Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

řekne si pravděpodobně nejeden z čtenářů autorovy nové sbírky SF povídek „Tvůrci času“. Na tuto otázku si ani já nemohu dost přesně odpovědět a jediné, čím jsem si jist, je to, že podobná věc u nás ještě nevyšla a stojí za přečtení. Rozhodně jsem se u ní bavil víc než třeba u Gibsonova „Johnyho Mnemonica“. Osm autorových povídek tvoří jakýsi pozoruhodný literární amalgám, jemuž je společné pouze jedno - tvrdě akční, většinou kyberpunkový základ a nadstavba jazykového kejklířstí, technicko-kulturně-mytologického koloritu, která přes amerikánskou fasádu neomylně prozradí autorovo ironické a sebeironické české jádro. Tam, kde u Gibsona najdeme v jazykové rovině pouze otřepaná detektivkářská klišé, u Procházky se na nás valí příboj imaginace, který svědčí o autorově poučenosti u prokleté, avantgardní či nonsensové literatury (Lautréamont, Klíma, Vian) a moderního umění vůbec. Vůči Gibsonovi má autor ještě jednu výhodu - Gibson dle vlastního přiznání nepřišel při svých prvních kyberpunkových opusech do žádného styku s počítači, zatímco J. Procházka s počítači pracuje a při výstavbě kyberprostorových eskapád (série povídek „Pražský průnik“, „Rox'n'roll“, „Kybernátor“) je to vidět.

       Od amerického lokálního individualismu se Procházka navíc odlišuje aktuálními politickými narážkami a tím, že v každé jeho povídce se drasticky mění či vyhrocuje situace v daném světě či komunitě jako celku, mění se celá struktura jistého společenství. Také splynutí geografie s kyberprostorem a veristicko-surrealistický popis kyberprostoru jsou neobvyké. Procházka skutečně nepíše realistický kyberpunk. Věrnosti „reálií“ dosahuje jakožto intuitivní dialektik právě úmyslnou slovní rozplizlostí, jazykovou svévolí smíchat všechno se vším, věc jemu důvěrně známou s věcmi jemu téměř neznámými. S odhodlaností člověka z rodiny „Geniálních Diletantů“slovo prostě přibije na kříž skálopevného tvrzení: pokud v jeho povídce někdo popíjí integrály, nejedná se o matematickou operaci, ale o pouhý, avšak účinný poeticko-postmodernistický obraz. Přesvědčivost Procházkovy literární magie dokonce popletla jednoho recenzenta jeho předchozího fantasy románu natolik (Literární noviny), že mu přisoudil matematické vzdělání, čemuž se autor sám jistě s chutí zasměje. Takže, milý čtenáři, pokud něčemu v této knížce nerozumíš, nermuť se, autor na tom může být stejně.

       Což ale vůbec nevadí, o to tu přece vůbec nejde. Programmerská stránka Procházkovy knihy však stojí na solidním, poctivém základě, stejně jako výlety do historie umění a nespočet jazykových hříček, úsměvných parafrází a parodií na známé kulturní a historické události a archetypy („Sněhurka“), iluzionistické zápletky, které však jmenovat nebudu, nechť si je čtenář objeví sám (mauZooleum, Joker Rozparovač, War Trade Center aj.). Není autorovou ani recenzentovou povinností všechno vysvětlovat - to je implicitní kánon moderní literatury - prostě něco nějak funguje a ty, čtenáři, si namáhej mozkové závity. Scifista nejspíše akceptuje povídku „Tvůrci času“, „Stromy“ a možná (?) „Spermadonnu“. Ne ovšem scifista, hrající si na éterického mimozemšťana. Stejně tak naopak tvrdý intoš, podstatě SF pohrdající jako oddílem únikové literatury, může najít zalíbení v povídce „Krysy“, kterou i já pokládám za nejlepší Procházkovu věc, zřejmě poctu Ladislavu Klímovi. Jak by dnes psali takoví Jan Weiss či Jiří Haussmann? Možná třeba jako Procházka... či dvojice Heteša-Veverka - český kyberpunk. Znalost počítačů a software vítána...

       Procházka se riskantně vrhl do mezery mezi akčními příběhy a uměleckou literaturou, s tím, že nemusí být pochopen ani jedněmi ani druhými. Přesto se „Tvůrci času“ podle mých zpráv prodávají dobře. Zajímalo by mne, jací lidé tvoří toto publikum. I surrealisté měli rádi Fantomase.

       Bojíš se, milý čtenáři, aby nám autor nezpychl? Neobávej se, již se tak stalo. V pětibodové škále dávám „Tvůrcům času“ 3,5 bodu pro případ, že Procházka někdy napíše něco ještě lepšího.

       Také je třeba pochválit vydavatele, který rychle a kvalitně knihu vydal. Firma Winstoh Smith je tímto proslulá již z doby předlistopadové, samizdatové. Myslím, že má na skladě ještě několik dalších umělecky soběstačných autorů, co třeba Longin A. Wdowiak, pane Winston? Na závěr mne napadá možná souvislost mezi chromovou obsesí Jiřího Procházky a chromově se lesknoucími literami na obálce knihy, která připomíná západní paperbacky.

       (Jiří W. Procházka: Tvůrci času. Winston Smith 1991, 254 stran, 35 Kčs)