Interkom: Hrátky se zlem

Zlo je mezi námi. Ba co si budeme povídat, ono je rovnou v nás! Bylo, je a bude, dokud člověk zůstane tvorem natolik myslícím, aby tuto subtilní morální kategorii vůbec chápal... Kromě zla coby nezbytného vytyčovatele dobra ovšem připusťme i další jeho „užitečnou“ funkci: zlo (je-li za takové pojímáno) totiž současně se svou existencí stimululuje boj proti sobě samému, a to minimálně přímo úměrně své velikosti. Mám dokonce pocit, že jakmile se zlo rozbují nad určitou hranici (v každém konkrétním případě jinou), dříve či se později se začne ničit jaksi „samospádem“. Je to nadějné, funguje to (viz říše zla v dějinách), ale raději na to moc nespoléhejme... Ono to totiž, pokud vůbec, platí jen pro jednotlivá a dobře rozeznatelná „velká zla“. A náš problém leží v docela jinačích dimenzích, takříkajíc v oboru nepatrných hodnot. Řešení pak stojí a padá s naší citlivostí ke zlu. A s tou to je, mám ten dojem, čím dál víc nalevačku. Už je to tak; čím globálněji, tím pádem rychleji, povrchněji a navzdory rostoucí hustotě populace i osaměleji žijeme, tím slepějšími se stavíme k lokálním „zlům malých forem“. Žije-li dnes většina z nás v panelových sídlištích, v nepřítomnosti sebemenších stop kulturního dědictví, krásy, či vskutku přírodní přírody, hrozí nám postupná ztráta citlivosti - k ošklivosti, ke zlu... Okolnosti i mechanismus tohoto specifického degenerativního procesu mě fascinují jako oči hada...

Zlo v malém tedy prosperuje dál... možno říci že stále veseleji. Výsledkem je dosti paradoxní stav, kdy státy přísně legálně vysílají vojska proti diktátorům, ale přitom se jejich občané bojí večer vyjít na ulici. Tím ale odbočujeme k pojmu zločin (obecně zlý čin, tedy jedna u forem zhmotnění zla; jako právní pojem ovšem po únoru '48 zrušený)... Takže zpět k tématu. Proč to tu tak rozpitvávám? Protože i když už v našem okolí neexistují stacionární, masívní a nepřehlédnutelní připomínači krásy, nemusíme ještě být zatraceni. Jsou tu přece i prostředky mobilní. Hlavně knihy. Ty si můžeme bez obtíží koupit i pronést až domů a tam, zabarikádováni ve svých železobetonových kotcích, s vatou v uších proti Dallasům odvedle, můžeme znovunacházet své mizející lidství... A to třeba i nad knihami pojednávajícími o zlu... Záleží ovšem na tom, jak pojednávajícími. A tady přichází na řadu podobenství: Zprvu naprosto „počestný“ pud zachování rodu začav být provázen intenzívním pocitem rozkoše stal se vyhledávanou zábavou a téměř současně i byznysem, aby se dnes ve své velkoobchodní formě stal globální zdravotní hrozbou - o to strašnější, že pudům se fakticky těžko odolává. Konec podobenství. I když naštěstí - na rozdíl od sexu - zlo není z kategorie pudů, mechanismus „zvrhnutí“ v pojímání fenoménu zla (od navýsost počestné touhy po rozptýlení přes příjemné šimrání nervů, přes pozvolné borcení získaných i vrozených etických korektivů, přes vnitřní ztotožňování až třeba k aktivnímu vyhledávání a konání) však zase tak nepodobný osudu sexu být nemusí...

1, Přenechat velké zlo politikům a zákonodárcům a o to intenzívněji se zabývat tím všudypřítomným „zlem všedního dne“ i elementárním mechanismem jeho pomnožování, nikoli ovšem jako hlavním prostředkem i cílem, ale jako jednou z neoddělitelných složek života. Aby ovšem takovéhle „banality“ byly zároveň ke čtemí, musí se umět nejen ostře vidět a citlivě rozlišovat, ale také tvůrčím způsobem transformovat a zajímavě sdělit. Vyjmenuje se to snadno, není-liž pravda? Ale že to jde, dokazují u nás např. Čapek a Hlavička. Jejich dílo vskutku duši dezinfikuje... Naproti tomu autor, který něco z toho neumí, je nucen, ochoten i schopen (třeba bezděky) volit postup druhý (opačný, nikoli alternativní):

2, Zlo jako návnadu učinit alfou i omegou svého opusu (dát si ho třeba i rovnou do názvu) a zbytek tomu prostě přizpůsobít. Námitku typu „proč ne, máme tržní mechanismus, aniž cenzuru, a lidi to kupujou“ nepřijímám. Pravda, z řetězu puštění čtenáří konečně můžou tlačit na své autory. Chtějí se saturovat zakázaným ovocem, avšak způsobem, na jaký jsou navyklí z dřívějška: pasívně, nekriticky, nenáročně. Někteří z nás už to možná jinak ani neumějí, ani nechtějí... Nicméně je i morální povinností spisovatelů hodných toho jména (rovněž puštěných z řetězu, ale zatím jaksi neschopných toho využít v tom lepším smyslu) tlačit na své čtenáře! Je to nepochybně těžší i méně výnosné než se jim podbízet, ale neučiní-li tak, pak se - marná sláva - aktivně podílejí na infekci naší duše.

Když v kontextu bodu 2, vzpomenu knihu Hynka Hlaváčka Doteky zla, vyzní to pro autora asi děsivě. Tak to zas ne. Cítím, že autor vidí, že trochu rozlišuje. Nejsem si však jist, zda zatím umí transformovat a sdělit. Alespoň trochu transformovat ten pocit syrového utrpení osamělého, týraného a přesto bojujícího jedince v ono očistné utrpení čtenáře, alespoň trochu líp sdělit, co je zlo samo o sobě a co jen krutost vynucená ještě krutějšími podmínkami... Mrzí mě to tím víc, že autor pro své příběhy zvolil vhodné kulisy (při vnitřní neexistenci práva a zákona se zlo zvenčí odhaluje i studuje nejlépe) i že umí vystavět a pointovat příběh. Vskutku, styl pana Hlaváčka by leckterý čtenář byl ochoten sledovat až pod práh své momentální etické vnímavosti či duševního pohodlí... A možná by se potom ani tolik nehrnul až docela zpátky... Nu, snad příště.