Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Na Tvůrce času J. W. Procházky (JWP) jsem se těšil především ze dvou důvodů: má to být první originál český kyberpunk (CP) a mám ještě v paměti JWP „šílence z Kentucky“, tedy hrdinu rodokapsu Ken Wood a Meč krále D'Saala. Domníval jsem se tedy, že vím, co mohu od tvůrce Tvůrců očekávat. Moje představy se naplnily v jediném - krátkost a hutnost textů vydilítovaly hluchá místa (jimž se autor ve zmiňovaném roďáku tak docela nevyhnul). Ve všem ostatním jsem se mýlil. CP JWP je něco docela jiného než jeho „meč a magie“...

       Nyní se musím přiznat, že CP není můj jed. Nemohu se totiž zbavit dojmu, že tento literární subžánr nevznikl proto, aby nějakým zásadním způsobem rozšířil či obohatil náš pohled na svět a na nás v něm (ostatně to by musel mít vlastní filozofii, která zpravidla novému směru předchází), nýbrž aby jen nově konzervoval staré nectnosti (všimněme si - nikoli ctnosti) dobrodružných příběhů druhé třídy, především povrchnost a krutost, k čemuž ovšem navíc přidává rekvizity typické pro svět moderní: neosobní cynismus (až citovou vyprahlost) a naprosto nicotný smysl pro krásu (až jakoby trucovité vyhledávání ošklivosti). Inu, jsem staromódní. Avšak k věci. Sbírka Tvůrci času sestává z osmi textů, jež lze v zásadě rozdělit na dvě skupiny: CP a ostatní. Do skupiny první, zabírající víc než polovinu rozsahu knihy a co do kvality dle mého soudu vyrovnanější, patří příběhy Pražský průnik, Rox'n'Roll a Kybernátor. Líčí zásahy B-runnera číslo 001, který ve formě své binární projekce (pro zvýšení napětí nezálohované) vstupuje do počítačové sítě, aby řešil její „globální problémy“. V prvním příběhu pak zrod umělého „vícebuněčného organismu“ (viry už existují od počítačové „nepaměti“) implikuje myšlenku na vytvoření binární inteligence, v druhém příběhu toto umělé vědomí (Bejby) skutečně přichází na svět, ve třetím zase vzniká člověk schopný mezi tímto vědomím a reálným světem volně přecházet (Kybernátor). Přestože jsem si pohotově zapnul turbo, zprvu mě text zaujal spíš jako rébus než fiction. Ale zvykl jsem si. Pak se to nečte špatně. Celkem vzato jsem v něm ale nenašel nic, co by mi vyvrátilo názor na CP. Ačkoliv: „...Nová generace přichází (o Kybernátorovi, pozn. -frk-). Třeba tohle byl hlavní úkol runnerů. Ne Systém z počítačů, ale z lidí. Systém v lidech...“ Znamená to, že právě technika určité úrovně se svými klady i zápory (zde asi na způsob elektronické logiky a morálky) představuje nezbytnou podmínku další akcelerace lidského společenského vědomí (nematerialisticky řečeno Duše)?, že nutně předchází vzniku řádu vyšší úrovně, v němž člověk již nebude pánem, nýbrž toliko společníkem? A jak potom zacházet s pojmy jako nemoc, smrt, nesmrtelnost? Těším se, milý JW, že (nejen) tyto myšlenky v příštích dílech rozpitváš (přesněji řečeno rozpářeš, abych se držel tvé poetiky), a můj názor na CP trochu připoopravíš... Ostatně tvoje idea (pokud jsem ji správně pochopil, což u tebe není vždy snadné), překvapivě koresponduje s periodizací lidského vývoje v podobě „obsazování pater mrakodrapu“, jak jej předestřel František Novotný (poslyš, neparafrázoval's ty nakonec po svém i jeho Madonu?)

       Co mi tu vadilo? Text je přehuštěn novotvary a počítačovým slangem, což daný svět zvěrohodňuje, ovšem jen do určité míry. Nad ni už ruší. Navíc některá slova (kyber-, binární) se opakují nadbytečně často, až připomínají jakási zaklínadla. Pokud neupustit od přehuštění termíny, přímo zázračně pomáhá odlehčení výroky typu: „...Nad New Yorkem zářil měsíc v úplňku. Somnambulové bloumali po okapech mrakodrapů...“ Do kontrastu s touto perlou vyberu třeba: „...Rolanda přitisklo zrychlení do měkkého Weinerova (Wienerova?, pozn. -frk-) křesla, a krvavá chapadla Lávy sáhla do matematického prázdna...“ Hle, co dokáže zkazit pár zbytečných adjektiv... Některé příměry, jak je autor chrlí z péra, v daném kontextu nesedí a daly by se vymyslet tematicky příhodnější („tichý jak Drakulova hrobka po kohoutím kokrhání“ šikne do horroru, ne do CP).

       Zbývajícím pěti textům (a podle mého názoru celé sbírce) dominuje Spermadonna. Pochopil jsem ji jako absurdní podobenství s érou vrcholící totality, kdy už je všechno možné, kdy to co zbylo z lidí krotce kveruluje po hospodách čekajíc na chvíli, až se bude moci konečně pořádně opřít do vesel na cestě odněkud někam, kdy... ale dost - máte-li dost tolerance a dobrý žaludek, přečtěte si. Tělesné procesy a deformity tu značí stav obecního ducha, expresívní jazyk symbolizuje nemorálnost a sprostotu takové existence... Kritizovat jej (ten jazyk) zde může jen ten z nás, kdo nikdy ani v duchu nezauvažoval stejně vulgárně. Já se při čtení styděl - za sebe. Spermadonna (podobně jako Biedermannové Oni - ano, i já se k nim vracím, paní Carolo) se mi vlastně nelíbila, ale přesto na mě hluboce zapůsobila. (Měli bychom si na tento u nás nový druh literatury zvyknout - chceme-li po svých autorech, aby na sobě pracovali, musíme totéž vyžadovat na sobě samých a nehonit se jen za „klasikou“.) Jen jedno bych zde autorovi vytkl: ty zbytečné až devótní úvody kapitol...

       Před závěrem poznámku netýkající se jenom Tvůrců: autor samozřejmě není lingvista ni učitel češtiny, nicméně hybernátor, mašinfýra nebo spermy (2. pád substantiva sperma) stejně tak jako zlomy v souvislosti („...Lesklá tvář D. Schwartze připomínala ztuhlé potraviny, které kuchař přinášel z mrazáku, ochlazovaného stejným zdrojem. Třetinu lebky měl rozdrcenou na kaši...“) musí vychytat redaktor. Je-li ký, právě. A ještě všeobecněji: mezera před čárkou, řádek nahňácaný a vzápětí přemezerovaný, a především naprosto náhodné a proto občas velmi nešťastné dělení slov likvidující češtinu protože její slovní základy, je jednak důsledkem počítačového (synonymum lajdáckého?) zpracování textu, jednak znakem degenerace jazyka, tudíž kultury, tudíž národa. U výrobců knih to bolí dvojnásob.