Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Teprve v Interkomu 10/1991 jsem se dočetl, že knihu „Gooka a Dračí lidé“, vydanou v edici Ikarie, napsal český autor. Je pravda, že když jsem tuto knihu přečetl, napadlo mě, proč bylo toto zřejmě původně anglicky napsané dílko přeloženo a vydáno u nás. Ve své naivitě jsem si to vysvětlil tím, že ji nejspíš čeští vydavatelé získali od anglického autora zdarma.

       Ne že by román neměl své klady. Gooka je matematickým opakem Conana, je zhýčkaný, pohodlný, sobecký, tlustý, hloupý, prostě celkem sympatický, protože kus takového Gooky má v sobě každý z nás. Gookovo putování po světě Janatris do sebe čtenáře vtáhne a už nepustí - zhruba do 3/4 příběhu. Po oněch 3/4 jsem si uvědomil podivnou věc: Gooka putuje nebezpečnými končinami neschopný se postarat sám o sebe a bezbranný a před nebezpečími je odstiňován jinými postavami, které vcházejí do děje a opět z něho vystupují, aby se nikdy nevrátily, takže je zbytečné i si pomatovat jejich jména. Text navíc začíná být stále víc prostoupen vizemi, o nichž ani sám Gooka neví, zda jsou snem či skutečností. A celé vyprávění se poznenáhlu podobá snu: hlavní hrdina nemůže zahynout i když se namočí do sebevětšího průšvihu, protože on je mimo děj, toto je jeho snem. K sílícímu negativnímu dojmu z knihy přispělo i to, že u kapitoly V zajetí štírů jsem si okamžitě vzpoměl na povídku Cesta za Auradou z Ikarie 5/90. Konec románu působí strašně křečovitě a zmateně, už není jasné, co je popisovaná pseudorealita a co výplody Gookova upraveného mozku. Transmutace Gooky v glebara a zpět mě upevnily v přesvědčení, že autor v knize popsal několik svých divokých vzájemně nesouvisejících snů a nevěděl, jak je regulérně propojit a vyřešit.

       Proč ale tohle píšu: nad Gookou jsem strávil celkem příjemný večer (v domění, že čtu přeložené dílo od Richarda D. Evanse), a za to, že jsem nepochopil, proč to tak skončilo, mohla možná pokročilá noční hodina. Vadí mi ale to, že jsem se stal obětí mystifikace, napomohla tomu i šikovně vedená reklama v Ikarii. V poslední době vyšlo hodně prací amatérským i profesionálním autorům sci-fi (Neff, Kadlečková, Pecinovský, Novotný atd.), možná, že nejdou na odbyt tak, jak si představovali. Když si jejich práce přečtu, můžu si o nich myslet všelicos, ale nemůžu jim upřít, že nesli na trh svou kůži, že se neschovávali za anglicky znějící psedonym. Vždyť tohle odpovídá praxi vydavatelů těch nejpitomějších kovbojek! A Ikarie k tomu dělala kouřovou clonu. Proč? Šlo o recesi? O nějaký pokus, zda se bude cizí jméno lépe prodávat? Ale vždyť tímhle Ikarie ztrácí důvěru čtenářů (zákazníků).

       Já nejsem členem fandomu a jeho špičky znám jen podle jmen. Veden pocitem, že Gooku opravdu napsala žena s křestním jménem Eva (EVAns), jsem prolistoval pár letošních Ikarií a měl jsem to, bylo to k zbláznění jednoduché.

       V každém případě mohu tomu z autorů, který vymyslel obětování princezny kamennému muži, jeho erotické sny závidět, tahle pasáž mě fakt „překvapila“.

       Abych jen nekritizoval. Koupil jsem si útlou a nenápadnou knížku Ňork od Stefana Wula. Od začátku strhující novela připomíná trochu Aldissův Nonstop. I zde z příslušníků druhu Homo sapiens spadla slabá slupka civilizace a oni bojují s prostředím, které je přesahuje. Rozdíl je v tom, že Aldissovy postavy jsou schopny poznávat svůj svět, analyzovat ho a docházet k závěrům, Wulovi hrdinové už upadli do takového stupně barbarství, že prostě jenom žijí a snaží se přežít. Autor novely popisuje „zázraky“ svého světa sám, zpravidla před tím, než se začne něco dít.

