Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

V posledních měsících mě ( mimo jiné ) trápí jedna věc: Ikárie je horší a horší. Že to není jen můj subjektivní dojem je potvrzeno tím, že obdobné pocity přepadají i další mé kamarády, jeden zarytý scifista ji dokonce přestal kupovat! Že bychom se snad příliš namlsali, a uchovávajíce ze starších čísel v paměti jen to nejlepší, kladli teď na ni příliš vysoké požadavky? Abych získal nějaký pevnější záchytný bod pro své úvahy, vzal jsem všechna dosud vyšlá čísla a co nejobjektivněji je subjektivně ohodnotil. Výsledkem jsou tabulky uvedené v závěru, tamtéž najdete i jisté vysvětlení onoho směšného spojení v předchozí větě. Máte-li chuť, sledujte během čtení mých následujících pláců příslušné údaje.

       

       Začnu oblastí neliterární, neboť je na tom značně lépe, a to nejprve obálkou. Její přední strana má plnit funkci poutače a tu - až na občasné úlety - plní dobře, někdy dokonce velmi dobře, Zhoufovy obrázky a jim podobné asi budou opravdu to pravé. Trochu je mi líto obálky čísla 3/90, je to skvělá ilustrace k Rushdiemu, na přední stranu časopisu ale nepatří. Ostatním stranám se už tolik nedaří, jako jediný barevný prostor v Ikárii nabízely skvělou šanci oslovit čtenáře, bohužel se tak nestalo a občasné záblesky ( 6/90, 1/91, 3/91 ) jen naznačují, oč jsme přišli. I reklama, která se na nich začala usídlovat, se dá přece dělat dobře, tady si ale asi za své peníze poroučí někdo jiný a tak nebudu dále spílat nepravým.

       Obdobně se zachovám i při hodnocení ilustrací, jejich černobílost je vhodným kompromisem mezi tím, co chceme, a tím, na co máme ( 60 Kč-sf bych za Ikárii asi nedal ), nebudu ji tedy kritizovat, i když tato spíše šedošedost zabíjí třeba právě páně Zhoufovy výtvory, což je velká škoda. Jinak mám pocit, že se ilustrátorům daří přispívat k vyznění povídek vcelku dobře, síří mě však jejich imperialistická rozpínavost, obrázky jsou, třeba i pěkné, mnohdy zbytečně velké, některé dokonce ani pěkné nejsou. Že by redakce nevěděla, co do Ikárie dát, a natahuje tedy obsah, jak se jen dá? Obdobně působí i propagandistické šedé obdélníčky uvnitř textu, blbost jejich obsahu ( Tato povídka je povídka! ) dosahuje často velmi vysoké úrovně.

       Pěkně se rozběhla rubrika dopisů a Fandománie, zprávy i zprávičky bývají většinou zajímavé a styk s veřejností se zdá býti na docela solidní úrovni. Rovněž část označená Publicistika či Teorie se vcelku dobře čte, občas je tam dokonce i článek velmi hodnotný. Toto dobrodiní je ale vyvažováno věcí oč hrůznější, o to delší, zvanou Okno do ( Mníšku pod Brdy ). Bývá to většinou koncentrovaná nuda nejvyšší ráže, Albánie naši SF ke hvězdám nepozdvihne.

       Toto zlo naštěstí nepostihuje recenze filmů ani knih, snad jen v číslech 3/90, 5/90, 7/90 a 5/91 jsem se do čtení Vivisektora musel trochu nutit.

       Zcela rozpačitě se vyvíjí rubrika Věda a nevěda, která zcela nudně začala i skončila a její dítko Fantastická věda na tom není o mnoho lépe. Zprávy jsou buď nezajímavé nebo naopak již dávno známé, ta o chaosu 8/91 mě i naštvala, obsahuje totiž logický rozpor. Tvrdí, že výpočet dráhy planet za 100 000 000 let znemožnily chyby ve výpočtu a z toho prý plyne chaos, což je samozřejmě nonsens, z chybného výpočtu neplyne nic. Ve skutečnosti je to tak, že jeden speciálně zkonstruovaný počítač to spočítat umí. V průběhu té spousty let se díky komplikovanému vzájemnému působení planety tak „rozhážou“, že začnou silně kmitat na svých oběžných drahách ( slabě kmitají i teď ) a mohou se úplně rozletět pryč z toho pořádku, v jakém jsou teď. Ale to jen tak na okraj.

       Velmi rychle odumřela rubrika comicsu a není čeho litovat, až na první půli Bezhlavého tam nic zvláštního nebylo. Je asi ke škodě věci snažit se za každou cenu do každého čísla něco vypotit, nejlepší prostě bude počkat na nějaký „trhák“.

       Za nejdůležitější část Ikárie pokládám povídky či romány na pokr. Začalo to slibně, v každém čísle byly nějaké dobré průměrky, něco výborného, občas něco extra a občas úlet. Vrchol byl okolo čísel 4/90 - 3/91, pak následoval prudký sešup dolů, těch hodně dobrých se tam objevilo hodně málo ( a Pohl už navíc vyšel ve fandomu knižně ), zato přibylo těch úletů a průměrky už kvalitu nezachrání. Úplně poslední kolonka tabulky to ukazuje zcela jasně. Copak se to děje? Vyschl snad redakci pramen inspirace? Nebo je to spíše vysychající pramének financí na tisková práva? Můžeme nějak pomoci? Ikárie, ozvi se! Máme o tebe strach, neradi bychom tě viděli umírat na nezájem čtenářů.

