Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       

Býval to vlastně docela malebný hrádek. Vysoké hradby z velkých pravidelných kvádrů působily na příchozí dojmem majestátnosti a síly. Dvě štíhlé elegantní věže, Východní a Západní, jej už jen podtrhovaly. Velké nádvoří bylo dostatečně prostorné pro dvě desítky vozů. A místa bylo potřeba. Kolem hradu vedla stará kupecká cesta vykácená před mnoha a mnoha lety zdejšími hustými lesy. Hrad sám byl postaven na skalní plošině, za ním se jako útesy ze zeleného moře zvedaly divoce rozeklané skály. Divoká říčka s modravou vodou, zrozená kdesi daleko v kamenném labyrintu, míjela hrad chráníce tak jeho západní stranu a dlouho poslušně provázela stařičkou cestu na její strastiplné pouti.

       Kupci i náhodní poutníci se zde rádi na svých cestách zastavili, aby si odpočinuli, uzavřeli nové obchody a dozvěděli se, co je nového. Všichni se rádi pochlubili svými zážitky. U sudů s vínem či medovinou se vždy dobře daří vyprávění o odvaze, o velkých činech a bitvách. V přítmí krčem osvětlovaných loučemi, za stoly obtěžkanými mísami s jídlem a plnými poháry není místa pro zbabělé skutky a bitvy, v nichž netekla krev proudem.

       A pán tohoto místa, jaký vlastně byl? Popiš stín..., je nenápadný, nepovšimneš si jeho přítomnosti, je to prostě stín. Hradní pán se stranil lidí, zavřený ve svých studených místnostech. Jen čas od času náhle vyrazil ven do lesů, neozbrojen, bez družiny. Sám, v černém, na koni jako uhel. Vracel se vždy až za několik dní, s podivným ohněm v očích, s koněm obtíženým tajemným nákladem.

       A opět se hovor stočil k němu, vrátily se pověsti o tajných chodbách budovaných trpaslíky či skřety pod hradem, o pokladech i hladomornách v nich. A jak běžel čas, znovu utichly.

       Střídala se roční období, běžela léta. Zdálo se, že nic nemůže změnit zaběhaný řád věcí ...

Do oken hostince se mračil chladný podzim. V krbu praskal oheň, v místnosti bylo příjemně teplo. Hovor nabíral na hlučnosti, hosté se už hezkou chvíli posilovali vínem. Zábava byla v plném proudu, a tak si nikdo nepovšimnul nového příchozího. Dveře se na okamžik tiše otevřely a zase zavřely. Uvnitř stála vysoká postava zahalená do dlouhého pláště s kápí. Mlčky se posadila do temného kouta a zdálo se, že se zaposlouchala do rozhovoru. Ten náhle změnil směr a přenesl se na hrad a jeho obyvatele. Malé popíjející skupinky se začaly navzájem bojovně dohadovat, jak vlastně místní pán vypadá a co je vlastně zač. Největší váhu měly samozřejmě slova místních, hostinského a několika strážných a podkoních, ale i oni překvapivě tápali.

       

       Zdálo se však, že cizinec slyšel dost. Prudce povstal, kápě mu sklouzla z hlavy a odhalila tvář starce zbrázděnou hlubokými vráskami. Světlo loučí odražené od dlouhých bělostných vlasů rázem prosvětlilo místnost. Hovor utichl, všichni se zaraženě otočili a pohlédli na vetřelce.

       Stařec promluvil, a zvuk jeho hlasu plný strašlivého hněvu a nenávisti srazil muže do houfu a učinil z nich stádo vyděšených ovcí: „To mi stačí, je to on. Konečně jsem jej našel. Teď jsem na tahu já.!“ Slova se rozléhala místností s drtivou vnitřní silou. Víno se začalo vařit v pohárech, bublavě vytékalo na rozpadávající se stoly. Na zdech se jako ozvěny objevovaly vlasové trhliny. „Postavím se jeho umění a zničím ho i s jeho proklatým sídlem.“

       Mág se otočil a odcházel ke dveřím. Zdálo se, že postava každým krokem roste víc víc. Dveře zapraskaly, vyboulily se ven a rozletěly se na kusy poslušně tak uvolníc cestu svému pánovi. „Ještě máte čas na útěk“, dolehlo ještě dovnitř okny. Teprve nyní procitl hostinec z ustrnutí. Zkušeným kupcům není nikdy třeba dlouho vysvětlovat, kdy je třeba zapomenout na náklad a na zboží, a zachránit holý život a to, co má člověk při sobě.