       Dějištěm příběhu je dno vyschlého Atlantického oceánu, po kterém v karibské oblasti putuje tlupa zubožených lidí. Autor je ke svým postavám nelítostný, stejně jako je nelítostné dědictví zaniklé industriální společností. Hrdiné, ač načrtnuti lehce, vyvstávají před čtenářem živí, tvrdí, bojující až do konce.

       Samozřejmě i zde jsou použity obehrané motivy: divoch náhodně získá dokonalou zbraň a naučí se s ní zacházet, přátelství člověka se šelmou. Poučený čtenář zhruba v polovině pochopí, že děj směřuje k Těm Kteří Vědí. Závěr příběhu byl jiný, než jsem čekal a taky mi cosi vzdáleně připomínal.

       Tohle jsou ale jen pihy na kráse knihy, kterou mohu každému doporučit a která spolu s Posledním dnem stvoření od Wolfganga Jeschkeho patří k tomu nejlepšímu, co jsem v posledních dvou letech četl. Hřeje mě pomyšlení, že obě tyto vynikající práce napsali autoři, jejichž rodným jazykem není angličtina, jak jsem se na deskách knihy dočetl, S. Wul je Francouz, jeho vlastní jméno je Pierre Pairault.

       Zdraví Vás Váš příznivec

       

       Zdeněk Rampas mi předal váš dopis do Interkomu, který se týká hlavně Gooky. Hned jsem si vzpomněla na vaše jméno - do Ikarie č. 2/92 jsem právě zařazovala vaši esej o Nadaci, která mě přímo nadchla. Proto mám teď pocit, jako bych se to všechno chystala vysvětlit dobrému kamarádovi, který se to snad bude snažit pochopit.

       S Gookou to bylo takhle: v roce 1987 na Parconu mi Vlado Ríša navrhl, že bychom mohli společně něco napsat (původně to měl být příspěvek do Neffova literárního workshopu, který se ale později, po prvním kole, rozplynul do ztracena). Vymyslel synopsi, já jsem něco připsala, a tak se dílko pomalu vyvíjelo, až z toho byl jakýsi pikareskní román jménem Mudrc Mekla aneb Putování po Janatris. Byla z toho cítit totalita, hlavně z Meklových dobrodružství v zemi Marin-Daninů, a byl to spíš řetěz epizod než nějaký strhující dějový oblouk (to je však u pikareskního románu zvykem).

       Hrdina měl být charakterově něco jako Medvídek Pú, při psaní jsem se s ním docela identifikovala a v průběhu děje jsem ho nechala „zmužnět“, zesvalnatět a jednat víc na vlastní pěst. Myslím, že za tuto původní variantu Mekly se ani dnes nemusím stydět.

       Dopsala jsem to asi týden před revolucí. Když jsme se trochu vzpamatovali z přívalu nových událostí, začali jsme uvažovat, kde Meklu vydat. Byl také v Soutěži K. Čapka, kde se dostal v roce 1989 mezi nominované romány. Rozjíždělo se nakladatelství Ikarie a hledaly se rukopisy, které by byly co nejlevnější. Ondřej Neff si za svoji sbírku povídek (Vesmír je dost nekonečný) vůbec nevzal honorář. Věc byla jasná - vydáme Meklu! Ondřej Neff však viděl, že je to dílko málo dějové a příliš protitotalitně satirické. Proto celý rukopis velkou rychlostí přepsal: přejmenoval hrdinu, včlenil soubojové a erotické scény (včetně té, která vás tak zaujala) a hlavně tu snovou rovinu a to,že je hrdina vlastně pořád manipulován. Samozřejmě jsem viděla, jaký je výsledek (váš názor na knihu je zcela přesný), samozřejmě jsem jako autorka mohla říci své rozhodné ne - nebude se to tisknout a basta. Neudělala jsem to - sypu si popel na hlavu.

