Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Čtenářské ucho je, když knížka něco mluví a čtenář to slyší. Kvalita čtenářského ucha je přímo úměrná míře čtenářského sluchu. Čtenářský sluch je relativní: některou knížku slyší hovořit líp a jinou hůř. Pokud ji neslyší vůbec, může to být způsobeno některou z následujících možností:

       a) čtenář si nevyvinul čtenářské ucho

       b) knížka si nevyvinula schopnost mluvit

       c) knížka mluvit umí, ale nebude se zahazovat zrovna se čtenářem

       Zvláštní kategorií je čtenářské ucho s čtenářským hluchem. Čtenářský hluch je, když knížka mluví a čtenář slyší něco jiného, popřípadě slyší věci, které knížka neříká vůbec.

       

       Nemám ráda, když někde čtu, co Náš Čtenář žádá, co Náš Čtenář má či nemá rád a co si Náš Čtenář myslí. Čtenář si nemá co myslet, čtenář je tvor, který:

       1. Neví, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane

       2. Když to dostane, dávno neví, proč to vlastně chtěl

       Čtenář nemá co vykládat, co rád a co nerad. To je jeho problém. Má, co si přečetl. Pokud si s tím dost neužil, nechť si přečte něco jiného a nepíše filipiky proti psaní knížek, se kterými ne nedopracoval kýženého splynutí. Mezi námi, i profesionalismus má někde své meze, a jsou čtenáři, kterým už není žádná pomoc.

       Čtenář si dokonce ani nemá co žádat, protože sám neví, co mu padne do oka. Čtenář má sedět a číst. Správný čtenář je promiskuitní čtoun, hltavec a proudník. Myslet už může jenom na to, jak ji konečně dostat (knížku). Je ve výhodě. On vědomě a schválně předem neví, co chce. On s požitkem hledá, jak by se jí v tom či onom místě chopil, a zásadně jí nebrání v iniciativních nápadech. Kterýmžto pádem se mu daří zmocňovat se i takových knížek, do kterých by to nikdo neřekl. Vážení čtenáři čtoucí: nikdy se nedejte zmást hlasy kritické veřejnosti. Čtenář čtoun je mezi námi čtenáři duchovní šlechtic. Je to profesionál četby a života vůbec. Když naschvál neví, co chce, užije si svoje všude.

       Opakem čtenáře čtouna je čtenář kritikoun.

       To je, věřte mi, čtenář prokletý Hospodinem.

       Čtenář kritikoun si neužije nikde. Ví tak dobře, co chce, že to nikde nenajde. Ať vezme do dlaní kteroukoliv (knížku), hledá v ní jen to, co se neslučuje s jeho čtenářským kodexem. Čímž se logicky ocitá v roli platícího zákazníka veřejného domu, jenž místo patřičné polohy musí zaujmout patřičné stanovisko.

       Pro naivnější ze začátečníků: hai, ovšemže a arciť, literatura je strašně nemravnej dům.

       

       Na druhé straně: asi má skutečně cosi do sebe, když si o Františka Novotného škrtne kritickým pérem nezávislý čtenář, který neví, co činí. Vyznat se v tom nevyzná, pročež mu žádný nemůže nic vyčítat. A nabije-li si o tak výrazný zjev naší SF zahrádky tu hubu neznámej vojín, nezpůsobí to žádné výkyvy na mezinárodní diplomatické scéně.

       Ramax, Andros, Růže v očích.

       Já si to přečtla jedním dechem. Za hlučných protestů rodiny, klopýtající přes kýbl se smetákem, item zakousnuté hlady do dveří.A to se nedá říct, že by to bylo jednoduché odpočinkové čtení, mezi řádky je ještě průměrně 4,3189566- krát více textu, než autor z přehnané cudnosti technokrata vtělil do slov. A navíc klade desítky otázek. Nebo stovky? Zachází vůbec, František Novotný totiž, jenom s hypotézami, vůbec? Vůbec? Jeho světy jsou stvořené z reálnejch, současnejch výchozích parametrů. Jsou to složité rovnice, ale když si je člověk s kouskem znalosti dějin a zákonitostí jejich vývoje spočítá pro kontrolu po něm, dojde ke stejnému poznání. Vrakoviště jsou naprosto reálně možná. A lze k nim bezpracně dojít tím, když z povýšené lidské pejchy přestaneme koukat na svět i na člověka jako na komplex, ve kterým jsou i ty věci potřebný a užitečný, který se nám momentálně jaksi nehodí.

