Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       (Exalticon č. 4/1991)

       „Tu povídku Dick napsal, protože ho naštvala nějaká feministka,“ pravil jistý můj velmi falokratický přítel, když ji byl přečetl. Je to samozřejmě nesmysl, vyplývající z mužského kastračního syndromu; pokud někdo, kdo se označí za feministku, nebo se za ni ani nemusí označit, dá najevo, že má co mluvit do toho, jak vypadá svět, a náhodou to není bílý muž, bílý muž se cítí ohrožen. Čím? Kastrací. Nechápu, proč moc muže je, podle mého názoru zbytečně, symbolizována právě vlastnictvím penisu a varlat. Ale zpět k povídkce Philipa K.Dicka.

       Jde zde o potratové zákonodárství dovedené ad absurdum - děti lze potratit až do věku dvanácti let. Děti? Cha! Při pozorném čtení zjistíme, že jde jen a jen o chlapce; žádné děvče není potráceno.

       Nebohý hrdina, vyděšený lovem na „potrácené dítě“, chlapec víc než třináctiletý, se svěří se svým strachem matce. Z celé scény čiší touha po mateřské útěše. Nuže, také mi bylo dvanáct a třináct let, a mám momentálně děti v tomto věku. Přísahám, děti tohoto věku touží po jediném: aby ty zatracené rodiče vzal čert! Jsou dostatečně rozumné a dospělé, aby si poradily; někdy v tomhle věku se totiž rozhoduje, jestli z člověka bude blbec či nikoliv, v tomhle věku se dítě zbavuje pupeční šňůry. Pokud se jí nezbaví, má ji na krku navěky! Mé děti mne akceptují jedině proto, že nejsem žádný zatracený rodič, což právě teď můj starší syn potvrdil. Ostatně, povídka Předlidé se mu nelíbila. Můj syn je pozoruhodně normální.

       Proč jde jen o chlapce? Proč nejsou potrácena děvčata? Skoro to působí dojmem, že se žádná nerodí, nebo jsou více ceněna. Je tohle snad to, čeho se autor bojí? V textu se zmiňuje o „kastrujících ženách“ a vysnívá si jakýsi specifický mužský svět, kde ženy loví ryby a muže (kteří se bezpochyby někde válí, jak je pro ně typické), jimi krmí.

       Potrat je v povídce vcelku jednoznačným synonymem pro kastraci, proto jsou potráceni výhradně chlapci. Jedno je ovšem sympatické; asi to autor nezamýšlel, ale v jeho povídce je ženský svět světem rozumu, zatímco mužský svět je zběsile emocionelní. Ale zkušenost s mými dětmi mi říká, že děti akceptují raději rozum než nějaký poťapaný cit.

       Dick tudíž touží po citově zabarvené mateřské náruči; je méně dospělý než moji synové. Není-li mu poskytnuta lehce ubrečená sentimentalita, cítí se ošizen, frustrován a kastrován; to je postoj chlapečka s pupeční šňůrou kolem krku, který nemá v žádném případě v úmyslu být někdy dospělý. Proto věcné vysvětlení matky vnímá jako necitelné. Nikdo ovšem neví, jak moc matku stojí necitelnost v případě, že necitelnost se rovná pravdě. Tohle Dick není schopen pochopit.

       Je tu aspekt, který je trochu nepochopitelný. V povídce je cítit, že zákonodárci jsou rodu mužského - titíž zákonodárci, kteří schvalují likvidaci narozených. Proč to k sakru dělají? Je snad kastrovaný celý svět? Ejhle, kastrační komplex jak vymalovaný. Chlapce, kteří jsou určeni k likvidaci, chytají zase jenom muži; muži jsou ti, kdo rozhodují...

       To je ovšem v povídce bolestný okamžik pravdy. Pokud muži nesouhlasí s potraty, co jim vlastně brání nepřivádět ženy do jiného stavu a svízelné situace? Vždyť snad nemusí plodit děti, když nechtějí. Kupodivu to dělají - potraty jsou jen důsledek. Ale ještě nikdy v dějinách nedokázal žádný muž nedělat nežádoucí potomstvo - nebo muži v masovějším měřítku nedokázali, že to dokážou. To spíš ženy - případ Lysistraty pokládám za přísně historický.

       Zákaz plození, byť zcela racionelní, totiž muži pokládají za kastraci - Dickova povídka je toho krystlickým dokladem. Potrat, který je v mnoha případech jen důsledkem tohoto komplexu, pak odsuzují. Jenže v Dickově povídce vůbec nejde o potraty, tam jde jen o strach ze ztráty toho, čemu muži bůh ví proč říkají ztráta mužství. Pokud si myslí, že veškerá jejich mužnost spočívá ve vlastnictví varlat a možnosti neorganizovaně plodit potomstvo, je mi jich upřímně líto. Nicméně, Dickova povídka tomu nasvědčuje.