Interkom: Reakce

To, co uvedla Eva Hauserová v Interkomu 8/1991 o mé novele Ramax ve stati Romány vykukující za horizontem, aneb co se chystá, co se píše, je výstižné a pravdivé. Opravdu se snažím, abych parafrázoval Evu, o svůj cyklus, o svůj svět, i když není zatím tak vymakaný, jak bych si přál a jak Evě připadá, opravdu se snažím vážně uvažovat o budocnosti a, přiznávám, psát zábavné hříčky, postavené na jediném prvku, na hravosti (i když halené do zdánlivé horrorovité nechutnosti), se mi jaksi nedaří.

V jedné věci ale s Evou souhlasit nemohu. Lépe řečeno, chápu její stanovisko, ale k tomu, aby je zevšeobecnovala na celý žánr scifi, je pokládám za příliš absolutistické, příliš časově omezené. Kritiku mé stati totiž končí , cituji — cítím, že jeho hodnoty (tedy moje), měřítka a představy se velmi pravděpodobně s (touto) budoucností míjejí. Z uvedeného citátu pokládám za klíčové slovo cítím, neboť definuje Evin přístup jako čistě ženský, tedy citový, kde rozum, ratio, absentuje.

I jen s pár historickými fakty a hrubými znalostmi základů filosofie se dá dovodit, že pádem komunismu se završila celá etapa vývoje lidské společnosti, ta, jíž otevřeli v 18. století francouzští encyklopedisté. Byla to etapa, která ze dvou základních filosofických nauk — mám na mysli gnoseologii, nauku o poznání, a ontologii, nauku o bytí, které vlastně zrcadlí dvě primární životní otázky, tj. JAK žít a PRO co žít — preferovala jednoznačně jen jednu z nich, nauku o poznání. Absurdním vyvrcholením tohoto trendu byl pak komunismus, který vlastně celou ontologii vypustil a redukoval filosofické myšlení jen na nauku o poznání. Pro člověka, žijícího teď, je pak pochopitelně obtížné si uvědomit — když člověk je automaticky tak nastaven, že svoji omezenou životní zkušenost promítá jak do minulosti, tak do budoucnosti (a jediný lék na toto omezení je dialektika) — že existovaly i jiné epochy, s jiným myšlenkovým obzorem než ta, v níž právě žijeme, a že právě před racionalistickým 18. stoletím bylo celé tisíciletí křesťanství, které naopak se vyžívalo v ontologii a zatracovalo gnoseologii. Středověkého člověka nezajímalo poznání, pro něho bylo důležité být ZAKOTVEN, mít své místo v SYSTÉMU, nejvyšší hodnotou bylo HIERARCHICKÉ USPOŘÁDÁNÍ, včlenění člověka do ŘÁDU. Nepopírám, že před námi stojí podobné období, se stejným poměrem k životním hodnotám, ale i toto bude jen časově omezenou etapou (a to je to, co, podle mého názoru, Evě uniká).

Jsem zkrátka přesvědčen, že převaha otázek bytí nad otázkami poznání se střídá a dopadá na pobřeží lidských dějin ve vlnách. V jednom období převažují jedny, v dalším ty druhé. Mám-li uvést jiný příměr, připomíná tento děj obsazování mrakodrapu. Vždy, když lidstvo nahromadí dostatek informací, postoupí o patro výše. Zde se před ním rozevře nový prostor, který je třeba zabydlit. Řeší se tedy ontologická otázka, JAK žít v tom novém prostoru (to je právě náš současný problém, problém sklonku 20. století, který Eva absolutizuje jak pro celou minulost, tak i budoucnost). Až se tato otázka vyřeší, lidská společnost se „zabydlí“, nabude vrchu opět otázka ontologická (jako se stalo již několikrát, naposledy právě v inkriminovaném 18. století), lidé se začnou ptát, co je nad námi?, PROČ žít? A hned se sugeruje odpověď — PROČ ne proto, abychom pronikli do vyššího patra? Nastane období sbírání informací, vrchu nabudou otázky teorie poznání.

