Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Pátek 15.00: Ferda Mravenec by měl přijet před barák, ve kterém pracuju. Od rána jsem nepožila ani kapku alkoholu pro případ, že by Ferdovi bylo zle a já se musela chopit volantu. Ostatně, nepožívala bych stejně, protože by mě to nenapadlo. Takhle mě to ovšem napadá.

       Pátek 16.00: Ztrácím nervy, balím a scházím dolů, rozhodnuta vyčkat do 16.15 hod. a poté jít na Čebus.

       Pátek 16.13: Příjíždí bílá škodovka a bliká na mne.

       Cesta: V autě se mohutně pomlouvá celý fandom a jeho přilehlé okolí. Začíná mrholit, trysky ostřikovače tryskají všude možně, jen ne na sklo. Zastavujeme, Zdeněk Rampas myje okno sněhem.

       Ferda začíná vymýšlet, jak se vyhnout Brnu. Zdeněk a Martin Klíma studují mapy a začínají ho navigovat na silnici mezi zjevně opuštěnými vesnicemi, kde mohou přebývat jen strašidla. Ukazatele cest jsou těžko čitelné, přesto Klíma suverenně naviguje Ferdu až do chvíle, kdy na neoznačené křižovatce vjíždíme neúmyslně na trávník. Využíváme času k dalšímu studiu mapy, poté nabízíme Ferdovi, že z kluzké, zasněžené trávy auto vytlačíme. „To je dobrý,“ tvrdí Ferda a skutečně se po chvíli jedním kolečkem chytá, poté druhým, a už zase jedeme. „Tady to je,“ haleká po krátkém čase Ferda a má pravdu, neboť, jen vylezu z auto, volá na mne Pavelko, kdože slíbil přijet na Istrocon. Omlouvám se, že jsem měla chřipku, odrážím spoustu jiných vítajících a ubytovávám se. Zjišťuji, že mám čas se najíst a jdu do jídelny, kde vidím Slováky. Padáme si do náruče, nech sa Čarnogůrové třeba zvencnú!

       V půl deváté se slavnostně zahajuje, organizuje a jsme vybízeni k návštěvě sauny a bazénu. Poté se sedí v baru, a Egon se se mnou hádá o mé feministické knize.

       Statečně se bráním. Přichází Jam Oščádal, aby ode mne převzal titul Lady Fantasy, který jsem mu přivezla z Prahy. Jdeme to zapít. Objevuje se Blažek a nenápadně se vyptává, jestli bych neměla knížku k otištění. Sděluji mu, že nám vyprodáno. Zadává si tedy k nahlédnutí tu, kterou plánuju. Přichází Srpoň a říká, že nahlédl do makety Interkomu, a že termín na příštího Mloka k odevzdání prací je 31.3.1992. Vyju, zatím nemám ani čárku.

       Odcházím spát včas, řádně a neopilá. Ráno blaženě chrochtám, povaluji se a zapřísahám se, že taková budou všechna má příští rána.

       V 9. hodin má Franta povídání o psaní, hlavně svém. Obviňuje mne, že v jeho pracech hledám to, co tam není. Vzápětí diskutujeme o roli dívky Rei v Ramaxu a já opět nacházím něco, co Franta neměl v úmyslu. Franta nadšeně pokřikuje, že je to bezva nápad a že to mám napsat, a vůbec prohlašuje svůj Ramaxovský svět za otevřený pro jiné autory. Mám chuť to udělat.

       Eva vypráví o conech u nás a v zahraničí. Je šokována návrhem, aby Worldcon tuším 99 byl v Praze. Protože jsem náhodou byla u zrodu tohodle nápadu, tiše a informovaně se usmívám.

       Objednávám se do bazénu, a, zatímco Vilma jede s lidovou léčitelkou k nějaké kapli a pátrat po podzemních chodbách, zalézám do postele. Ve čtyři hodiny se odebírám do bazénu, kde řádí parta Jugoslávců. Dospívám k názoru, že, kdyby se muži nechali sami sobě, bez ženského zušlechťujícího vlivu, brzy by se zlikvidovali sami mezi sebou a byl by pokoj.

       Večer absolvuji vyhlášení vítězů všech možných soutěží a pak jsem povolána k panelové diskusi. Snažím se chovat slušně, protože přítomen je i italský spisovatel sf Vitorio Catani, doufám, že se takhle píše. Maestro Catani je velmi elegantní a distingovaný starší pán, hovořící překrásnou italštinou. Občas dokonce chápu, co chce říci bez překladu, ale paní Freiové, která tlumočí, rozumím přece jen lépe. Slušné chování však bere za své v okamžiku, kdy Egon nahlas chválí mou povídku do varianty Poutníka zvané Proutník a publikum chce vědět, o čem to je. Potom si přisadí Franta Hlous, který zaslechl, že povídka Stupeň tvrdosti 11, kterou vydávají Tepličáci, je také pěkně drsná. Při líčení jejího obsahu se raději omezuji na základní ideu.

       Přecházíme do salonku, kde Jam oslavuje své pasování rytířem Fantasy. Debatuji s mladým začátečníkem ze Slovenska, a dávám mu svou obligátní radu pro všechny, kdo to chtějí zkusit: Požádej svého nejlepšího přítele, aby ti přerazil obě ruce a doufej, že než ti srostou, tě to přejde. Nechce poslechnout, dostává tedy slib, že mu pošlu předpis paní Freiové, jak zacházet s přechodníky a radím mu, co je třeba prostudovat z psychologie.

       Po půlnoci se přesouváme na pokoj, a vášnivě debatujeme až do pozdních hodin ranních. Probouzím se s tlumeným vytím. Vilma mi poskytuje Alkaseltzer a kávu, poté odcházím na pivo a znovu spát. Eva mě prosí, jestli bych nejela autobusem, protože potřebuje odvézt do Prahy nějaké obrázky. S úlevou přijímám, Ferda má totiž v úmyslu stavit se u maminky v Jihlavě a já mám pocit, že by nás s ním nemělo jít tolik.

       Odcházím s partou na Čebus, a kupodivu se na mne dostává místo. Pět minut po plánovaném odjezdu přichází Eva s dítky a nastávají přesuny. Naštěstí to jde mimo mne. Robert zapřádá řeč s dívkou sedící vedle něho. Přesto, že jim jedou pusy, usínám. Do Prahy přijíždím svěží. Byt je obsazen skupinou dětí hrajících Dračí doupě. „Tohle tu běží od pátku s malými přestávkami“, stěžuje si můj muž a zřejmě čeká, že začnu vyhazovat s tím, že si musím okamžitě lehnout. Namísto toho k jeho údivu chystám večeři.