Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       

       Pokračujme v dialogu. Přinutil jsi mě k tomu, že se pokusím být stejně důkladná jako ty.

       

       Slova „cítím“ jsem nepoužila ve smyslu „čistě ženského, tedy citového přístupu, kde rozum absentuje“, jak soudíš.

       V anglické jazykové oblasti se tento termín často používá na vyjádření něčeho, co vnímáme intuitivně, výsledků intuitivního zkoumání. Rozdělování na rozum a cit mi připadá zastaralé, neboť obvykle i ty nejrozumovější konstrukce v konečné argumentaci vyúsťují do zjištění, že to prostě tak cítím a druhotně to racionalizuji. To platí pro tebe zvlášť přesně! Něco si prostě strašně přeješ, a tak si to zdůvodňuješ rozumově. Navíc já vůbec nejsem emotivní, citová bytost, ale doufám, že mám dost vyvinutou intuici a schopnost empatie.

       

       Vcelku souhlasím s tvojí představou, že po období, které teď zřejmě začíná, kdy nám půjde nejvíc ze všeho o nějakou zakotvenost v řádu, bude zas následovat období, kdy zatoužíme po něčem jiném (třeba se z toho řádu vymanit a stát se jaksi sami víc tvůrci skutečnosti). Nesouhlasím s tvou představou, že toto druhé období bude kopírovat znovu ty archaické snahy o opanování přírody a vesmíru. To je něco naprosto zastaralého, haraburdí, asi jako otroctví, mučící nástroje nebo upalování čarodějnic. Nebo se podle tebe bude historie vždy vracet i k těmto jevům?

       

       Podívej se s nadhledem na to, jak si představuješ kladení ontologické otázky v daleké budoucnosti (až se naučíme žít v tom patře mrakodrapu, které právě obsazujeme): vyplutí lodí - tato naivně archetypální představa bohužel není jen metafora! Víra v poznání se octne podle tvých představ v konfliktu s establishmentem, který bude konzervativně lpět na ustaveném řádu, takže bude potřeba hrdinsky probojovávat to, co vyjadřuješ a symbolizuješ „vyplutím lodí“.

       To, jak jsi toto dilema vyostřeně vyjádřil (Poslední Jediná kosmická loď, jejíž vyplutí znamená osídlení kosmu, nevyplutí pak ztrátu naděje snad navždy, vyplutí však zanechá na Zemi deset tisíc poškozených dětí), je z mnoha důvodů typické, symptomatické a jasně to demonstruje tvůj způsob myšlení - to, v čem spatřuji jeho deformovanost a neadekvátnost.

       Podle mě je - pochopitelně - zcela samozřejmé, že by taková loď vyplout neměla. Ano, přátelé, hlasujme o tom, nebo spíš posílejte do Interkomu své názory!

       Ve mně už vyvolává prudký odpor i sám způsob, jak je dilema postaveno.

       Očekávám totiž, že lidstvo se nejprve naučí zacházet a hospodařit se svou planetou i samo se sebou tak, aby nepoškozovalo nevratně své základní zdroje. Morálka úcty k přírodě i k lidským bytostem by se podle mě měla stát tak samozřejmou jako třeba zrušení otroctví nebo zákaz zavraždit svého bližního.

       

       Vlastně tedy nakonec jsem větší optimista než ty ve své víře ve vědu, techniku a pokrok, protože soudím, že tyto věci by se za několik set let snad daly zvládnout, kdežto ty v to evidentně nevěříš.

       Pro mě je samozřejmé, že další „vyplouvání lodí“ by se mělo dít až po dosažení takové harmonie a řádu v „obsazeném patře“, neboli, také obrazně řečeno, takové stability ekosystému planety, lidstva a přírody, že by na „vyplouvání lodí“ existoval dostatečný potenciál, který by nešel na úkor základních hodnot, podle etiky, jak si ji představuji. Podle tebe to však možné není - respektive je správné s tím „hrdinstvím“ začít mnohem dřív, i za cenu sebezničení lidstva. Ty totiž vlastně nevěříš tomu, že by lidstvo na tom někdy mohlo být tak dobře, že by si „vyplouvání lodí“ mohlo dovolit bez velkých obětí.

       Chci tím říct, že nepočítáš s úplně novými technologiemi, které by pro překonání vesmírných prostorů byly beztak nezbytné. Mám pocit, že tě prostě hrozně baví ten rozpor existencialistů a expanzionistů - mimochodem, nebylo by hezké mít ve fandomu takovéhle dvě strany a vést na conech disputace?

       

       Zažíváš zřejmě určité rozčarování ze zpomalení vývoje pronikání do vesmíru a máš dojem, že by se to dalo urychlit politicky.

       Velmi se mi nelíbí, jak definuješ obě polarity: především to, že tvořivý prvek je podle tebe maskulinní a riskující. Já vidím daleko víc tvořivých rysů právě v tom hledání řádu a harmonie, kdežto „vyplouvání lodí“ mi připadá naprosto netvůrčí, v podstatě opakování mýtických, archetypálních klišé, které mě nijak neobohacuje.