Snad můj příměr pomůže některým čtenářům se orientovat ve zmatcích současného světa. Zkrátka se právě stěhujeme, z patra do patra. Taháme nábytek, balíme nádobí, svěšujeme lustry, občas se něco rozbije, rozhodujeme, co necháme ve starém bytě a co si vezmeme do nového. Právě o toto je nejvíce hádek, neboť nikdo nezná pořádně novou ubytovací plochu a málokdo ví, jaký vlastně nábytek tam budeme potřebovat. Proto zmateně pobíháme, narážíme do sebe, někteří z nás se staromilsky odmítají stěhovat, rodiny se rozpadají, jiní se zase stěhují až příliš horlivě, až po sobě šlapou. Jsou i mrtví…

Předpokládám, že první polovina třetího tisíciletí bude dobou „zabydlování“, kdy lidstvo bude přednostně řešit otázku JAK žít. Bude se konstituovat globální společnost s jednotnými informačními a dopravními systémy. Společnost se jakoby uzavře do sebe, jako hroznýš, když tráví nadměrné sousto. Bude se hledat nová životní harmonie jak v užším slova smyslu, tj. mezi jednotlivými lidskými elementy, tak i ve smyslu širším, tj. mezi lidstvem jako celkem a „zbytkem“ planety. Bude se budovat nová HIERARCHIE a do čela politické reprezentace proniknou existencionalisté, u nichž osou myšlení tvoří právě otázky bytí, a není tedy náhodou, že právě lidé takto zaměření stáli v čele odboje proti komunismu, a že tedy i v čele našeho státu stojí žák profesora Patočky.

Avšak i tato etapa jednou skončí. Tak jako vyplutím Kolumbových karavel skončil středověk, skončí i bezprostředně před námi ležící období konsolidace lidského ducha opětovným vyplutím, vyplutím jiných lodí, neboť nikdy nepřestanou žít lidé, které více než JAK žít, zajímá otázka PROČ. Vždy budou lidé, kteří bez ohledu na uspořádání společnosti, ač třeba po krk v bahně, nepřestanou se pídit po odpovědích na své PROČ. Samozřejmě že jsou zase lidé, pro které je důležitější, já bych to označil, žít v ŘÁDU. Cítí potřebu k něčemu přináležet a rozhodující je pro ně budovat svůj život v SOULADU, být částí nějaké hierarchie. Poznání je pro ně vedlejší, či dokonce o jeho smyslu pochybují, tedy, abych se vrátil k příměru s mrakodrapem, nevěří, že nějaká další patra existují.To ale není důležité, neboť i kdyby otázka poznání byla skutečně jen otázkou víry, mají lidé právo jít i za touto vírou!!! Oč je horší, či více nebo méně oprávněná, než víry jiné?! Je to právo osobní volby, právo jak naložit se svým životem.

Samozřejmě že vím, že práva jednoho jedince končí u práv druhého jedince. A právě z tohoto hlediska vyhlíží budoucnost děsivě. Rád bych to předvedl na následující konstrukci. Dejme tomu, že na Zemi je připravena Poslední Jediná kosmická loď, jejíž start znamená, že lidstvo kosmos osídlí, anebo, když neodstartuje, lidstvo zůstane na dlouhá století (možná navždy) připoutáno k planetě. Věc má ale háček. Start lodi způsobí, že po jejím odletu se narodí s vysokou pravděpodobností 10.000 poškozených dětí. A tak se ptám. Má loď odstartovat? Ano či ne?! (Zdeňku, což takhle udělat z této otázky referendum mezi čtenáři Interkomu? Navrhuji vytisknout někde v rožku na poslední stránce hlasovací lístek pro čtenáře, který by po zaškrtnutí zvolené odpovědi odeslali zpět).

Každý, kdo ví, kolik ozónu je zničeno každým startem bamerického raketoplánu, chápe, že moje konstrukce zase není tak přitažena za vlasy. A také je zřejmé, že tato otázka má mimo etického rozměru rozměr politický (vzít na sebe odpovědnost je politické rozhodnutí a ne etické). Dovedu si tedy představit budoucí společnost, kde se podle výše uvedených kriterií budou lidé transformovat do politických stran, dejme tomu do strany existencionalistů a strany expanzionalistů, kde pak, podle volebních výsledků, bude ta která strana určovat generální linii vývoje lidské společnosti. Podle mého soudu jsou oba typy postojů pro vývoj (pro mě vývoj = existence) lidské společnosti stejně potřebné. Existencionalisté jako prvek stabilizující, integrující, s horizontálním záběrem a „ženským“ charakterem nemilujícím riziko, ti druzí pak jako prvek akcelerující, tvořivý, skákající po vertikále, maskulinní a riskující.

