Interkom: Óda na Simaka

Kdo si pořídil román Clifforda D. Simaka Město a jako záruku kvality vzal výčet autorových životních úspěchů na začátku knihy nebo ukázky nadšených zahraničních kritik na obalu, musel být po přečtení prvních stránek trochu překvapený.

Takhle mistři pera rozhodně nepíšou. Znepokojený čtenář občas marně hledá pointu příběhu, stupňování děje je tady neznámý pojem a vůbec se zdá, že se zvládnutím řemesla si autor hlavu příliš nelámal. A vlastně proč taky. Náš Simak totiž není žádný řemeslník, ale spisovatel. A že je to skvělý spisovatel, pochopí záhy i čtenář. Ten zdánlivě rozdrobený a smyslu prostý děj se s množstvím přečtených stránek začíná skládat v příběh, který smysl rozhodně má. Příběh o tom, že lidská civilizace zaniká a nastupuje éra psů a taky o tom, že děda Stevens nemá rád žací strojek nebo že Jerome Webster ztratil světu zázračnou Juwainovu filosofii.

Na Simakově stylu je nejobdivuhodnější, jak se mu daří z jednoduchého děje vyloupnout ty nejtíživější otázky lidského života, to všechno bez křiku a patosu velkých gest. Jeho jednoduchost je výřečnější než úporné filosování, protože píše s upřímností a pokorou, která neschází ani jeho postavám. Nesnaží se otázky řešit, pouze je klade; každý čtenář a každá doba si je zodpoví po svém.

Překladatel románu Václav Kajdoš, který tu odvedl kvalitní práci (a krátce po jejím dokončení bohužel zemřel), o tom všem napsal: „Jinak jsem si ověřil, jak málo z toho, co ve sci-fi vyšlo, tomuhle Simakovi sahá po paty co do stylu překvapujících zápletek, ale hlavně převládajícího humanismu, který je od jeho věcí neoddělitelný.“ Trochu nadnesené, ale v podstatě pravdivé.

Neméně zajímavá je samotná stavba knihy. I když se o ní mluví jako o románu, skládá se spíš z povídek, které na sebe příliš úzce nenavazují. Před každou z nich je taková krátká pitominka, v níž se učení psi dohadují o tom, jaký význam povídka má. Pány tvorstva jsou teď oni a nechovají se o nic méně hloupěji než lidé, o kterých si u večerních ohňů vypráví legendy...

O tom, že Město se líbilo nejen mě, svědčí i to, že za něj Simak obdržel Mezinárodní cenu fantasy za nejlepší román roku 1952, a Odeon si jeho vydáním připsal čárku k dobru. Jediné, co mi vadí, je tradičně hnusná obálka s koláží Z. Zieglera. Nevím, jestli má pan výtvarník tak bujnou fantazii nebo tak příšerný vkus, ale čistá stránka by mi připadala výmluvnější.

Simak psal vždycky o lidech. V jeho příbězích se objevují roboti, mutanti, psi a vynálezy, v popředí však stojí ten největší problém: člověk. Jestliže si uvědomíme, že Město bylo napsáno v době, kdy většina ostatních spisovatelů sci-fi raději dobývala vesmír a spřádala šílené teorie, tím více se musíme obdivovat Simakovi. Čtenář se i po dlouhé době lehce ztotožní s jeho postavami a když narazí na sci-fi rekvizity, přijímá je jako samozřejmost i bez nudných technických popisů a vysvětlování. Tady jde především o lidi (na rozdíl od jiných spisovatelů, kteří věnují více času zasvěceným výkladům o raketovém pohonu lodi než hlavnímu hrdinovi, který v ní letí). S odstupem času, kdy četba Asimova či Clarka vyžaduje shovívavost, si Simak drží stále vysoký kurs.

A jeho knihy se budou číst stále znova, dokud tu budou žít lidé, o nichž píše. A až tu nebudou? Potom si třeba o Simakovi a jeho knihách budou u večerních ohňů vyprávět psi.