Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Spisovatele zabydlující se dnes na našem SF Olympu dělím zhruba na dvě skupiny. První píší pro radost z vyprávění a fabulace okouzleni slovy (a někdy sami sebou), sem bych pro příklad zařadil Josefa Pecinovského a Jaroslava Jirana (občas Carolu Biedermanovou a naprostou většinu mimofandomových autorů SF). Druzí se potřebují vypsat z toho, co jim leží na duši, o čem přemýšlí a co je štve. Opět pár jmen: Ivan Kmínek, František Novotný, Jaroslav Petr, JNH, když ještě psal.

       Někde mezi se dnes nachází dílo autora nejlepší povídky loňského ročníku CKČ Jana Poláčka.

       Péčí firmy WS se můžeme seznámit s velkou částí jeho povídkové tvorby. Kniha Ex machina vyšla v (jak se zdá) putovní edici Ikarie, svazek č.4.

       Autor sám pracuje s počítačem a i jinak je ovlivněn tím, čemu u nás říkáme kyberpunk. Protože však zřetelně vnímá i životní realitu, tak v době, kdy na stránkách Interkomu probíhala diskuse o biopunku, zahájená jeho manifestem z pera Evy Hauserové, psal JP svůj kyberpunk, ve kterém se bezděčně dopracoval k lecčemu, co bylo teoreticky přisouzeno biopunku.

       První, co vám padne při prolistování knihy do oka, je obsah členěný na části Pop, Rock, Heavy metal a Punk. Protože hudbě nerozumím, opominu význam tohoto členění a ochudím tak čtenáře o jednu rovinu sdělení, kterou sice nějakým způsobem cítím (občas také zaslechnu něco z hudby zmíněných směrů), ale nedovedu převést do slov.

       Povídku Na zelené zahrádce zahajující POPovou část knihy známe z Lovců černých mloků III, upoutá svým, misogynstvím, které prostupuje i řadou dalších, je za tím vším cítit osobní prožitek.

       Hvězda pro ZGB cup je protisportovní hříčka odkazující na Neffův Svang a na podobné práce Z. Volného a J. Veise z hlubin sedmdesátých let.

       Následující povídka se opět zabývá vztahem muže a ženy, tentokrát zkoumá, co je pravdy na tom, že Podruhé to bude lepší. Dochází k poznatkům, kterými se úspěšně živí dr. Plzák.

       Senzuálně zacilující seance parafrázuje Jakeův problém, tak důvěrně známý mužům po třicítce. Doufejme, že optimistický konec nevznikl jen z autorovy představy, že literatura musí přinášet naději.

       Krátká hříčka Výjimečný test pojednává stejný problém, ale z gastronomické stránky.

       Pěkně dýchej, dědečku je povídka napsaná původně pro soutěž AF 167, krom humorné pointy nám něco říká i o vztahu produktivního věku k starší a nejstarší generaci, o nemožnosti komunikace, i kdyby jí většinou stejně nebránily lhostejnost a sobectví.

       Následují dobře napsané postkatastrofické povídky Ex machina a Dlouhé noci života a kosmický horor Víc než dým, tvořící část nazvanou ROCK. Laskavému čtenáři je nyní již jasné, proč jsem tuto recenzi označil za jednostranou, povídky, které možná on i autor považují za nejlepší ponechávám bez komentáře, neboť se vymykají mému interpretačnímu schématu.

       HEAVY METALová část se skládá ze dvou fantasy Matčin stín a Pán mnoha tváří

       Punk je zahájen povídkou Potulný kovboj, klasickou ukázkou kyberpunku, v níž je podobně jako ve filmu Tron (který má na český kyberpunk větší vliv než si myslíme) lidský hrdina uvězněn v počítači. Nová je zde neoddělitelnost emocí a potřeby lásky od myšlení a fungování.

       Srdce technopopu je pointovaná hudební povídka, jediná v celé sbírce, ve které přímo vystupuje hudba.

       Longenův zabiják je ukázkou budoucí tvrdé školy kyberpunku.

       Za vrchol kniky považuji krátkou povídku Romancie. Anticipuje budoucí svět převychovaný AIDS k odporu ke všemu tělesnému. Milenci ochutnávají jako zakázané, poněkud perverzní ovoce, dotyk nahých rukou (bez rukavic). Když je přepadne parta násilníků (znásilňování ovšem vypadá poněkud nezvykle, jde o nasazení přístroje na čtení a přenášení pocitů a emocí), dívka je zažene tím, že nechá z metalické kombinézy vyhřeznout své bílé tělo. Nemusím snad dodávat, že tento příšerný zážitek zažene u chlapce na dlouhou dobu chuť k nějakému dalšímu sbližování.

       Setman je nejdelší prací knihy, rozsahem se blíží novele, porotci ho znají z Ceny Karla Čapka. Opět jde o velmi misogynský pohled, tentokrát na možnost utopie ovládané militantními feministkami. Jako ilustrující detail uvedu, že všechny ženy vyhlížejí jako božská Marilyn.

       Spolu s J. W. Procházkou se Jan Poláček asi nejdůsledněji věnuje „kyberpunku“, využívá však jeho možností jen k malé potěše milovníků bitev vedených v terminálových sítích, častěji u něho dochází k mystickému splynutí se svérázným (rozuměj osobitě pojatým) kyberprostorem (Setman, Romancie, Evangelium No. 5 /Kočas 1991/). Přitom důležitější než kyberprostor je ono halucinační splynutí a spojení, nacházíme ho i v povídkách, kde se počítače a kyberprostor nevyskytují (Ex machina, Pán mnoha tváří).

       Když už jsem narazil na vztah díla JP a JWP, společné je jim i to, že pravověrnému fanouškovi SF se jejich kyberpunková perioda bude jevit jako přechod mezi SF a experimentální literaturou. Na(ne)štěstí nejsou dostatečně nudní, aby tak byli pochopeni i soudobou literární kritikou a teorií.