Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Představuji si jeden fiktivní rozhovor. Je už v plném proudu a jeho téma snadno uhodnete:

       „Jaroslav Jiran...“ vzpomíná první, ten méně sčetlý a kroutí hlavou, *nějak mi to nic neříká.* A opravdu v té chvíli nemá tušení, kam by měl to jméno zařadit.

       „Ty neznáš Jirana?“ diví se druhý, předešlými slovními potyčkami rozehřátý a bystře produkující větu za větou (mohla by to klidně být i bytost něžného pohlaví). *Kdybys trochu namáhal hlavičku, určitě by sis vzpomněl na celou řadu příkladů, jako je třeba povídka Kupte si knihu od Berthera nebo román Válečný tanec Nairi, ale něco takového je ti úplně cizí, a to jsme se o tom nedávno bavili a... „

       Tváří spolubesedujícího náhle prolétne vítězný škleb a hned na to ho následuje výkřik: „Živé meče Ooragu! Napsal Živé meče Ooragu. To byla ale paráda!'

       Přerušený (vlastně přerušená) překvapeně povytáhne obočí a chladně pronese: „Paráda? Možná by to byla paráda, kdyby ale nic takovýho nenapsal. To je tak- „

       A v této chvíli svářící se dvojici opustím a nechám ji diskutovat v skrytu, protože bych se to pokusil rozebrat sám.

       Zhodnotit Živé meče Ooragu je opravdu těžké. Už z toho důvodu, že konec není koncem celého příběhu, ale pouze jeho části (vypadá to na dosti rozsáhlý cyklus). A kdo z nás může tušit, kam až se vzedme autorova Fantazie v dalších dílech?

       Základem románu (případně celé n-logie) je Jiranova povídka Poslední noc v říši Oolů, se kterou v roce 1988 v soutěži o Cenu Karla Čapka obsadil deváté místo. Tato úvodní partie je snad také nejpropracovanější a rovněž nejpůsobivější, ostatní části za ní zůstávají trochu pozadu, přesto však jsou nabité bojem, dějovými zvraty a uspokojují i touhu po zajímavých technických i přírodních reáliích (pozor, ne všechny aapghy je nutné zabíjet!). A další bod k dobru: Jiranovi se podařilo rozvíjet děj hned od začátku bez násilných skoků, a proto Živé meče Ooragu působí velmi organickým dojmem.

       Styl lze bez obav označit za vyrovnaně kvalitní a svižný. Autor pracuje se slovem bez problémů - ne však Vlado Ríša, který měl na starosti elektronické zpracování textu. Chybějící úvozovky, písmeno navíc, budiž, to je normální. Ale příště prosím na začátku vět velká písmena, je to přece jen obvyklejší!

       Zřejmě se shodujete s názorem, že škatulkování je věc nepěkná až škodlivá, ale pokud si jednou člověk chce udělat v hlavě pořádek, chtě nechtě to musí udělat. Živé meče Ooragu patří mezi díla, která se právě takovému katalogizačnímu snažení bráni. Vedle barbarských kmenů, netvorů a kouzel jsou tu lidé prolezlí civilizací skrz naskrz, dokonalé stroje a jiné zázraky moderní techniky. Proti vyloženě fantasy názvům a jménům stojí realistický způsob rozvíjení děje. A tak si vyberte - je to fantasy nebo science fiction? K čemu to má asi blíže? Zřejmě se budeme muset smířit s tím, že to zjistit nepůjde. Žijeme v době Velkého mísení, kdy se oba hlavní proudy fantazie slévají v jeden široký veletok, v němž už nerozlišíme, která voda které řece patří. Novou mízu potřebuje jak SF, tak F, takže to snad bude ku prospěchu nás všech - čtenářů i autorů.

       Nevýhodou podobných hrdinských eposů (a přiznejme si, že Thagen je hrdina každým sekem meče ) je nepříjemný pocit, že je toho na hlavní postavu přece jen moc. V druhé polovině knihy se opravdu podobného dojmu nezbavíme. Autor ale jako by si toho byl vědom. Nechává Thagena několikrát fyzicky i psychicky se zhroutit a ke konci dokonce přichází na řadu sebevražda. Samozřejmě neúspěšná - a hurá (ale nyní už s čistým štítem) do druhého dílu.

       Mimochodem - už se na něj těším.

       Jaroslav Jiran: Živé meče Ooragu

       Golem Ríša 1992, edice Ikárie, sv. 6. Obálka M. Zhouf, il.K. Zeman

       Hodnocení: *** 1/2