Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Ani slavní klasici formátu Gogolova neváhali sestudovat tučné svazky knih, aby se z jejich stránek poučili o všech aspektech problému, který chtěli literárně zpracovat. Mezi objemem toho, co museli vstřebat, a tím, co nakonec použili, byl zpravidla takový nepoměr, že si můžeme směle dovolit otřepaný příměr o špičce ledovce. Špička tohoto ledovce je díky masívní základně vědomostí ukryté v bezbřehých vodách spisovatelské píle stabilní a oslnivě třpytivá. Bohužel se zcela opačným příkladem se můžeme střetnout na stránkách prvního čísla letošní Ikarie v povídce Zdeňka Lorenze Oko boha Hora. Již první odstavec, v němž je egyptský bůh Usír oslovován jako vládce všech bohů a zpodobněn se šakalí hlavou, nažene mráz na záda každému, kdo jen trochu dával pozor ve škole, když paní učitelka vyprávěla o egyptských dějinách, neboť si pamatuje, že ve vládních kompetencích svých bohů měli Egypťané chaos, který by nám měl být odněkud povědomý, ale nejčastěji stavěli na vrcholek hierarchické pyramidy Ptaha, Amona či Atuma, eventuelně Atona. Usír, Ptahův vnuk, měl v referátu říši mrtvých. Kromě toho se bůh Ptah pyšnil, v rozporu s tvrzením autorovým, hlavou slušných lidských proporcí a kříženinou s šakalem byl jeho kolega Anup. Podobně zarážející je zpodobňovat Thovta jako psohlavou opici, když i jen trochu pozornější žák základní školy vám řekne, že tento bůh se v představách Egypťanů pyšnil hlavou posvátného ibise. Není mi jasné, co autor vytvořením tohoto alternativního egyptského pantheónu sledoval, ale pokud si jej nevymyslel za nějakým hlubokomyslnějším účelem, který necvičenému mozku čtenářovu uniká, pak tu existuje jediné vysvětlení, že totiž jedinou autorovou průpravou v oboru dějin Egypta byl Waltariho Egypťan Sinuhet, jak ostatně naznačuje i nápadná shoda jména jednoho z hrdinů povídky Hironheba a vojenského faraona Haremheba, jenž vystupuje i ve Waltariho románu. Bohužel, ani tuto knihu autor asi důkladně nevstřebal, protože jak jinak si lze vysvětlit, že vládce Achuenaton (snad autorova variace jména historicky doloženého a mnoha autory včetně Waltariho literárně zvěčněného Achnatona?) má ve svých službách vysokého hodnostáře jménem Ptahamon. Egypťané totiž jak známo promítali svou víru do svých jmen. Achuenaton se tedy zřejmě hlásí ke kultu slunečního kotouče - Atóna, tedy jakémusi reformnímu náboženství Achnatónovu, ale jeho blízký podřízený setrvává na pozicích tradičního Amónova kultu. Promítneme-li si tento fakt do naší doby, je to stejné, jako kdyby ministr, který přijal jméno Hans Dietrich, si za svého náměstka vybral člověka, který si zvolil jméno Leonid Iljič. Nechme ale již spát dějiny naše i egyptské, protože i živočišná říše Egypta v podání Zdeňka Lorence skýtá mnohá nečekaná setkání. Tak například truhla potažená chřestýší kůží může být docela hezkým kusem nábytku, ale vyvolává otázku, odkud brali Egypťané materiál, když jak známo zástupci čeledi chřestýšovitých žijí na americkém kontinentě a jen vzácně se vyskytují i v jižní a jihovýchodní Asii. Rovněž představa mravenců žijících v písečné poušti a živících se jednou za uherský rok lidskou mrtvolou je zřejmě na hony vzdálena realitě.

       I když ponecháme stranou otázky vojenství a historie II. světové války, můžeme říci, že autor mistrně zvrátil poměr objemů mezi popsaným a poznaným známý z tvorby klasiků. Tímto zcela neortodoxním přístupem se mu podařilo stvořit ledovec, jehož oslnivá špička je ponořena do notně kalných vod a nese na sobě vratkou masu plnou děr a puklin, hrozící každým okamžikem absolutním krachem důvěry čtenáře v cokoli, co napíše.