Všechna práva © Interkom 1984 - 1991

       Na Parconu v Košicích jsem zakoupil První planetu smrti od Harry Harrisona, ale dřív než jsem začal číst, doneslo se mi několik nadšených ohlasů. Snad byla chyba, že jsem jim naslouchal, protože ve mě vzbudily očekávání. Stejně tak dvě ukázky z AF 167 patřily k tomu lepšímu, co kniha nabízí. Když jsem si však po přečtení prvního dílu trilogie porovnal svůj dojem s úspěchy knihy avizovanými na obálce, začal ve mě hlodat zvláštní pocit. Opravdu stačí taková břečka, aby vzbudila nadšení i v řadách sečtělých scifistů? Pravda, ocitáme se v galaktickém svazu, na periferní planetě plné smrtelně nebezpečných fujtajxlů, mezi lidmi, kteří jsou tak drsní, až téměř přestávají být lidmi. To všechno je správný akční sci-fi koktejl jak se patří. Autor si se stavebními prvky dovedně pohrává a splétá je v příběh, který po nepříliš složitých křižovatkách vede přímo k cíli. Rychle a zajímavě. Přesto tu něco nehraje.

       První, co mě zarazilo, bylo číslo třicet osm románů na obálce knihy. Při takovém množství nemohu čekat, že všechny romány budou plné brilantních nápadů a promyšlených zápletek. Je třeba trochu opisu, něco slovní výplně, standartních, dobře napsaných dialogů a standartních zádrhelů. Harry Harrison vzal po vzoru Pejska a Kočičky od všeho, co je dobré, nasypal do hrnce a zamíchal. Ale abych mu nekřivdil, vybral jen to, co se k sobě hodí, nikoliv smetanu a cibuli, takže z výsledu nám není špatně. Provedl to chladně, profesionálně a neosobně. Na Pyrru se navzájem požírají nejkrutější představitelé fauny, lidé do nich střílejí, svorně se nenávidí a autorovo objasnění, proč tomu tak je, není zase tak bravurní, aby zakrylo, že celý obraz je jen hrubě naskicovaný. Je to jen rámec, ve kterém se má odehrát zvolené dobrodružství. Chybí tu nějaká spojitost, ekosystém, něco, co by Pyrrus z kulisy proměnilo v živoucí planetu. Vzpomeňme si na Dunu, to byl svět dotažený k dokonalosti.

       Podobně vyznívají lidé, působí skutečně nezemsky cize, klobouk dolů, ale znají jen jediné hnutí mysli. Pistoli do ruky, prst na spoušť a PRÁSK! Trochu málo na román. Každá společnost je nějak diferencovaná, má vnitřní opozici, dělí se na skupiny. Na Pyrru se sice původní osídlenci rozdělí na dvě komunity, ale obě jsou homogenní, bez diferenciace, bez reptalů ve vlastních řadách. Liší se od sebe jen tím, že jedni jsou PRÁSK a druzí jsou méně PRÁSK!

       V každé správné kovbojce je kladný hrdina, který stojí na straně dobra. Ne že bych chtěl na Pyrrus dovléci Mirka Dušína, ale ať hledám jak hledám, nenacházím nikoho, komu bych fandil. Dokonce i Janson dinAlt je jen mizera, i když v poměru k ostatním působí jako neviňátko. (S jedinou vyjímkou, muž, který Jansona zachránil při průlomu bariery a sám při tom zahynul. To byl jediný případ, kdy Pyrrané prokázali ušlechtilost.) Prostě mi nesedí chladné zabijáctví. Ne pro to zabíjení, potoky krve Barsoonu mi nijak nevadily, ale protože kromě vraždění Pyrrané nedokážou nic jiného. Ani myslet.

       I některé nahozené motivy jsou nedotažené, co je to třeba záhadná schopnost psí, kterou Janson i Hraboši ovládají. Je to vlnění, psychotronická schopnost? Jakou to má spolu souvislost? Nebo co měly znamenat rostliny, které vysílaly vlny nenávisti proti městu? Byla to jen obezlička, způsob, jak autor Jansona přemístil do džungle? Asi.

       Vzpomínám si na novelu Nemesis z hvězd od Hanse Knaifla. Také smrtelně nebezpečná planeta, džungle, nezničitelný nepřítel. Ale jaký rozdílný výsledek. Příběh o Nemesis byl napsaný mnohem dříve a přece je mnohem životnější a nikde se nazatoulá žádná dějová nit. Jeho hrdinové jsou v časové tísni a jejich závod se smrtí zvyšuje napětí stranu od strany. Ne tak na Pyrru, kde prudké dějové zvraty jsou někdy bezradné a působí samoúčelně. Hlavně že je jich hodně, čtenář to žádá.

       Suma sumárum, mé očekávání bylo zklamáno. Jestli si však pod dojmem těchto řádek myslíte, že si druhý díl už nekoupím, pak jste na omylu. Vím, že to bude opět dokonale řemeslně zvládnuté dobrodružství, profesionálně napsané a zábavné. Nebudu už očekávat druhou Dunu ani nic, co by mě vtáhlo do děje inteligentní zápletkou. Nechám se bez odporu vláčet dějem a nakonec si spokojeně řeknu:

       Ten škvár docela ujde.