Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Jsme stejná generace a já plně chápu vášeň Josefa Pecinovského pro hudbu, jakou psali Beatles. Tehdy byla něčím skutečně novým, vzniklým z hluboké vnitřní potřeby celé generace, lhostejno, na které straně železné opony vyrůstala. To se od té doby nepovedlo žádnému jinému hudebnímu žánru, ať si tvrdí kdo chce co chce. Vzpomínám, jak mě drásaly melodie Beatles zpívané například Yvetou Simonovou či Milanem Chladilem.

       Tak nebo onak, asi bych z nich nedokázala vytěžit takovou drásavou ponurost, jakou v nich vidí Pecinovský. To je ovšem dáno tím, že mám naštěstí trochu slunější povahu. Sbírka povídek, kde jedna ze slavných desek Beatles tvoří onu jednotící linii, kterou jinak zhusta u povídkových sbírek postrádám a mám obavu, že ji bude postrádat i má sbírka, jestli je někdy vydám. To, tedy přítomnost oné slavné „červené nitě“, je na sbírce povídek neobyčejně příjemné. Knížka ukazuje, kde je autorova síla. Jeho delší práce bývají únavné, rozvleklé a navíc ponuré. Povídky jsou sice rovněž ponuré, ale nejsou rozvleklé ani nudné.

       Pecinovský vydal po revoluci, pokud si dobře vzpomínám, dvě nebo tři knížky, tahle je třetí nebo čtvrtá, a rozhodně zatím nejlepší: můj syn, který delší práce znuděn odkládá, povídky, i když jde o knížku podstatně silnější, zhltal. Možná je to tím, že do románů Pecinovský cítí povinnost zařadit katarzi, aniž by ve skutečnosti pocit katarze měl. V povídkách tuto povinnost necítí. Proto jsou povídky přirozenější, nenásilnější. Je ovšem otázkou, jak bude knížka prodejná, když si Pecinovský svými předchozími vydanými pracemi poněkud pokazil autorské „image“. Lze jen doufat, že současným vydavatelským boomem a zmatkem desorientovaný čtenář si řekne: Hle, Pecinovský! To je nějaké známé jméno, to bych si mohl koupit.