Interkom: Zápas s nebem

Jeden z biblických patriarchů, snad Jákob, zápasil s andělem. Jiný spatřil žebřík, vedoucí do nebes, a andělé po něm sestupovali a vystupovali. Další chtěl Bohu obětovat svého syna a Bůh mu to zakázal. Když člověk nečte bibli nijak podrobně, na což většinou nemá čas, a soustředí se na nejznámější a nejslavnější pasáže, získá dojem, že kdysi Bůh navštěvoval alespoň svůj národ vyvolený velmi často.

Dnešní zjevení, třeba Gospa z té podivné vesničky Meždugorie v Jugoslávii - co asi říká na současnou občanskou válku? - nejsou zdaleka tak imponující, a odrazují svou evidentní naivitou. Kromě těchto podivných vizí má dnešní člověk dojem, že ho Bůh opustil, a někteří z nás to těžce nesou. To proto, že v nich přetrvává pocit Boha. Tedy Bůh jako emoce. S podobným problémem zápolí František Novotný a pokouší se s ním vyrovnat způsobem hodným moderního technokrata. V neobyčejně půvabné povídce Oni si musí vymyslet vždycky něco zvláštního umístí Boha přesně tam, kam ho umísťují i křesťané, totiž do příslušné vzdálenosti na nebesa, a obdaří ho mírně zlomyslným smyslem pro humor. To je úvodní povídka nejnovější povídkové sbírky Františka Novotného Bradburyho stín.

V Opus Dei už člověk vytvoří boha přesně podle Starého zákona a zaprogramuje, raději bych řekla „zakleje“ ho do velkého počítače, aby byl nakonec sám účasten jeho nekonečného, božího prokletí. Záhada linky Paradise má zdánlivě s rájem máloco společného, až na to, že tu vyplouvá na povrch typicky mužská představa ráje... Kdo chce vědět víc, ať čte! Modlitba ateisty už zcela odhaluje pocit, že Bůh, když stvořil svět, zaklel sám sebe do všeho, co stvořil a čeká na své vysvobození, pokud možno znovu cestou přes počítač. S touto ideou hluboce nesouhlasím, raději bych ponechala Boha v říši emocí. Novotný se ovšem tímto způsobem pokouší vyrovnat i s pocitem vlastní smrtelnosti. Nedovedu pochopit, proč mu vadí něco, co mně ani v nejmenším nevadí. Novotný, jako muž, ovšem nemá většinu svého života zaplněnou takzvanou péčí o rodinu a domácnost, a možná proto se mu smrt příčí - a proto také píše více a lépe než třeba já. Já jsem za to se smrtí naprosto smířená, a pokud znamená konec práce s hadrem, koštětem a podobnými nástroji, vcelku ji uvítám. Ve Světadárci vystupuje člověk jako stvořitel, a je mu z toho těžko na duši. A nakonec v Bradburyho stínu se Novotný pokouší vyrovnat se smrtelností.

Mezi těmito jasně propojenými povídkami, jejichž soubor bych nazvala muž a jeho Bůh - Bůh Novotného je jeho osobním bohem - jsou dvě zdánlivě nebožské: Jak jsme si pořídili auto a Příšpulek do různého. V souboru, který je pozoruhodně vyrovnaný, však neruší. Jak jsme si pořídili auto je ve skutečnosti o tom, jakou modlu si umí člověk, zejména muž, udělat z předmětu, Příšpulek do různého je hříčka o mimozemšťanech, kteří, ostatně podobně jako Bůh, zasáhnou do osudu Země, to vše pojato s kouzelně parodickým nadhledem.

Novotného Bůh je vždy Bohem technokrata, Bohem muže, který lpí na předmětech, přičemž i jeho tělo je pochopitelně předmět, tedy Bohem velmi moderním, se kterým se bude leckterý čtenář schopen ztotožnit. Já ne. Pro mne je Bůh někdo, kdo by mě mohl vodit za ručičku a já už někdy ve dvanácti létech zjistila, že se mi zajídá někomu dělat dceru, včetně Boha. A pak, mám raději Boha v oblasti nehmotné a emotivní. Hmotný Bůh se mi z již uvedeného důvodu příčí.

To ovšem neznamená, že soubor Novotného povídek pokládám za špatný, jen hluboce nesouhlasím s jeho filozofickými východisky, která ovšem, na rozdíl od jiných autorů, v jeho pracech existují a je s nimi vynikajícím způsobem pracováno. Jsem totiž přesvědčena, že bezmyšlenkovité práce, byť nabité dějem, literatuře sf kazí pověst, řadí ji někam do literatury pro dělnickou mládež. Novotný píše SF, a je to literatura.