Interkom: Conan, Vinnetou a baron Prášil

Nezastávám sice páně Kosatíkův názor, že R. E. Howard byl „citově deprivovaný“, psaním si odreagovával svou „neschopnost žít normální plnohodnotný život“ a jeho příznivci patří k lidem stejně postiženým; musím ale připustit, že Conana lze tímto způsobem skutečně vykládat. O neconanovském románu Almuric to ale neplatí. Autor zašel příliš daleko.

To, že jeho hrdina Esau Cairn (...?) je „silný a drsný*, ba „nejlépe vyvinutý člověk na Zemi“ (desítky dalších charakteristik pro úsporu místa vynechávám), je vcelku normální. Přitom ovšem má „primitivní instinkty, nepokojnou povahu a špatné sebeovládání“. Když je teleportován na cizí planetu a osloví ho první tamní obyvatel, posedne Cairna „stará rudá zuřivost“, „primitivní hněv ho zradí“ a začne zasazovat „hrozivé rány“. Nato prchá do divočiny, kde - to je hlavní - „kypí divokým životem“ „nejprimitivnějšího divocha bez ničeho, co tvoří civilizaci“, „bez tápání a hledání ducha“ a „morbidních a spletitých komplexů a zábran“ a vyhovuje mu to. Je-li o tom všem čtenář ujišťován v ich-formě přinejmenším jednou za stránku, není divu, že výsledkem jsou místo obdivu nejprve úvahy o sebechvále a potom znechucení, protože je dost těžké ztotožnit se s naprostým primitivem neskrývaně pohrdajícím civilizací, jejími příslušníky a tudíž i čtenářem.

Poté, co Cairn vychází mezi lidi, začínají jeho příhody pozornému čtenáři něco nápadně připomínat . Po chvíli se mu rozbřeskne: no ovšem, mayovky! Nejde jen o to, že Old Shatterhand i Cairn mají „těžké“ a „ocelové pěsti“ a jistá Shatterhandova chlubivost a falešná skromnost je u Cairna hypertrofována daleko za hranice únosnosti; podobnost je mnohem hlubší. I Cairn zachrání život neznámému bojujícímu s divokou šelmou, což se mu samozřejmé později vyplatí; i Cairn musí pro přijetí do společnosti domorodců podstoupit boj na život a na smrt (to, že nakonec nezahyne nikdo, není ale důsledkem nějaké humanity, ale neobyčejné vyrovnanosti sil, takže oba soupeři se téměř zabijí navzájem). A zatímco Vinnetouova sestra Nšo-či chce odjet do města studovat dovednosti bělochů, aby se více líbila milovanému Shatterhandovi , nachází Cairn dívku, jíž se jím tak obdivovaný primitivní a barbarský způsob života hnusí ;hleďme, hleďme) a pozemský by ji vyhovoval mnohem víc. Úlohu indiánských kmenů - od hodných Apačů po proradné Kyjovy - zastávají znepřátelené městské státy.

Howardovi očividně nejlépe svědčí čistá fantasy, Všechny ostatní pasáže jsou neobyčejně slabé (zcela vykonstruované odůvodnění teleportace a strašlivá rádobyvědecká hantýrka kolem ní, popis cizí Planety typu „všechno tam bylo jako na Zemi, jenom trochu jinak“) , i tradiční největší nestvůra na závěr je tentokrát dost odfláknutá. Kromě toho musí čtenář spolknout poněkud příliš košaté výrazivo (půvabná je str. 84: z jednoho místa Cairna „přenese panteří skok“ a vzápětí zpět „přeletí kočičím skokem“) a pár věcných chyb (str. 63: díky rozptylu světla ve vzduchu a odrazu od předmětů uvidím člověka metr od sebe, i kdyby byl v tom nejhlubším stínu). Překlad je solidní, tři ilustrace Káji Saudka podprůměrné.

Závěr děje si už domyslí každý čtenář Howardova díla. Objeví se ďábelské okřídlené bytosti Yagové, unášející a vraždící lidi. Ukáže se, že Cairn na tom není s inteligencí zase tak zle, když jim uprchne, smíří dvě znepřátelené armády působivým projevem (namáhavým tak, že mu po skončení vytryskne z úst krev) a obrátí je proti sídlu Yagů. Nato prokáže i jisté strategické schopnosti a vede šiky do poslední bitvy.