| |
|
Interkom 7/1992
|
Všechna práva © Interkom 1984 - 1992
Hostina mutagenů
Slavnostní projev Richarda Podaného při uvedení knihy na trh.
Dámy a pánové!
Jak vylíčit své radostné pohnutí ve chvíli, kdy se součástí kulturního dědictví našeho národa stává kniha Evy Hauserové Hostina mutagenů!
Vždyť uvědomme si, že kdybychom všech osmnáct tisíc prodejních a dvě stě volných výtisků této sbírky rozebrali a jednotlivé strany položili na délku vedle sebe, vznikne souvislý pás dlouhý 687, 8 kilometru! Tedy dost na to, aby sahal téměř přes celé území našeho státu - pokud ovšem nebudeme uvažovat o reinkorporaci Podkarpatské Rusi; pak by bylo nutno ještě asi tři tisíce exemplářů dotisknout.
Nakladatelství Svoboda v tomto roce vydává dva srovnatelné ediční počiny: tuto povídkovou sbírku a pansofické dílo Jana Amose Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských. Fakt, že trvalo přes čtyři sta let, než stěžejní dílo Komenského vyšlo česky, zatímco od prvotní myšlenky až k expedici Hostiny mutagenů uběhly pouhopouhé tři a půl roku, jako by naznačoval, že poměry se oproti středověku přece jen zlepšují.
Přečteme-li si ale obě díla, mladší z nich nám takový laciný optimismus rázně vyžene z hlavy. Vskutku - tam, kde Komenský věří v nápravu světa a dokonce vytyčuje metodu, jak toho dosíci, Hauserová jednoznačně konstatuje, že lidi jsou nenapravidtelná svoloč a svou civilizační šlamastyku si zcela zaslouží.
Prožíváme dnes konjunkturu autorů, jejichž hrdinové jsou vyspělí jedinci se svaly vlnícími se pod bronzovou kůži, kteří díky bleskovým reakcím hravě řeší i ty nejobtížnější situace. Chceme-li naopak vykreslit portrét průměrného hrdiny Evy Hauserové, vyvstává před našima očima grandiózní obraz bronchitického mutanta prolezlého alergiemi, s narušeným pohlavním životem a mezilidskými vztahy. Bez nadsázky proto můžeme říci, že právě Eva Hauserová zavádí do naší literatury téměř úplnou novinku: živé lidi, tak, jak opravdu mluví, jednají a myslí.
Dámy a pánové!
Bylo by ode mne jistě velmi nevkusné nadmíru se nechat unášet chválou knihy, k jejímuž vzniku jsem sám svou skromnou hřivnou přispěl. zcela na závěr svého pamětnického projevu tedy uvedu již jen jednu pochvalnou zmínku, která je však dle méhou soudu velmi pozitivní: jsem přesvědčen, že šance této knihy stát se kdykoli v budoucnu doporučenou četbou na jakémkoli stupni našich škol je nulová.
Děkuji Vám.
Na tomto místě obvykle představujeme povídku měsíce. Pokud bychom chtěli zachovat dosavadní kriteria, měli bychom uveřejnit některou z prací naší redaktorky Evy Hauserové, neboť ji právě vyšla první kniha. Protože však předpokládáme, že si ji stejně všichni koupíte, přinášíme text s knihou související.