Interkom: Konečně také o něčem jiném

Pavla Kosatíka zná většina současných čtenářů sci-fi jako „Velkého vivisektora“ z Ikárie. Někteří si pak možná připomenou jeho anekdotické příběhy profesora Pronsona, ačkoli za zmínku stojí spíše Let na Měsíc pojednaný jako střelba do pohyblivého terče někdy z poloviny 80. let - neveliký, zato osobitý text (po čelném umístění v kterémsi z CKČ pak vyšel v Lovcích černých mloků II). Dobrodružný příběh Poslední sázka Abe Korkorána pochází ze zhruba stejného období. Co všechno se od těch dob změnilo! Náš život se zrychlil, zintenzívněl, otevřel novým podnětům... a nynější česká sci-fi se tomu samozřejmě přizpůsobuje. I u nás se píšou, a proto čtou (a naopak) kyberpunk a fantasy. Jenže marná sláva, čas od času člověk musí zvolnit, vypřáhnout; rovněž životně potřebuje občas přijít na myšlenky jiné nežli duchařské, dobyvatelské či často jen docela neadresně agresívní... Chce-li pak přitom přesto zůstat u víceméně současné české sci-fi a běží-li o inteligentního čtenáře ze skupiny mladších -náctiletých, nabízí se mu výběr v podstatě žádný... Kosatíkova kniha tuto mezeru zaplňuje.

Náš „Korkorán* (mimochodem, kdy u nás naposledy vyšel „Hrdinný kapitán“ téhož jména?) neslyne originalitou děje (přenos Korkoránova prapra–dědečka z 18. do 23. století a z toho vyplynuvší zapeklitosti) ni vědeckotechnických rekvizit (z tohoto pohledu se mi jeví výjev na obálce poněkud zavádějící). Srší „pouze“ vtipem. Především ale - je napsán na naše současné poměry mimořádně profesionálně (především v oboru tzv. základního řemesla), navíc bez oné citové nezúčastněnosti tak typické pro řadu (nejen našich) profíků. Vskutku, snad prvně (s čestnou výjimkou většiny prací Hlavičkových) mi při čtení nezadrhl jediný obrat, sousloví, souvětí (nad záměrným nad užíváním notoricky známých frází typu „... díky veškeré duchapřítomnosti stačil na poslední chvíli spasit holý život...*jsem řval já i můj devítiletý syn - mimochodem, ten se prý ještě s lidsky uvěřitelnými současníky, kteří navzdory odlišným dílčím názorům a cílům dokážou ve vyšším zájmu táhnout za jeden provaz, v literatuře nesetkal - nevypovídá to i o něčem okolo nás i v nás?). Zkrátka a dobře - všichni vy, psavci, kdož se potýkáte kupříkladu s přemírou či nedostatkem adjektiv a jejich postavením ve větě, s výběrem vhodných výrazů nebo kdož zápolíte s poměrem akce/popis/reflexe ukládám vám první polovinu Korkorána za domácí četbu (zbytek si potom beztak dočtete). Ale abych nezůstal jen u chvály... mám i jisté výhrady. Zmíním se alespoň o těch dle mého soudu zevšeobecnitelných: kumulace sloves blíže specifikujících přímou řeč („...'Štěstí, že celou tu dobu se bavíme, jen akademicky,' rozhořčoval se... 'Samozřejmě,' ujišťoval...'Všechno je jenom teorie,' brebentil...“ na str. 22) hranice u jinak skvostně vyfabulované 1. kapitole, kdy už se tok děje div neobrací zpět (těsná série několika „by“ ve druhém sloupci strany 22); samá hranice přípustné familiárnosti ve vztahu vypravěč-čtenář (v 2. odstavci strany 71); podzemní mutanti coby slepé rameno děje (záloha budoucího pokračování?).