Ostatně již v naší současné společnosti můžeme pozorovat zárodky podobných politických uskupení. Samozřejmě na straně existencionalistů, neboť doba je jim příznivá. Mám na mysli stranu Zelených a troufám si tvrdit, že sympatie či antipatie k této straně nejsou dány ani vzděláním, výchovou či prostředím, ale právě vnitřním ustrojením jedince, v podstatě jeho světonázorem. Strana Zelených je tedy vlastně více filosofickou školou než politickou stranou, a na tom nic nemění fakt, že jeden z bojů, který tato strana vede, je halen do ekologického pláštíku. Mám na mysli spor o atomovou energii.V hloubi tohoto sporu totiž leží právě ono základní, ona fundamentální otázka — co je člověk a jaká je jeho úloha, v tomto případě transformovaná do podoby — má člověk zůstat jen u omezené energie Slunce, nebo má sáhnout po neomezených kosmických silách?! (Neboť v tom je jádro pudla! Veškeré alternativní zdroje, které Zelení nabízejí, je pouze transformovaná sluneční energie, a přistoupit na jejich řešení znamená vzdát se ovládání kosmických sil!)

Tahle otázka má osudový význam a může rozhodnout o vývoji lidstva na několik tisíciletí. Přesto oba protivníci ve stydlivé shodě její pravý význam skrývají, neboť se bojí odpovědnosti. Nepochybně je používání atomové energie riskantní a může zatížit budoucí generace. Co když nám ale ty budoucí generace řeknou: Proč jste byli takoví zbabělci a neriskovali?! Nepřipomíná tohle právě něco nám? Nevyčítala právě tvoje a moje generace, milá Evo, svým rodičům, proč jste byli takoví zbabělci a nebojovali proti Stalinovi?! A ta generace zase před námi našim dědům, proč jste nebojovali proti Hitlerovi?!

Žít bylo, je a bude riskantní. Riskantní bylo a je i používání ohně. Jsem přesvědčen, že doposud zahynulo více lidí uhořením a na popáleniny než lidí následkem záření. Přesto nevedeme žádné kampaně za zákaz používání ohně. Naučili jsme se totiž s ohněm zacházet a smířili se s daní, kterou za to platíme. Nezbývá nám než se totéž naučit s atomem, neboť vzdát se této energie znamená vzdát se informační svobody, tedy vzdát se všeho! Neboť dnes již víme, že je to energie, kterou musíme platit za informaci, a že na každý další informační bit musíme vynaložit několikanásobek energie než na ten předchozí.

I o tomto bych chtěl jednou napsat SF román, o střetu dvou základních přístupů k životu, který se v budoucnu dramaticky vyhrotí, a který třeba povede k tomu, že „expanzionalisté“ budou nuceni opustit Zemi, tak jako počátkem 17. století opouštěli puritáni (také oni měli neslučitelné názory na život s establishmentem) Anglii, aby za oceánem založili Nový svět.

Avšak abychom o těchto problémech mohli dnes alespoň diskutovat, musíme k nim přistupovat ze strany jejich skutečné podstaty. Totéž se týká i tohoto dialogu. Jak je vidět, nejedná se ani tak o spor literární, ale povýtce světonázorový. Každý patříme s Evou k jiné filosofické škole. Uznávám, že ta Evina ekologicko - existencionální má nyní vrch a ještě nějaký ten pátek mít bude. Ostatně je to dobře, současná doba stěhování, avšak hlavně ta bezprostředně budoucí — zabydlování, si nežádá ničeho jiného. Nezbývá nám než se naučit napřed žít s podrobenou, na nás závislou Zemí v nové, námi dané rovnováze, než opět pocítíme touhu postoupit dál. A právě proto musím psát tak, jak píšu. Abych podpořil tu dnešní menšinu (to jsou asi ti specificky nahromadění čtenáři v určitých kruzích fandomu, jak Eva uvádí), která zítra bude většinou, až lidstvo za padesát, za sto let opět se bude připravovat k obydlení dalšího patra mrakodrapu civilizace. A pochybuje někdo, že to bude patro kosmické?

Měl jsem Reakci již rozepsanou, když jsem si v Ikarii 9/91 v rubrice Diskuse přečetl zamyšlení nad stavem české sci-fi, a zjistil jsem, že to, co jsem napsal, je vlastně odpovědí (v jistém slova smyslu) na tam nadhozené problémy, mojí konfesí. Rád bych tedy tento článek pokládal za příspěvek do diskuse o české sci-fi, a protože je to příliš málo, rozhodl jsem se, jako jeden z organizátorů, uspořádat v rámci Draconu 91 Veřejný literární seminář o české sci-fi. Vyzývám tedy lidi, co mají k tomu co říci (konkretně Ondřeje, Evu, Carolu, Vilmu, Jirku Procházku, Ivana Adamoviče, Pavla Kosatíka, Honzu Oščádala, paní Freiovou, Vlastu Talaše, Iva Železného, Jindru Smékala, Karla Blažka, Olšanského, Pecinovského, zkrátka všechny, co přijedou), aby se na tuto diskusi připravili. To neznamená, že ostatní fanové budou jen mlčet, ba právě naopak, proto půjde o seminář veřejný.