Interkom: Živly v nás, táhněte (společně)! aneb Reakce III

Na Reakci Františka Novotného (FN) v IK 11/91 lze reagovat v zásadě (alespoň) trojím způsobem:
1. sotva co dodat;
2. nesouhlasit pouze s některými jednotlivými výroky, a to jak v rámci více méně zásadního souhlasu s FN (proč právě ovládání mimozemských a ne stále ještě hojných pozemských pustin jako příští krok vývoje lidstva?), tak (tím spíš) v rámci zásadního nesouhlasu s FN (glorifikace neodpovědnosti několika jednotlivců coby riskujících hrdinů a současné ignorování skutečně reálných rizik hrozících celé lidské populaci), ale to jsou individuálně různé položky, které si vyřídí každý sám se sebou nebo s Františkem;
3. vykašlat se na souhlas-nesouhlas s tím či oním jako na prkotinu a pokusit se postihnout (alespoň některé) příčiny, souvislosti i následky tam (i jinde relevantně) řečeného. Cítím, že tak nějak to i FN myslel. (Slovo cítím zde používám jako nemateriální komplement pojmu vím pro věci, které nelze změřit, narýsovat či spočítat). Začněme tedy od začátku, alespoň toho čitelného: v IK 8/91, stať Romány vykukující za horizontem Eva Hauserová (EH) skrze novelu Ramax (v Kočasu 1991) ventilovala určité výhrady k světu budoucnosti FN. Načež tento usedl ke stroji a analyzoval netoliko sám sebe či svůj svět, ale náš svět v již zmíněné Reakci (jejíž genetické označení budiž R. I). Touto reakcí-akcí vyvolal (což se dalo čekat) reakci EH (Odpověď Františku Novotnému, pro nás zde Reakce II) otištěnou rovněž v tomto Interkomu. Jako poslední je pro nás nyní nezbytné připomenout ještě pozoruhodnou recenzi sbírky FN Bradburyho stín od Caroly Biedermannové (CB) v IK 11/91 (stať Zápas s nebem). Nuže, přátelé, vybavte si ty texty, a pokud jste je zapomněli, přečtěte si je znovu... Já zatím nakreslím obrázek a potom se budeme společně věnovat dvěma problémům, které propůjčují názvy kapitolám.

Rozdělování prvků spojitého prostředí na skupiny je vždy diskutabilní, tím spíš na skupiny pouze dvě a naprosto opačné. Avšak děje se, jsouc nenahraditelně názorné. I proto dělení FN na „expanzionisty“ a „existencionalisty“ přijímám a budu s ním nadále operovat. Pravda, charakterizace obou skupin je poplatná FN skalní příslušností k jedné z nich. Tak by se jistě daly vymyslet další více či méně výstižné i objektivní názvy obou skupin, např. vzdělání (příslušné verbum vědět) versus moudrost (jeden z výzmanů slovesa cítit), změna versus konzervace, množství versus kvalita, noclehárna versus domov, nebo třeba dělání dluhů versus jejich splácení... zkuste to i vy! Přesvědčíte se, že nejedno epiteton, jakkoli nedokonalé, pohled na věc obohatí o zajímavé úhly! My tu zdůrazněme toto: nositelé mužského versus ženského prvku (což formulovali shodně FN i CB). Tyto kategorie se mi líbí proto, že vyjadřují jistou principiální neshodnost obou elementů a zároveň nemožnost existence jednoho bez druhého, nechceme-li to zabalit. Více říká obrázek.

Je na něm úsek (vlivem různých přírodních i společenských událostí) klikatící se komunikace (cesty života), jejíž dlouhodobější opuštění znamená zánik. Po cestě drkoce vozidlo KLE (kára lidské existence) vlečeno párkem člověků - expanzionistou a existencionalistou (ale můžeme si tam představit i jednotlivce s vnitřním svárem obou směrů). Mezek-existencionalista nespěchá - kochá se okolní krajinou a proto přijímá každou serpentinu jako možnost k důkladnějšímu poznání kraje, dokonce kouká do stran tak uchváceně, že tu zatáčku pokaždé přehlédne a šel by pořád jen tím směrem, kterým právě jde. Pročež mu samotnému hrozí škarpa a smrt. Osla-expanzionistu, zahleděného výlučně dopředu, zatáčky prostě štvou protože zdržují; v touze postupovat co nejrychleji chce je nejen řezat, on by je nejraději vzal rovnou zkratkou třebas naslepo, arci se stejně zhoubným důsledkem jako jeho rovnějdoucí souputník. (Zde velmi chci zdůraznit, že: zahleděný „dopředu“ má tendenci mířit „do stran“, zatímco „stranou hledící“ míří „rovně; přeberte si.) Tak si to tedy spolu šněrují. Manévrovací prostor je dán šířkou cesty. Obrázek tedy znázorňuje nejen již zdůrazněnou vzájemnou korekční nezbytnost obou živlů, ale především neefektivnost přílišného přetahování vzhledem k výslednému vektoru („pokroku“)...

