Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       První dojem prý rozhoduje. Měla jsem příležitost sdílet první dojmy italských spisovatelů, kteří se zúčastnili některých našich conů, a protože mě ty jejich dojmy těší, snad jimi potěším i čtenáře Interkomu.

       Donato Altomare byl vůbec první Ital, který přijal pozvání československých scifistů. V roce 1989 mezi námi prožil košický Casscon a stále na něj vzpomíná, dokonce se přes téměř nepřekročitelnou jazykovou bariéru (zná asi dvacet anglických slov, ale slíbil se učit, tak snad...) cítí košickým autorem. První dojem: „Žádný Italcon nebyl tak dobře organizovaný jako Casscon.“ A pak: sympatičtí lidé, příjemná atmosféra, nečekaná péče (Egon Niczky mu ukázal pamětihodnosti města), zkrátka báječný con!

       Na Parcon '90 do Bratislavy přijeli dva Italové. Marco Solfanelli spíš jen propagoval svoje nakladatelství, jeho účast trvala jeden večer. První dojem: „Je to tu hezké, ale...“ (To ALE se týkalo jeho manželky, která se celou noc bála, že jim bude do čtyřlůžkového pokoje ještě někdo přidělen). Možná měl přijet sám a pobýt trochu déle. Roberto Quaglia je zkušený conový harcovník a může srovnávat s celou Evropou. Okouzlila ho velkorysost pořadatelů, neformálnost celého dění i to, že se zde setkal s přáteli, které znal z jiných setkání, např. s Jurajem Maxonem. Vysoko oceňoval výtvarnou výstavu a o Theodoru Rotreklovi prohlásil, že jedno odpoledne v jeho společnosti vydá za rok studia na univerzitě. O tom, jak se mu u nás líbilo, nejlíp svědčí jeho účast na košickém Parconu '91 a na Tatraconu. Cítí se u nás dobře a přijede zas. Košický Parcon označil za intimnější než bratislavský, přehlednější a spojení s Tatraconem za báječný nápad.

       Vittorio Catani nestihl přijet na Parcon, a tak s radostí přijal pozvání na Dracon, i kvůli místu pořádání. Chtěl vidět Špilberk. Nakonec ho neviděl (rekonstrukce), ale nijak ho to netrápilo („Však zase přijedu.“) Pozorně sledoval všechno dění, trochu udiven pohodlím, ba přepychem hotelu Santon („A přitom je to tak levné!“) a okouzlen okolím. Ocenil přesné dodržování programu, ale hlavně přátelskou atmosféru, kterou silně vnímal. „Byl jsem mezi přáteli“, řekl při odchodu se smutkem. Bylo mu líto, že už Dracon končí. A ještě víc litoval, že neumí česky. (Nedávno psal, že má objednanou učebnici češtiny, slovník si koupil už dřív.) Byl by rád rozuměl každému slovu, protože v každém slovu slyšel zaujetí, zápal, prožívání tématu, o kterém se mluvilo. (Má rád naši hudbu, hraje na klavír, česká slova vyslovuje jako rozený Čech, až na ř, dovede slyšet vnitřní vztah mluvícího k tématu, o němž mluví...) Srovnával náš fandom s italským: „Je to propastný rozdíl. Tady jste všichni aktivní, zaujatí, máte plno nápadů a fandom je tu evidentně jednotný. Italský fandom je pasívní, bez invence, rozpadlý do skupinek se speciálními zájmy, třeba startreckisti ani s ostatními nekomunikují...“ Celkový dojem: „Tady je mládí fantastiky. Kdybych byl závistivý, záviděl bych vám.“

       A moje dojmy? Pokud mohu, chodím na všechny cony. Mezi scifisty se cítím doma, jakkoli osobně znám jen hrstku fanů. Před převratem k tomu přistupoval i zvláštní pocit bezpečí, že kolem mne není nikdo, kdo by mě z něčeho podezíral nebo mi chtěl škodit, že si nemusím dávat pozor na řeč, protože tu všichni smýšlejí stejně jako já. Jsem vděčna fandomu, že existuje.

       Jako kantorka zvlášť držím palec předsedům klubů školáků a středoškoláků. Nedocenitelnou práci dělají napříkal Petr Konupčík (Makropulos Šumperk), Ladislav Peška (Slan Slaný), Filip Škába (Spektra Praha), který pokračuje v díle Vladimíra Veverky a věnuje se těm nejmladším...

       Závěr mého málo souvislého povídání? Určitě na tom nejsme tak špatně, jak si myslí někteří pesimisté.