Interkom: Roger dobyvatel

Na Zemi přistanou mimozemšťané. To už tu přece bylo, a ne jednou... Avšak (téměř) všechno už tu (nejen ve sci-fi a nejen jednou) bylo. V takovém případě ovšem rozhoduje, jak se o tom píše. A Poul Anderson psát umí. Když navíc k lehkému peru přidá znalosti severoevropského středověku, je skutečně co číst. Příběh o tom, jak humpolácký venkovský baron vyběhne s mnohem vyspělejšími Wersgorixany a ovládne přilehlou část jejich galaxie, navíc zachycený mnichem prosáklým dobovými církevními dogmaty (jak mohou mít ti jinak až nepochopitelně chytří tvorové duši, když nejsou křesťané?) je prostě „k sežrání“... Navíc si tu autor střílí z Angličanů (Sir Roger z Tournevillu, pokrytý krví, zadýchaný a s pomačkanou zbrojí se na schváceném oři vracel do pevnosti. Za ním pochodovali kopiníci, lučištníci i svobodníci, všichni v cárech, s modřinami, vyčerpaní, se svěšenými rameny. Pěli však Te Deum, jež stoupalo k neznámým souhvězdím, která světélkovala na temném nebi, a jejich korouhve odvážně plály ve větru. Ach, jak bylo krásné být Angličanem!), což se u amerických čtenářů nemůže minout úspěchem stejně jako lapidární anglický humor, kterým nebritové (a Yankeeové zvlášť) sice navenek opovrhují, ale v skrytu duše ho baští. A to ať už mu rozumějí nebo ne... Autor se naštěstí nespokojuje s pouhým vršením vnějších kontrastů (příměří platí, i když vyvedeme své krávy na pastvu mimo silové pole), ale pohrává si především s vnitřními, duchovními rozdíly mezi oběma kulturami. A tak zatímco konjunkci Rogerova pohrdání smrtí a přirozené chvástavosti (Povězte mu, že ani já nepoužiji svého osobního vrhače blesků, i když je tak silný, že pokud on udělá rychlejší pohyb, zničí nejen jeho, ale i celý tábor) si Wersgorixané nedovedou vysvětlit jinak než jako projev síly, pozemšťané zase jejich snahu vyhnout se zbytečným ztrátám mají za projev slabosti... Nu, nakonec „naši“ vyhrajou co se dá a pokoušená paní baronová se vrhne zpět do náruče manželovy, komentujíc nemožnost návratu na Zemi slovy všude, kde jste vy, je i Anglie...

Určitou dobu po dočtení každé působivější knihy přijde okamžik, kdy prvotní euforie z četby už vyprchá, avšak děj zůstává ještě v živé paměti. Právě tehdy máme šanci vidět knihu relativně nejobjektivněji i nejhlouběji rozkrýt její (případné) další vrstvy. Zde kupříkladu nádherně vyvstávají časově „proměnné“ i „konstantní“ atributy rozumného života (pro jistotu dodejme převážně uznávané atributy života našeho typu). S rozvojem civilizace kupříkladu stoupá cena jednotlivého lidského života, klesá význam nacionalismu, mění se obsah pojmu čest; naproti tomu ani věky věků zatím nenahlodaly prvek rozpínavosti a touhy ovládat (jen oheň a meč vystřídaly Scudy, popř. „zbraně“ ekonomické). Věčná asi zůstane i jistá bezradnost lidí pouze schopných v jednání se schopnými sice méně, zato všeho... Toto konstatování ovšem nesmí znamenat konec snah i nadějí, a právě tady, v oblasti jakéhosi morálního vyznění, si Andersonovi dovolím vytknout jistou „lenost“. Ano, může se stát, že „hloupější“ ovládne „chytřejšího“. Méně už v tak obrovském měřítku, ale nešť. Že však to vydržel tisíciletí, aniž se přitom sám podstatněji změnil, ba dokázal dokonce (nenásilně) vrátit ke středověkému způsobu života i čtyři mnohem vyspělejší rasy, to přímo evokuje pochybnosti o smyslu vzdělávání, kultivace, pokroku... Proto mi „šponování fóru“ nad (možná jenom pro mě) přijatelné meze v Prologu a Epilogu vyznívá až „antiscifisticky“... Totéž (dnes) platí o nekriticky antropocentrickém zabarvení příběhu. Wersgorixané jsou zmetci, protože usilují o podrobování planet. Když však přesně totéž provozují lidé, je to hodno obdivu... Pravda, kniha vznikala těsně po prvních jaderných elektrárnách, kosmických letech, transplantacích orgánů či pořádnějších počítačích, ale i tehdy, v době „vzestupu člověka“ (poroučení větru, dešti, ale i studené války) už jistě někteří Andersonovi kolegové píšou příběhy o toleranci a sbližování mezihvězdných ras... Jenže ruku na srdce, to zase není taková psina.