       A tak jsem začala dvacetkrát psát kritiku v tomhle duchu.

       Nešlo mi to. Bylo to vážný jako smrt.

       A zbytečný jako smrt.

       Člověk, který dost neprožil, to stejně nedokáže přijmout. A nudilo by ho to. S tímhle výchozím přesvědčením se nedá napsat ani kritika.

       Ale zachtělo se mně zato, strašně se mně zachtělo napsat takovou malou science-fiction. O tom, jakou kritikou by MOHLO stvořit kritické pero ortodoxní feministky, která dost dobře nepamatuje, že pan Freud již před mnoha lety zemřel a jakkoli se stal světlem moderní psychologie, přece jenom už je ta věda dál než ve dvacátejch letech.

       Tak tady je.

       

       ROZBOR SBÍRKY RAMAX

       učiněný na bojovném ortodoxním feministickém kongresu ve Lhotě u nad Čímkoli

       (na motivy Caroly B. a Jana Vodňanského)

       Pro sledovaného autora je typické, že se rád pohybuje v několika myšlenkových rovinách a zachází s nimi jako při simultánním zápase v šachu, čímž se domnívá zametat svou stopu před kritickým okem našeho hnutí. Ale je tomu tak skutečně? Není tomu tak.

       Z Ramaxu jako fallum exhibicionistovo ční, doslova ční autorova zcestná fixní idea: co kdyby se člověk doopravdy stal bohem? Známky tohoto typicky mužského pseudoproblému se v SF literatuře neobjevují poprvé. Již v díle bratří Strugackých se objevuje alarmující scéna, v níž si o zmíněné problematice vypráví don Rumata s pochybným barbarským individuem jménem doktor Budach. Don Rumata, pokud to již vypadlo z povědomí uvědomělé čtenářky, je pozemský průzkumník. Aby si v konfrontaci s vlčím středověkem (který je přímým důsledkem mužského nazírání světa) alespoň trochu pozvedl pouvadlou sebeúctu, touží dokázat Budachovi svou duševní převahu a ptá se ho:

       „Nicméně, představte si, že jste Bůh ...“

       Doktor Budach se zasmál. „Kdybych si mohl představit, že jsem Bůh, stal bych se jím.“ (konec citace).

       Následuje delší rozhovor o míře zodpovědnosti Boha za své skutky k lidem. Nakonec Budach dochází k názoru, který u něj nepřekvapí:

       „Odejdi, Bože, a nech nás jít vlastní cestou.“

       

       Dovolte vysvětlit, co tím chtěli bratři Strugačtí říci.

       1. Ve chvíli, kdy si již člověk může představit, že je bohem, potom se jím ve skutkové podstatě věci stává, a to bez ohledu na to, jak je pro tu úlohu myšlenkově a citově zralý.

       2. Bůh nese zodpovědnost za to, co stvořil, ale i za to, co k sobě připoutal.

       3. Barbaři stejně nesnesou, když se jim bohové pletou do života, a káleti budou na sebekrásnější ideály.

       Není třeba dvakrát zdůrazňovat, jak jsou teze bratrů Strugackých zcestné.

       - k bodu jedna: člověk se bohem nikdy nestane, protože by to bylo nemorální

       - k bodu dvě: muž nedovede nést zodpovědnost ani za vynesení kýblu na odpadky, tak jakou si chce namlouvat zodpovědnost za to, co k sobě připoutal

       - k bodu tři: barbaři si mohou myslet, co chtějí, avšak naší morální povinností je vychovat je, aby pochopili, že jim jsou naše ideály nařizovány pro jejich dobro

       Bratři Strugační svůj boží blud naštěstí včas zahodili.