(Toto dělení však podle mého názoru lze tak, jak to učinil FN, použít pouze symbolicky. I mezi muži či vědeckotechnokraty či dobyvateli nových světů, chcete-li, totiž najdeme jak založením expanzionisty, tak existencionalisty, a nejinak tomu bude třeba u žen, neorousseauovců či zelených. Rovněž si nejsem jist, do jaké míry je toto vnitřní ustrojení záležitostí vrozenou a do jaké získanou, čili: stal(a) se FN (EH) expanzionistou (existencionalistkou) skrze svoje vzdělání a povolání, nebo naopak si je zvolil(a), poněvadž je vrozený(á) expanzionalista (existencionalistka)? Domnívám se, že platit mohou oba případy. Avšak pouze jejich konjunkce (šťastná volba profese) dává předpoklady vzniku osobnostem výjimečným.)

Podle obrázku by se mohlo zdát, že není nic snazšího, než domluvit se a táhnout (nebo flákat se) co nejefektivněji (naprosté splynutí je pravděpodobně a zaplaťpámbu vyloučeno). Ten během existence mrkne taky občas dopředu, onen při expanzi zas trochu stranou (jinak, ač lepí, zůstanou slepí). Leč obrázek není skutečnost. O tom, jak těžká - nikoli nepodobná kontaktu světů zcela cizích - může být skutečná domluva mezi oběma živly, svědčí právě Reakce I i Reakce II. Z obou pak nejlépe partie okolo OTÁZKY (vyplutí lodi versus z toho plynoucí postižení dětí). A tady se, přátelé, ocitáme na rozcestí. Ano, nyní se musíme dohodnout, JAK budeme všechny výše zmíněné výchozí písemnosti vlastně brát? Možnosti máme přinejmenším dvě: Jako svého druhu proklamaci, přihlášení se k jedné či druhé straně, buď-anebo. A to v podmínkách „kdyby“ neboli „in vitro“. Tak to udělal FN, tak reagovala EH. Pro tuto svého druhu básnickou licenci hovoří umělecké založení obou protagonistů. FN odpovídá jednoznačně ano, letět, EH naopak samozřejmě, že neletět, přičemž oba shodně postupují otázku dále, nám čtenářům. Za těchto podmínek i já odpovídám: neletět. Ale odpovídá se veskrze těžko... Protože tu otázku můžeme také vzít doopravdy a řešit ji v podmínkách „že“ čili „in vivo“... Mně osobně toto pojetí konvenuje nejvíc. Potom nám ovšem - obrazně řečeno - prostinká rovnice o jedné neznámé zbují v změť rovnic o mnoha neznámých a o ještě více parametrech... Potom ovšem musím zvolat: Cos to položil za otázku, FN!! Vždyť se na ni odpovědět nedá! Ano, FN je si svou pří tak jist, že otázku klade ledabyle, na půl úst, vlastně jen jako záminku, aby mohl triumfálně vyhlásit odpověď. A EH, podle svých vlastních slov osoba řídící se nikoli citem, pak na stejnou otázku odpovídá stejně jednoznačně (ovšem s opačným znaménkem). Nuže, i já bych rád odpověděl co nejdoopravději... Jen bych napřed strašně potřeboval vědět: kamže to vlastně ti astronauté poletí?, jaký konkrétní přínos lidstvo od té výpravy očekává?, na jak dlouho pak nebude možné vzlétnout do vesmíru?, jak dlouho po startu bude trvat ten nepříznivý účinek na děti?, lze ho nějakým způsobem minimalizovat či eliminovat (třeba omezením dopravy po určitou dobu nebo dočasnou změnou způsobu života?), jaký podíl ze všech novorozeňat vlastně je těch 10.000?, jaký podíl ze všech postižených novorozeňat by bylo oněch 10.000? Otázky se jenom hrnou... A dokud nebudeme mít na co nejvíc z nich co nejpřesnější odpovědi (dokud nepoznáme co nejlíp tvar alespoň nejbližžší části zatáčky na cestě života), prostě nemůžeme rozhodnout (jinak než jen tzv. politicky)! Nicméně jsem rád, že FN svou otázku položil právě tak, jak to udělal. Ukázal, že odpověď mnohdy závisí nejen na obsahu otázky, ale i na její pečlivé a odpovědné artikulaci a ze všeho nejvíc možná na jisté implicitní (jakkoli nezměřitelné, nespočitatelné a nenarýsovatelné) vstřícnosti našinců i vašinců. Což neplatí jen v tomto případě. (Mimochodem, paní CB, jak by naši otázku coby základ soudního sporu hodnotil právník? A jak vlastně by na otázku nahlížela stále rostoucí síla lidí s jiným než technickým či přírodovědným vzděláním - lékařů, historiků, umělců atd.?)

Nyní však uzavřeme kruh... Jak tohle všechno souvisí se sci-fi? Velmi a nadvakrát. Z poněkud obšírného úvodu vidno, že nebýt jedné vynikající vědecké fikce (Ramax), nebylo by ani dalšího až po Reakce I-III (zatím) a my bychom přišli o nejednu zajímavou myšlenku. Dobrá sci-fi je tedy počátek. Však nedosti tomu. Všechno, co předtím i tady odeznělo toliko traktátovitě a mentorsky, se v budoucnu nepochybně (doufám!) objeví ve formě nepoměrně stravitelnější i účinnější - jako předmět dalších sci-fi. Jsem bytostně přesvědčen, ano, přímo cítím, že dřív, než nás táhnout co nejstejnějším (a přitom co nejsprávnějším) směrem donutí skalní nouze, připraví nás na to fantastika. Ba co víc, ona se musí zasloužit o to, aby k té situaci skalní nouze vůbec nedošlo...