Interkom: Z Brány do neznáma

Na jednom z asteroidů objevili lidé cizí vesmírnou základnu a na ní kosmické lodě civilizace Híčijů. Základnu pojmenovali Bránou a híčijské lodě používají k cestám do kosmu. Letět může kterýkoli dobrovolník, který má peníze k zaplacení letenky na Bránu. Věc má ale háček: kursy lodí byly před půl miliónem let naprogramovány Híčiji a nikdo neví, kde je cíl cesty. Každá loď směřuje jinam a mnohé z nich se nevrátí, a i ty, které se vrátí, přistanou mnohdy s mrtnou posádkou. Přesto se najdou zájemci o let, protože cenné nálezy nebo zajímavé informace o lodi jsou bohatě odměněny a někdy stačí na to, aby člověk strávil v přepychu celý zbytek života.

Jedním z těch, kteří měli štěstí, je i Robinette Broadhead. Dostal se na Bránu, prošel školením a podnikl tři cesty, z nichž poslední byla úspěšná. Nyní žije v pohodlí, k němuž patří i pohovory s elektronickým psychoanalytikem Sigfridem.

Rozhovory se Sigfridem jsou bojem, kdo s koho. Sigfrid se snaží najít Robinettovy zasuté a potlačované vzpomínky, které mu způsobují problémy v jeho současném životě. Zdá se, že Sigfrid je na dobré cestě, když se ukáže, jaký byl Broadheadův vztak k matce a později k přítelkyni Kláře. Pacient se ale brání ukvapeným závěrům a především odmítá uznat možnost, že by mu mohl pomoci vyznat se v sobě pouhý stroj. Vysvětluje Sigfridovi, že pochopit člověka může zase jen člověk. Nakonec ale musí uznat svoji rezignaci, když Sigfrid odhalí skutečnou příčinu jeho problémů: je jí hluboký a intenzívní pocit viny z toho, že se jako jediný z destičlenné posádky zachránil ze zajetí gravitace černé díry. Sám Broadhead si není jist, zda je vinen (spíše se zachránil jen náhodou), ale přesto jsou jeho výčitky svědomí nesmazatelné.

Také Sigfrid nakonec hlasitě přiznává to, o čem se jej Broadhead snažil při svých předchozích sezeních přesvědčit - uznává hloubku a vyšší složitost lidského bytí nad existencí a fungováním stroje: „To je přesně to, co nazývám životem. A podle mého nejlepšího hypotetického smyslu, strašně ti ho závidím.“

Brána je románem o hledání, ale také o strachu, který je provází. Dlouho trvá, než se Broadhead odhodlá k první cestě do kosmu. Líčení života na Bráně je spíše ponuré a tuto atmosféru doplňují do textu vložené zprávy o průběhu letů. Román není dobrodružným příběhem o vesmírných letech. Cesty v híčijských lodích se nekonají z romantické touhy po dobrodružství, ale z pohnutek čistě materiálních. Souvisí s tím, že budoucnost lidstva v autorově pojetí není vůbec radostná. Na Zemi a Venuši žije pětadvacet miliard lidí, kteří trpí nedostatkem potravin. Ty se získávají už i výrobou proteinů z vytěžených olejnatých břidlic nebo uhlí. Lidé se vydávají v híčijských lodích na daleké cesty s cílem objevit takové technologie Híčijů (nebo jiných civilizací), které by pomohly vyřešit hlavní problémy lidstva. To je ovšem spojeno s obrovským rizikem, protože i když se občas podaří nejít předměty, které jsou cizím výtvorem, nikdo neví, k čemu slouží a jak jich použít.

To, co podstupují účastníci výprav, není jenom riziko, je to hra vabank. Od okamžiku, kdy odstartují, může se jejich budoucnost vyvíjet od absolutního úspěchu přes pouhý nezdar až k záhubě. A jen někteří mají štěstí.