       František Novotný uspěl rozvinout jej do obludných rozměrů. Dokazuje, že člověk je svým způsobem bohem již teď. Vůbec ho nezajímá, že je to nemorální, a leze před čtenářem po kolenou, aby tuto svou (pochopitelně vylhanou) zodpovědnost pochopil. Je to učebnicový příklad mužského myšlení. Namísto aby pomáhal ženě budovat hřejivě šťastnou, útulnou klícku společného pozemského domova, vymýšlí si své klasické pseudoproblémy. Konfrontací se skutečnými hodnotami života si potom přivodí komplex, který jej motivuje k úniku na naprosto neekologickou planetu, kde si pak léčí mindrák tím, že se stane bohem dětinských kybernetických monster.

       Vážená dámy, ptám se: proč vůbec ta monstra přivedl autor na svět? Aby ulehčil ženě, deptané jeho bezohledností? Aby jí alespoň kybernetické monstrum bylo oporou v denních strastech a vděčnou vrbou jejích výčitek, stížností a spravedlivých nářků? Ne!!! On si je vymyslel proto, aby jimi posílil svou kosmickou expanzi! Aby mu ta monstra učinila obyvatelnými i světy krajně neekologické! A to čistě jenom proto, aby se tam mohl zalejt před našimi morálními požadavky! A aby si odtamtud dál mohl vypouštět ty své pošahané kosmické lodě!!!

       Nedosti na tom.

       Dal robotu duši. A já se ptám: proč dal robotu duši? A nacházím typicky samčí myšlenkové východisko! Aby měl komu vládnout! Ženě svůj strach ze smrti vnutit nemohl, protože je před ním spolehlivě chráněna hadrem na podlahu, tak jej donutil sdílet alespoň kybernetické monstrum!

       Robot se potom pochopitelně pohybuje ve vyjetých kolejích zářné mužské logiky. Zabíjí, lže, krade a myslí si, že je možné zmocnit se poznání násilím. Samozřejmě se mu to podaří a dovolává-li se spravedlnosti, u koho se jí dovolává? Samozřejmě, u muže! Který si jej stvořil k obrazu SVÉMU! Nakonec se Novotný dopracovává k závěru, který u něho nepřekvapí. Neštítí se ani vraždy, aby robotu dokázal, že není rozdílu mezi myslícími (rozuměj: technokraticko-paraniodními) bytostmi. V čemž, mimochodem, se vůbec nemýlí, ale zde platí, že i slepé kuře někdy najde zrno. Naprosto odmítám uvěřit, že by autor tak drtivou sebekritiku svého expanzionistického jáství vypotil záměrně.

       Ke kladům Ramaxu: má je, i když nepřevažují.

       Novotný alespoň chápe, že ženám nerozumí. Na druhé straně to připouští jenom proto, aby se tím vyhnul povinnosti vnímat je jako sobě přinejmenším rovnou bytost. Je pro něho samozřejmě mnohem jednodušší, když hrdina vnímá svou bývalou milenku jako jakousi vzdálenou, tajemnou, nepochopitelnou vidinu. Tento motiv rozpatlává tak úspěšně, že by čtenář sám uvěřil, že žena je něco jiného nežli muž a že mezi nimi nikdy k úplnému dorozumění nedojde, protože by se tím ztratila jakási důležitá (pochopitelně vylhaná) vnitřní odtrženost, která je dožírá, ale současně fascinuje. Čímž chce autor zřejmě říct, že by potom už neměli důvod se spojovat, a jsme už zase u toho jejich zbožnění sexu (sic!!!). Navíc vemlouvá mužům, že chtít chápat ženu by stejně nemělo žádnou cenu.

