Logo rubriky
6/1992
  Fantasy (další) (101)
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK   
  Interkom 7/1992  
Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Hvězdné války ve znamení kříže

Rytířská těžká jízda a obrněná pěchota poráží na hlavu změkčilé armády vesmírného impéria. Jistě zajímavá myšlenka a při jejím kvalitním zpracování musí každému pravověrnému Pozemšťanovi signalizovat mravenčení v zádech, pocit hrdosti nad příslušností k tak čilé rase. Nuže, uvidíme...
       ... Sir Roger, anglický baron a muž každým coulem, shromáždil u Ansby „vojsko svobodníků“, kteří se po boku krále Edwarda mělo brzy zapojit do „stoleté války“. Stalo by se, kdyby se nad hlavami božích synů a dcer znenadání nezjevilo nestvůrné monstrum, vyslané snad z hlubin samotného pekla. Tak středověkým Anglosasům připadá průzkumná loď Wersgorixanu. Ale, co když jde o rafinovaný a podlý úskok všehoschopných Francouzů? Tedy?! -“ Kupředu, za svatého Jiří a krále Edwarda!"(str. 9).
       První mimozemšťan by byl určitě nominován na přední místo v soutěži „0 nejpřesvědčivějšího ďábla , ale ve své vpravděpekelnické pýše a pod vlivem poněkud ukvapeného pocitu nadřazenosti udělá chybu, že nenechá působit svůj hrozivý zjev na pověrčivé duše a zabije jednoho z vojáku přiběhnuvších k lodi. Žoldnéři, zvyklí na bitevní pole plné hvízdajících šípů a rychlých břitů, nečekají na poradu s vymítači ďábla, je-li možné - není-li možné ublížit astrální projekci z království ohně a úpících duší, a prošpikují Wersgorixana na dva lokty dlouhými šípy, jak divokou kachnu. Tímto jsou jejich zabijácké reflexy uvolněny a vrhají je, s řevem potlačujícím poslední zbytky strachu, do lodi, aby profesionálně zredukovali počet překvapené posádky, která tvořila předvoj ke kosmické flotile dobyvatelů planet. Redukce posádky, kdy odtokové kanálky nestačí pobrat příděly MZ krve, se osudově zastaví u tvora jménem Branithar, který posléze obelstí Angličany, jež chtějí operativně využít loď pro dopravu do Francie. Přemístí je totiž nadsvětelnou rychlostí na Tharixan, jednu z planet císařství Wersgorixan, a těší se dobré náladě, vida mysteriózní tabuli prostřenou vábnou krmí pomsty. Jenže ouha, zaostalí a primitivní Pozemšťané jsou v otázce vlastního přežití velice nekompromisní a navíc nemají co ztratit. Překvapivou taktikou pozemního boje vyřídí jednu z pevností a s moderními zbraněmi vytvoří na Tharixanu poněkud dusné společenské klima. Branithar seznává, že to svým soukmenovcům dobře míněným záměrem pěkně zavařil a jelikož se lidé díky zničení navigační věže nemohou vrátit k rodné hroudě...
       Pan Anderson to opravdu nemá jako celek špatně promyšlené, ale způsob podání, svědectvím zúčastněného kronikáře, sice přidává na autentičnosti, avšak notně ubírá na spádu a vcítění do akčních scén. Kromě toho se sem tam vyskytují nedostatky v logice selské. Například, je snad trochu přehnané si myslet, že vojáci a nevolníci, pokládající moderní vynálezy za ďáblovy hračky, tak rychle změní názor a navíc, po několikahodinovém výcviku, přemohou Wersgorixany jejich vlastními zbraněmi. Obzvláště chutným bonbónkem je věta (str. 83) - „Dovedete létat podle těch skládacích map, že ano?"- V té chvíli mě napadlo, jak by měla znít odpověď. „Jistě. Samozřejmě! Paráda! Vždyť hledaná pevnost o rozloze necelé poloviny čtvereční míle je zašitá v lesích na druhé polokouli lépe než pověstná jehla v kupce sena a my jsme útočný člun nikdy neřídili! Hurá!!“ zařvali unisono stateční knechti, dupli na plyn a napálili to do prvního většího drnu.
       Přímo úderem pod pás základním vojenským pravidlům je vítězný útok kavalerie proti obrněným vozům a nemohoucnost MZ rozstřílet jezdce rychlopalnými zbraněmi (str. 95-97). Ale ani to mi tak nepokazilo náladu jako charakterová nestabilita lady Kateřiny, manželky sira Rogera, která po celou dobu s radostí přijímala holdy a dvoření rytíře Owaina (programový zloduch), projevuje péči o jeho zdraví (str. 84, 138, 142), až tím vzbuzuje silnou nelibost baronovu, a v závěru (str. 174) ho nejdřív osmaží jak vídeňský řízek, a pak ho bez mrknutí oka dorazí, jak posledního toulavého psa. Nu což, beru to jako rozmar aristokratky a koneckonců si vybrala tu správnou stranu.
       Z textu by se možná ještě vytáhlo něco, co mi při čtení protivně bodlo v mozkových závitech, ale bylo-li řečeno špatné, je nutno z hlediska kosmické rovnováhy říci i dobré.
       A o čem? Snad o myšlence? Nebo o výstižných kresbách Theodora Rotrekla? O celistvosti příběhu? O... Zkuste si vybrat sami. Protože já si, i přes uvedené postřehy (získané nehumánním pitváním slov, vět a odstavců) myslím, že tahle kniha za přečtení a posouzení stojí, a vpravdě hořím nedočkavostí před očekávaných vydáním některého z novějších a zralejších děl P. Andersona.
       Poul Anderson: Kosmičtí křižáci
       Il. Theodor Rotrekl, KJV 1991
Miroslav Kibus
Předchozí článek Další článek Obsah čísla Obsah ročníku Index Archiv IK