Interkom: Juta aneb příliš mnoho Pecinovského

Za poslední rok vyšla od Pecinovského Plástev jedu, Tři zákony odlidštění a teď Juta. Josef Pecinovský má svůj mírně deprimující styl, svá stálá témata, zkrátka má to, čemu se vulgárně říká „umělecký ksicht“. A v tom je právě ten háček. Stejně jako u mnoha jiných, dříve téměř nevydávaných a nyní masově vydávaných autorů, ostatně včetně pana presidenta, se tak trochu omrzí. Představte si, že byste se pořád museli ládovat zmrzlinou. Já vím, každý spisovatel je rád, když je vydávaný, aspoň si lidé zvyknou vídat jeho knihy na pultech a říkat: „Co je to? Nový Pecinovský?“ Moje matka k stáru četla pouze Agathu Christie, a já nechápala, jak to může vydržet. Nechápu ostatně ani lidi, kteří nečtou nic jiného než sf, sama s úlevou čas od času sáhnu po detektivce, historickém románu nebo čemkoliv jiném, pokud to není válečné nebo Foglar.

Navíc, nová vydavatelství se nezatěžují s tím, aby autory redakčně vedli, občas mám pocit, že to, co vydávají, vůbec nečtou. Autor totiž většinu svých kiksů přehlídne. Může věc po sobě číst třeba desetkrát: vždycky, i po delším časovém odstupu, bude číst to, co si myslí, že napsal, a ne to, co skutečně napsal.

Abych prozradila, koho to zase pomlouvím, Jutu vydalo jako svou třetí publikaci vydavatelství Kosík, náklad neuveden. Kdyby byl autor jaksepatří redakcí usměrněn, netlouklo by do očí tolik stejných slov opakujících se v jedné větě nebo ve dvou větách za sebou. Nemohlo by se stát, že dr. Holloway, se kterým mluví Bruno telefonem, mu nakonec podá ruku a odejde, nejspíš dveřmi. Vot těchnika telefonirnaja!

Sám román má lepší souvislost a spád než Plástev jedu, čtenář je voděn za nohu věru schopně. Ale stále je tu pořádně cítit inspirace z dob komunistického režimu, celá ta klaustrofobní psychoza, ten zápas o to, aby člověk vůbec mohl být sám sebou.

Tohle bylo tématem všech věcí Pecinovského, Kmínkovy Utopie a mnoha jiných povídek a knížek. S jakým gustem bych si přečetla svěží, inteligentně napsanou sf třeba o Žižkovi!