A v tomto smyslu nás nechává nahlédnout hodně hluboko. Zjevná inspirace případy tzv. „vlčích dětí“ nebo ještě spíš známým osudem Kašpara Hausera - šestnáctiletého hocha, který nuceně strávil většinu svého života v odloučení od lidí - není v tomto případě vadou na kráse. Naopak. Patrně právě díky ní získává povídka pro českého čtenáře další dimenzi, neboť jej nutí položit si otázku, zda dnes nežijeme mezi milióny Abdulů Heskethů zoufale hledajících záchrannou kapsli a netoužících po ničem jiném než „aktivovat odpalovací spínač“ záchranného modulu.