Interkom: Jednou bude tma

Náhodou jsem, ještě než byla vydána sbírka povídek Vilmy Kadlečkové Jednou bude tma, byla přítomna rozhovoru, ve kterém tvrdila, že povídky v této sbírce obsažené jsou horší než její román Na pomezí Eternaalu.

Pravda, je tu tolikrát zavržená Růžová krychle, která je těžko srozumitelná. Je to spíš malba písmen, úlet z autorčina obvyklého stylu. Naproti tomu jsou tu tři povídky, které patří k cyklu kolem argenitu, k historii střetů mezi technickými a netechnickými civilizacemi. Možná, že pro toho, kdo nečetl Na pomezí Eternaalu budou také těžko srozumitelné, ale nevěřím tomu. Autorka s neznámými reáliemi zachází, jako by šlo o věci známé prostě každému, a čtenáři nezbyde, než je tak přijmout. Vzpomínám na známý rozbor F. Novotného Na pomezí epiky: nedostatky, které vytýkal románu, v povídkách nejsou. Konflikt zásadního rozporu světů vyvíjejících se dvěma odlišnými cestami, ač obě skupiny jsou osídleny lidmi, tu zní naplno i s mohutnými chóry. Týká se to jak povídky Ten, kdo přišel z vesmíru, tak Sirangů, tak i Poslední pevnosti Šipky. Střídají se tu světy teprve unikající barbarství, světy plně rozvinuté i světy v úpadku.

Na rozdíl od románu tu vyvstává jasněji na povrch inspirace stylem Duny Franka Herberta: výraznějším písmem zdůrazněné myšlenky, podobná stavba vět i celého příběhu, přičemž příběhy samotné nemají s Herbertovými světy společného vůbec nic.

Upírská historie Tři z Akroné patří k ranným povídkám o lásce bez hranic a bez perspektiv. Kouzelná je titulní povídka. O jakémsi Nadjá, vzniklém lidskou činností, jsme se toho načetli už dost a dost, ale nikdy to nebylo nadjá směřující spíš k Freudovu id, ono, s mentalitou zlomyslného dítka trapiče, realisticky poskakujícího, vřeštícího, rozmazleného, protivného děťátka, proti kterému je rozumný člověk, a dokonce i mimozemšťan bezmocný - sebeprotivnější dítě se prostě nezabíjí.

Naproti tomu jsem nikdy neměla ráda Rosu Mathiellu. Modré růže jsem už viděla, dělají se tak, že se uříznou bílé a jejich stonek se přes noc ponoří do modrého inkoustu. Podobně jako ty růže je povídka příliš umělá, papírová. Jde ovšem o velmi rannou práci, kterou by autorka jistě bez váhání nazvala hříchem mládí. Povídka Na rubu světa se blíží Růžové krychli pokusem o vystižení pocitu, že se všichni jaksi motáme v kruhu. Třeba je to pravda, právě proto je třeba psát o něčem zajímavějším, třeba o nějakém setkání technických a magických světů a co z toho vzešlo.

Vilmin talent mi připomíná mou televizi. Má televize má vadný spínač, proto ji raději nezapínám. Když se ovšem skutečně hodlám dívat, spínač trápím tak dlouho, až ta bedna začne hrát. Potom z ní vypadne něco skutečně geniálního, třeba poslední Velká pardubická s protesty takzvaných milovníků přírody. Určitě jsou to hovada, která v životě na koni neseděla. Kdo trochu jezdil, ví jedno: jezdecký sport je výsledkem pradávné dohody mezi člověkem a koněm: toho koně to baví stejně jako člověka a člověk v těžkých dostizích nebo parkurech riskuje zdraví a život stejně jako kůň. Není pravda, že kůň na to doplatí častěji! Přesto to byla, myslím tím 101. Velkou pardubickou, nádherná podívaná. Vilmina kniha je zase vynikající čtení: od toho jsou knihy povídek, aby se některá povídka líbila víc a jiná míň.

Do Vilmy je také třeba mlátit, než některou ze svých věcí vydá k otištění: když už z ní něco vypadne, také je to obvykle ke čtení. A fakt, že život má spoustu různých stránek, které je třeba postihnout, chápe Vilma na rozdíl od těch připitomělých milovníků koní velmi dobře.