       Nevím, jak přesně definuješ kosmické síly a jejich ovládání - zřejmě je to pro tebe jednoduše jaderná energie! Nevím, proč zůstáváš tak při zemi. Nedovedeš si představit, že by se přišlo na nějaký ekologicky čistý způsob získávání jaderné energie? Nebo nějaké úplně jiné energie?

       Navíc není pravda, že energie Slunce by nemohla stačit k cestám vesmírem - jde jen o to umět ji využít.

       Filozofie Zelených takové věci absolutně nevylučuje, jen je odkládá, neboť v současnosti jsou sebevražedné a neetické a důsledky padají na nevinné hlavy příštích generací (radioaktivní odpad).

       Otázky kolem energetiky proto podle mě kladeš naprosto špatně - rozpory, o kterých mluvíš, v této podobě prostě neexistují, nejde vůbec o to vzdát se něčeho „navždy“, i když ovšem my sami se éry kolonizace vesmíru nedočkáme. (Mimochodem, je to asi dobře, protože bychom se chovali jako barbaři - už jen ten slovník! Dobývání, opanování, kolonizace... z toho mi běhá mráz po zádech!)

       Doufám, že budoucí generace na tom nebudou rozumově a morálně tak špatně, aby nás obvinily z omezení používání jaderné energie, pokud by k tomu došlo. Daleko spíš nás obviní, že jsme jejich svět úplně zdevastovali a zbavili biologického bohatství.

       Nemůžu, Františku, pochopit tvoji slepotu, co se týče zanikajících druhů živočichů, rostlin, mizících deštných pralesů, zamořených oceánů, alergických dětí... copak ti to vůbec nic neříká? Nepřipadá ti dostatečně tvůrčí studovat to všechno, přemýšlet o vzájemných vztazích a snažit se vymyslet a vytvořit nějakou rozumnou harmonii tohoto světa? Já tady vidím spoustu prostoru pro originální a přitažlivou činnost, včetně myšlení a vědeckého zkoumání.

       

       Je opravdu vrchol demagogie srovnávat boj proti Stalinovi a Hitlerovi s používáním riskantních technologií, které mohou zlikvidovat lidstvo. Používání těchto technologií, velké manipulace se zdroji přírodními i lidskými jsou totiž mnohem blíž mentalitě samotných stalinistů a hitlerovců!

       

       Naprosto nesouhlasím s tezí, že vzdát se jaderné energie znamená vzdát se informační svobody. Jsem přesvědčena, že drtivé množství energie z jaderných elektráren jde na (v podstatě luxusní) výrobky konzumní společnosti, zatímco energie na vědecký výzkum tvoří mizivou část, která by se dala uhradit i ze zdrojů Slunce.

       Navíc si nemyslím, že by se úplný zákaz používání jaderné energie podařilo prosadit. Je tedy čistě akademické se tím zabývat. Je to spíš otázka orientace - sám připouštíš, že celková atmosféra dnešního světa není „prométeovská“, a to je naprosto v pořádku. Podle mě je největší problém ta konzumní společnost, která nesmírně plýtvá zdroji. Nechtěl bys hledat tu energii, kterou potřebuješ pro své lodě, spíš v této oblasti?

       Nesouhlasím s dramatickým vyhrocováním dvou základních přístupů k životu - sám říkáš, že je to vždy otázka určité historické epochy, a ne souběžně existujících filozofií či politických stran.

       Nejde ani tak o názory, jako o optiku, vidění světa, která se mění v čase, takže si skoro myslím, že kdyby ses narodil o pár let později, měl bys stejnou optiku jako já. Ženství a mužství s tím souvisí jen velmi nepatrně, epocha „hledání harmonie a řádu“ je přátelská i typicky mužským vlastnostem, zejména tvoření nových myšlenkových konstrukcí nebo sklonům k exaktnímu výzkumu, který je také nutný.

       

       Neboli: na tvém psaní mi vadí, že se držíš ve své fantazii příliš při zemi, že stále píšeš v samých analogiích s tím, co bylo, jsi poznamenaný konkrétním osvícenstvím a konkrétním Lemem a konkrétní Summou technologiae a konkrétním Asimovem. To, co mi vadí u tebe, mi samozřejmě vadí i u toho Asimova, Lema a jiných mechanistických pozitivistů - ten obzor je strašně omezený, strašně vychází z toho, co už máme, a protože cítím, že od skutečných cest do jiných galaxií nás dělí propast přinejmenším několika staletí, trpím, když čtu věci tolik zakotvené v dnešku (nebo spíš včerejšku), a zkrátka mě to nebaví.

       Nevím, jestli je v dosahu lidské intuice psát kvalidně o tom budoucím historickém období, o které ti jde - možná je to vůbec nemožné.

       

       Před těmito problémy zřejmě stojí česká SF v úplně stejné situaci jako SF světová; rozdíl je v naší zkušenosti s totalitou, která prohlubuje naši nedůvěru k ovládání lidstva, přírody či vesmíru, a pak je také rozdíl v naší technologické nevyspělosti, která však, kdoví, může vést naopak k naší fascinaci technikou.