Interkom: Už zase Pecinovský

Ať už si o Josefu Pecinovském myslíme cokoliv, jednu věc mu nemůžeme upřít: jeho tvůrčí potenci(ál). Vycházející hvězda „české SF komerce“ neúnavně publikuje svá díla rychlostí u nás téměř nevídanou (nechceme-li urazit srovnáním s Eduardem Martinem). A to aniž by mu - zatím - došly nápady nebo musel opisovat sám ze sebe (když pomineme neměnnost základního námětu „osamocený, často výjimečný jedinec v rozporu nebo přímém boji s celou společností“) . Přesto se Pecinovský jistému stereotypu nevyhnul: ovšem v hlubší, kompoziční rovině. Při srovnání třeba Plástve jedu s Jutou objevíme tytéž nedostatky ve výstavbě příběhu: Začátek je originální, nápaditý a slibný, ale jakmile se děj rozjede, zaplétá se autor do vlastních konstrukcí, logika mizí do nenávratna a všechno se neúnosně komplikuje. A nakonec - po příliš dlouhé době - přichází naprosto nečekaně a bez pořádné návaznosti závěr a la deus ex machina.

Všechny tyhle vady i přednosti, které přece jenom musíme Pecinovského tvorbě přiznat, má i jeho nový román Vejce s ozvěnou, vycházející jako první díl plánované tetra- či snad dokonce pentalogie opět v Rodokapsu. (Z trampských příloh vybírám tentokrát mj. zpěvníček a návod na zaručeně nestravitelný pokrm.) Jazyková úroveň a redakční práce průměrná (proti bohatému slovníku ojedinělý otřesný 2. pád „vejcete“) , ilustrace Martina Zhoufa - snad s výjimkou obálky - nic moc (inu, Zhoufovy retuše a kosmické lodi jsou podstatně lepší než jakákoliv jiná technika, resp. postavy).

Jak se čtenář postupně dovtípí, odehrává se příběh v daleké budoucnosti po atomové válce, kdy potomci přeživších poklesli na primitivní úroveň. Skupina lidi se ale zachránila v hibernaci a snaží se civilizaci pozvolna obnovit. Mladý a progresivní Eb Yrad od nich získává „vejce“, které obsahuje celé lidské vědění a vyzařuje informace telepaticky. Tento fígl Pecinovský šikovně využívá a pasáže vedením,jsou opravdu dobře napsané. Jenže... Potom už začíná zmatený děj, který nezachrání ani občasné originální nápady a neutuchající příval dobrodružných akcí. Ukazuje se, že hibernováno zůstalo několik skupin (proč?), které jsou ještě navíc navzájem znepřátelené (proč?!). Všichni chtějí vejce: jedni ovšem zachránit a druzí zničit. Protože k dovršení všeho občas někdo změní stranu, není divu , že jasno v tom nemají hrdinové ani čtenáři. Vejce mutuje a provádí si co chce, atomové bomby bouchají na Zemi i ve vesmíru. Čtenář přichází o kladného hrdinu, se kterým by se mohl ztotožnit, protože všichni hibernovaní jsou více či méně mizerové , obyčejné postavy příliš primitivní a málo prokreslené, zatímco z Eba se postupně stává paranoik. Závěr potom narychlo ustřihává děj, ovšem většinu rozehraných motivů a otázek nechává neuzavřenou, takže Vejce s ozvěnou degraduje na zcela nesamostatný první díl rozsáhlé epopeje. Eb splývá s vejcem v hyperinteligentní bytost a odchází do ústraní, zanechávaje za sebou nenarozeného syna .