Z bezpečné vzdálenosti od hradeb skupinka několika mužů a žen sledovala velkolepé divadlo. Po obloze se valila těžká šedivá mračna. Tmu prorážely nazelenalé blesky přeskakující z věže na věž. Obrovský sloup kouře rotující na nádvoří rozhazoval žulové kvádry, které se uvolňovaly a padaly z věží a hradeb, do širokého okolí hradu.

       Ze Západní věže začal náhle stoupat nepatrný obláček. Rychle se zvětšoval a měnil tvar. Pomalu začala být zřetelná silueta velkého bílého draka. Za několik málo okamžiků byla proměna dokonána. Drak zamával křídly a vrhl se k Východní věži. Na uvítanou mu letěl rovnocenný soupeř, pro svou čerň jen těžko viditelný proti zatažené obloze. Obě obludy se střetly ve strašlivém nárazu a jako velké zmítající se klubko spadly na nádvoří, kde pokračoval v boji. Kamenné dláždění pod nimi pomalu začínalo žhnout. Ale zápas obou mágů pokračoval i v jiných, pro obyčejné smrtelníky nepostřehnutelných rovinách.

       Střetávaly se tu síly dobra a zla. Zbraní tu byla mocná prokletí, schopná ničit celá města, obranou odpovídající protizaříkání. Kouzla se proplétala, ničila se navzájem. Jejich složité magické struktury se rozpadaly, torza klesala ve vzájemném obětí do dutin v podzemí, kde v podobě nových podivných kouzel přetvářela vše, co jim přišlo do cesty.

       Na zemi a v povětří zuřila bitva dobra a zla, zatímco tam v hlubinách země zcela mimo dosah svých tvůrců pokřivená bílá magie plodila hrůzné zlo a černá kouzla v podobě příslušející bílé magii tvořila dobro.

       

       Vítězství se přece jen začalo přiklánět k jedné ze stran, dnes již lhostejno ke které. Tehdy se slábnoucí soupeř odhodlal a vzepjal k poslednímu činu. Poslední vyřčená kletba zaútočila na svého tvůrce. Vzala a roztrhala jeho ducha, jeho vědomí na kusy a sestavila z nich novou strašlivou formu. Sama se pak umístila do jejího srdce. Potom se vrhla na zbylého mága. Bez zaváhání jej zničila a sama se rozplynula. Obě těla se proměnila v oblaka páry, která pomalu klesala do nitra země, kde vychládla.

       Na nádvoří dál pokračoval souboj dvou netvorů. Ale sama příroda se rozhodla ukončit nesmyslný zápas. Otřesy půdy změnily směr toku říčky a ta trhlinou v hradbě vklouzla na nádvoří. Ledová voda se střetla s tělem bílého draka. Celé nádvoří se okamžitě zaplnilo horkou párou, kterou rozháněl ohlušující řev. Osvobozený Černý jako blesk vzlétl nad hrad, divoce se rozhlédl, uchopil pařáty Východní věž, odtrhl ji od základů a namáhavým letem zmizel v oblacích. Brzy na to ho potácivě následoval Bílý. Nastalo ticho.

A tak trosky hradu osaměly. Stará kupecká cesta za léta zarostla keři a mladými stromy, říčka ji opustila a mizí v okrouhlé díře na nádvoří pokrytém zaschlými skvrnami dračí krve. Poškozená Západní věž osaměle stojí proti prázdnému místu, kde kdysi stávala její sestra.

       Je na světě jedno místo ... Nezvítězilo zde dobro ani zlo. Lidé se mu obloukem vyhýbají. Padá tu na ně tíseň, dějí se zde podivné věci.