Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       Dělají-li dva totéž, není to vždy totéž. Pokusí-li se autor sci-fi na malé ploše sdělit čtenářům své Poselství o Životě, může to dopadnout jen dvojím způsobem. Na jedničku, třeba v případě U. Le Guinové a její povídky Ti, kdož odcházení z Omelas, nebo naopak, v případě Zdeňka Lorenze a jeho Zhora (Ikárie 4/1991, str. 47-49, il. M.Fibinger) na pětku s vykřičníkem a to třikrát podtrženou.

       Zaobírejme se nyní chvíli druhou z próz, jež by po malých a vcelku nepodstatných úpravách možná lehce zapadla do paleontologické beletrie pro dospívající mládež, jak ji psal nezapomenutelný profesor Augusta. Děj, lze-li o něm hovořit, je prostější než prostý. V temné jeskyni žijí živočichové zvaní zhoři. Jednoho krásného obzvláště temného dne v jednom z nich vzklíčí touha zjistit, zda je pravda, že (Jaroslav Ježek promine a nebude se obracet v hrobě) „netoliko, že je tma, nýbrž nevidím“. A milý zhor se vydá proti proudu podzemní řeky za poznáním. Pochopitelně zjistí, že slepý není, že venku je světlo a pochopitelně své poznání zaplatí životem. A aby to nebylo málo moralistické, tak je tu zhorův závěrečný výkřik pohrdání všemi, kdo nevědí to, co on.

       Staří Řekové zpracovali toto téma v báji o Ikarovi tak, že báje přežila tisíciletí. Přežila je kromě jiného i proto, že jí ono Poselství o Životě nečouhá z bot jako pověstná sláma vesnickému chasníkovi. A zcela jistě nepřežila proto, aby ji dnes někdo přelakovával na růžovo.

       Jestliže je Lorenzova tvorba v autorově miniportrétu prezentována jako „dobrodružný žánr s příměsí tajemna nebo úplné úlety...“, pak Zhor autorovi skutečně ulétl. Nezbývá než doufat, že slibovaná novela Servilní orangutan nepoletí ne Zhorových stopách, protože kdo se dere někam, kde na to nemá, padá na hubu. To platilo už ve starém Řecku.