       Koneckonců dodnes si myslím, že větší část čtenářů zklamána nebude, pokud vychutnají pěkné soubojové scény a různé nápady a nebudou v tom hledat nic moc víc.

       A teď o tom anglickém pseudonymu, který vám vadí nejvíc.

       Byla to za první republiky úplně běžná tradice a mně připadá, že je to něco vcelku milého - jako mystifikace typu Járy da Cimrmana, nebo jména jako Bob Hurikán. Skrývat se za pseudonymy je zábavná hra autorů se čtenáři, i dnes na západě běžná - týž autor publikuje různé žánry pod různými pseudonymy, aby čtenáři věděli, co mají čekat. Přitom i z psaní dobrodružného „pokleslého“ čtiva může mít autor radost, někdy je opravdu těžké rozlišit, co člověk píše „opravdu za sebe“ a „vážně“ a co naopak „z legrace“ nebo „na kšeft“. Ujišťuji vás, že bych vyloženě kvůli výdělku nedokázala napsat vůbec nic - je to totiž tak odporná otročina, že to už je stokrát lepší vydělávat si třeba zametáním ulic.

       Pokud si někdo koupí knížku jen kvůli západně znějícímu jménu, je to především jeho problém a měl by se nad sebou zamyslet - i anglicky píšící autoři produkují množství braku. Myslím, že Ikarie nedělala žádnou lživou reklamní kampaň vedenou zištnými důvody - ve Slovníku autorů bylo u mého jména explicitně řečeno, jak se věci mají, a také medailónek R.Evanse nebylo přece možné brát vážně.

       Vaše pochvala Wula je skutečně unikátní - do Ikarie jsem dostala možná deset recenzí, které všechny vyjadřují zklamání z této četby. Nepopírám však, že by se našlo mnoho knih, se kterými by se Gooka dal srovnat tak, že by byly jasně vidět jeho vady.

       Uzavírám tedy, že nešlo o vědomě odbytý škvár, napsaný jen na kšeft a určený k oklamání čtenářů, nýbrž že nešťastný autorský osud této knihy měl kořeny nejspíš v pohnuté a hektické době. Dále musím podotknout, že s cize znějícími pseudonymy se budete asi setkávat častěji - třeba Meč krále d'Sala od Jirky Procházky má tuším na obálce jméno autora J. Walker. Předpokládám, že tyto pseudonymy nebudou spojovány s nejhorší komercí a brakem, jako spíš s určitými žánry (detektivky, dobrodružství apod.).

       Srdečně zdravím

       

       Vážená paní redaktorko,

       děkuji Vám za osobní dopis.

       Chci se Vám omluvit za svůj dopis do Interkomu, ve kterém jsem se navezl do Vašeho románu „Gooka a Dračí lidé“. Co si myslím o knížce jsem tam napsal a spíš se mi líbila než ne. Dopis jsem psal pod vlivem naštvání se na sebe samého, že jsem se nechal „nachytat“, protože obvykle si všímám, kdo knihu přeložil, copyrightu a tak podobně (navíc ukázky v Ikarii byly zařazeny do oddílu Světová sci-fi). Neberte, prosím, ten můj dopis do Interkomu osobně, je mi jasné, že celá akce byla dílem kolektivu. Způsob vydávání knížek pod anglicky znějícími pseudonymy se mi však stále nelíbí a myslím, že moje důvody jsou celkem objektivní. Podle mého názoru stačilo do knížky nebo do Ikarie připsat, že Gooka je dílem českého (či československého) autora, hádejte, kdo to je.

       Ještě jednou se omlouvám, protože vykonáváte (celá Ikarie i Interkom, samozřejmě) záslužnou práci a tohle byla jediná vada, která stále za řeč.

       S pozdravem

       Váš příznivec