       Asi nejsem sám, kdo Ikárii považuje za naše fandomové dítko vypuštěné do světa na zkušenou a drží jí palce. Proto mě trápí její sešup dolů a proto mě taky trápí chyby, které na její kráse nadělají tvůrci sami. Největší z nich je špatná korekturní práce. Od samého začátku se to na stránkách hemží chybami, a přestože redakce slibovala nápravu, výskyt se pouze snížil a stále zůstává nad přijatelnou hranicí. Někdy je to i chyba fatální, např. v Moorcockovi ( 9/91, str. 27, prostřední sloupec ) je v textu uprostřed dialogu zbytečná mezera a o tři odstavečky dál jedna přímá řeč pro změnu vypadla, „Nevím, Emanueli...“ i „Toho se...“ říká Jan a nenavázanost je zřejmá.

       Jsou tedy věci, které redakce může napravit sama, a proto, než se vrhnu na hodnotící systém, vyzvu Ikárii k urychlené mobilizaci proti tiskovým chybám, marnotratnému mrhání barevným i jiným prostorem a vycpávkovým článkům.

       Hodnocené objekty jsem známkoval stupni 1 - 5 s následujícím významem:

       1: dílo nesmrtelné, excelentní, úplně nejlepší

       2: věc, která na mě zapůsobila a rozhodně si ji budu pamatovat, nejsem si však jist jejím dějinným významem pro lidstvo

       3: věc dobrá, kterou jsem přečetl s potěšením, není však tak silná, abych si na ni i po dlouhé době vzpomněl, tzv. dobrá průměrka

       4: šedo, jedním uchem tam, druhým rychle ven

       5: tímto dílem jsem se cítil dotčen a čas strávený čtením považuji za jednu z nejhorších investic svého života, při pohledu na něj cítím odpor

       Rubriky: A: obálka; B: publicistika, teorie atj.; C: comics; D: zahraniční povídka; E: čs. povídka; F: průměr literární části. V rubrikách A, B jsem používal pouze 3 / 4 ve smyslu zaujalo mne / nezaujalo mne, vyjímečně 2 či 5 pro hodně silný zážitek příslušného druhu.

       

       

       A je to. Myslím, že by bylo zajímavé, kdyby i další čtenáři Ikárií přispěli svým hodnocením. Základní úroveň jednotlivých hodnocení by asi kolísala ( mám zkušenost, že mnoho lidí je zkaženo školou, považuje 3 za hroznou věc a dává známky mírně lepší ), jde však o lineární posun a ten jde odfiltrovat. Bude proto asi užitečné, když na závěr připojím několik užitečných slov o nebojím se říci vědeckých základech tohoto žebříčku.

       Hodnotícím systémem pro věci neexaktní se zabývám již osmým rokem a nebojím se přiznat, že většinu práce ( první tři roky všechnu ) jsem věnoval hodnocení ženského půvabu. Významnou částí mého úsilí byly úvahy teoretické, závěry se pak ukázaly býti univerzálními i pro hodnocení knih, hudby, obrazů a podobných záležitostí. Prvním důležitým výsledkem bylo, že je takřka nemožné sestavit „objektivní“ žebříček, naštěstí se však ukázalo, že téměř při všech aplikacích je výhodnější použít k hodnocení emocí. Pro ilustraci uvádím, že je vcelku na nic, když mi kamarád popíše svou spolucestující z vlaku jako 93-62-89, blond atj., zato při sdělení „byla to 2+“ si zcela plasticky představím dojem, kterým na něj zapůsobila.

       Druhým významným výsledkem je praktické zavržení školského systému, který má pro dobrý výsledek jediné ocenění, těm špatným se ale věnuje o to více. Zcela nemožným se stává hodnocení nadprůměrných výsledků a proto se také jeví nutným změna rozložení stupňů včetně onoho přiřazení dobré=3, které na nováčky působí nepřirozeně. Myslím ale, že každého zajímá spíše jak je něco dobré, než jak je to špatné.

       Praktické používání žebříčku vyžaduje určitou praxi, než se v mysli jednotlivé kategorie zafixují. Z vlastní zkušenosti vím, že zpočátku byla má hodnocení značně kolísavá a neměla téměř praktickou hodnotu. Teprve častým používáním ( proto se také věnuje více prostoru lepším výsledkům ) se zlepšila schopnost porovnávání i po dlouhých časových odstupech a přibližně tři roky již používám dokonce zjemněné stupnice 1, 1., 1-, 2+, 2 atd.

       Jednoduchá stupnice a možnost mít všechny Ikárie najednou před sebou samozřejmě vše zjednodušuje, stačí dokonce, když ti, kdo by rádi přispěli svým hodnocením a nemají čas znovu číst, vezmou Ikárie, podívají se vždy na obsah a označí: 1: vzpomínám si, o čem to je, a je to síla; 2: vzpomínám si, o čem to je; 3: je mi to povědomé; 4: nic mi to neříká; 5: vzpomínám si, že se mi to vůbec nelíbilo.

       Doufám, že se k této hře připojíte, a jsem zvědav na výsledky.