Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       O Cameronově Propasti jsem slyšel již asi před dvěma lety, kdy o ní přinesly krátkou zprávu naše noviny v souvislosti s udělením Oskara za trikové snímky. Také jsem o ní slýchal od svých známých, kteří ji měli možnost zatím vidět na videu.

       S očekáváním jsem tedy spěchal do našeho kina, kam se Propast v neuvěřitelně krátké době od svého vzniku dostala.

       Začátek filmu potvrzuje obraz, jaký jsem o Cameronovi měl na základě jeho minulýh filmů - žádný zdlouhavý úvod, ale jde se hned na věc. Vojenská ponorka námořnictva USA zmizela beze stopy za záhadných okolností.

       Dále však už film tolik neodpovídá šabloně akčních filmů - a nemohu říci, že by mu to bylo na škodu.

       Kontakt posádky podmořské vrtné plošiny s cizí civilizací na mě udělal opravdu silný dojem. Dlouho jsem si například neuměl vysvětlit, jak bylo možné vytvořit ono vodní chapadlo, které mimozemšťané použili jako průzkumníka uvnitř prostor stanice, a které tak věrně napodobovalo tváře členů posádky. Tohle mi objastnil až článek ve 100+1 - ony scény ve skutečnosti nikdy nehráli živí herci, ale vše stvořil počítač, který jim nejprve sejmul tělesné proporce laserem a vše na monituru rozhýbal. Industrial Lihgt and Magic si za takový výkon Oskara rozhodně zaslouží.

       Své kouzlo měly také kontakty lidí s ponorkou cizí civilizace a nakonec s gigantickým UFO na dně mořské propasti. Škoda jen, že jeho přízračná krása pod vodou působí po vynoření na hladinu poněkud šedě.

       Režiséra jsem také dlouho podezíral z matení diváků, když se hrdinové pohybovali v hloubce oceánu pouze v lehkých skafandrech, aniž by je rozmačkal obrovský tlak vodních mas. Ale jak mi potvrdil jeden profionální potápěč, je to, světe div se, opravdu možné!

       Jednu chybu ale nemohu Cameronovi odpustit - a to je scéna, kdy se hrdinka dobrovolně utopí, aby přenechala jediný dýchací přístroj v potápějící se ponorce svému druhovi, a doufá, že ji pak na základně probudí z klinické smrti. Ale každý pokus oživit ji selhává, když tu, jako v pohádce, pomůže polibek od milovaného prince, pardon, velitele stanice. To už trochu příliš zavání červenou knihovnou. Vždyť by stačilo tak málo - aby oba střídavě dýchali z jednoho přístroje a vše by se vyřešilo bez zbytečných efektů.

       A to je asi tak všechno. Propast zaujme svým nevšedním zpracováním všedního námětu a rozhodně se vyplatí jít na ni do kina.

       V našich kinech je nyní promítán film s dramatickým názvem Propast režiséra J.Camerona. Jedná se o jeden z typických filmů dnešní produkce amerického filmového průmyslu, který si zakládá na nezvyklých záběrech a filmových efektech. Dále jsou tyto filmy většinou charakteristické celkem jednoduchým dějem.

       Příběh je situován na dno oceánu s velmi atraktivními záběry z tohoto prostředí. Ale to je bohužel vše. Scénář je známé obehrané klišé, kdy je skupina hrdinů odříznuta od světa a všechna nebezpečí by bravurně zvládli, nebýt mezi nimi padouch. Domnívám se, že filmu uškodilo, že scénář sleduje několik dějů. A tak se stalo, že ani jeden není dokonalo propracován. Celý film se tím jaksi rozmělní. Film měl být buď o zachraňování ponorky, nebo o setkání se záhadnými tvory z hlubin oceánu.

       Film je určen pro dnešního konzumního diváka. Kdo už má přečtenou Ikarii a doma se nudí, protože nemá zrovna nic na práci, tak může toto filmové dílo shlédnout. Myslím si, že se nudit nebude, a přecitlivělé povahy si také možná přijdou na své. Ale divák, který by očekával něco strhujícího, nového, a nebo z oblasti sic-fi něco podnětného, by byl asi zklamán. Na tváři tohoto náročného diváka by se asi při „strhujících“ závěrečných scénách spíše vyloudil úsměv.

       Myslím si, že autor tohoto díla nemá moc velkou fantazii, protože podle mého, chování lidí i oněch záhadných bytostí, zdaleka neodpovídalo dané situaci. Ve filmu je dále na můj vkus příliš mnoho nelogičností a náhod, které působí rušivým dojmem.

       Ale všechny tyto v podstatě drobnosti by se daly odpustit, nebýt závěru, který všemu nasadil korunu. Nejhůře podle mě vyzněl závěr, kde je snaha o ukázku jakéhosi vyvrcholení setkání s neznámými intigentními tvory. Až příliš okatě mi to připomínalo Spielbergův film Blízká setkání třetího druhu. Ale na rozdíl od emotivního závěru ve Spielbergově filmu zde musím konstatovat, že jde o nepovedenou napodobeninu.