       To, obávám se, je zdaleko nejhorší blud, kterým se autor pokouší manipulovat s vědomím našich mužských čtenářů. Protože jim to nahrává pro stejně pohodlné stanovisko! Namísto co by toužili hledat správnou cestu ke světlým zítřkům, autor jim naprosto nezakrytě tvrdí, že jsme nějaké vikingské Froye a že ty pošahané expanze kosmickejch drakkarů ještě provokujeme! Ne, ne, nedejme se zmást Novotného pokorou. Sice navenek pokorně líčí, že když muž bude ve feminizující společnosti podléhat kastračnímu komplexu, nejspíš se vykastruje sám, ale za tou domnělou pokorou není nic než uhýbací manévr. Pokud by skutečně měl na mysli ideovou pomoc tápajícím mužům, stanovil by si tuto myšlenku za vůdčí ideu svého literárního úsilí.

       Zařazení do sbírky, motivované zřejmě touhou vydavatele po bezpracném zisku, se nedá ničím omluvit. Námitka, že Ramax osvětluje, jak došlo k Madonně z Vrakoviště, vůbec neobstojí. Mně, a to jsem prostudovala všechny předepsané feministické filosofky, tedy VŮBEC není jasné, proč jsou Kosmou osvobození roboti nakonec lidštější nežli lidi. Naše učení jasně říká, že něco takového není možné u nikoho, komu nebyly vštípeny ideály našeho hnutí, a u omezených androidních barbarů už vůbec ne.

       

       ANDROS

       Autor se, poučen rozpory s naším hnutím, dovedně maskuje, a to hned několikrát.

       Za prvé. Čtenář je záměrně mystifikován, že se psalo pro jeho oko, lačné dramatických příběhů s dějovým spádem. Svoje nepřístojné filosofující myšlenky Novotný ukrývá do mezer mezi řádky, a zajímá ho zdánlivě jenom ten zabijácký děj. Ale už v tom je velké nebezpečí. Kdo to pochopit chce, tak to totiž stejně pochopí, a navíc bezprostředně hrozí, že teď bude příběhy z vrakovišť hltat i dělnická mládež!

       Za druhé. František Novotný předstírá, že našemu hnutí hraje do ruky, když líčí, jakým důsledkům by se nevyhnul svět, který by ve svém vývoji zcela popřel „tajemný“ ženský prvek. Nechápu však, jakou mně má dát morální satisfakci autorův nevyřčený povzdech, že je v zájmu lidství nutné s tím „zatraceným ženským pokolením“ nějak vydržet, a také je zbytečné to rozebírat. Ale nedejme se mýlit! Andros nebyl vůbec psán s touhou osvobodit muže od jejich zcestných úniků, ne! Jeho vůdčí ideou je vysvětlit čtenáři, proč musel být vybudován Ramax a proč Kosma neměl žádnou jinou možnost než dát robotům svobodu. Jinak řečeno: Novotný se vůbec nepoučil se svého, v pravém slova smyslu KRIZOVÉHO vývoje, nýbrž na něm setrvává ještě tvrdošíjněji!

       Za třetí: Při bližším ohledání se vynořuje navíc to, že se zde autor snaží vyrovnávat s dalším typicky mužským pseudoproblémem, a to s takzvaným problémem duchovní Atlantidy. Vysvětlím blíže. Mužská část rubriky Vivisektor (až na vzácné výjimky) se snaží vzbudit ve čtenáři dojem, že na „dějovou“ literaturu se vztahují jiné zákony než na „krásnou“ a hledají mezi nimi nesmiřitelný rozpor, který se nedá ani překlenout, nýbrž dokonce ani najít a rozpitvat. V tom ostatně mají pravdu. Jeho existence je podobná pověstem o Atlantidě. O té též není jasné, jestli byla vůbec, a když, tak kde. Každý z atlantologů si namlouvá, že byla někde jinde, Arktidou počínaje a Antarktidou konče, a právě tak se fanové SF nemohou dohodnout, kde doopravdy leží čtivost díla. Vzniká dokonce dojem jakéhosi euro-amerického duchovního rozvodí, které odděluje dva zcela nesmiřitelné světy.

       Takzvaný svět „euro“ inklinuje k hledání smyslu bytí a rovnováhy téhož, o světě „ami“ se domnívaje, že je ještě duševně nedospělý a začne ho to zajímat za padesát let.

       Takzvaný svět „ami“ se domnívá, že bytí je čistě samoúčelné, totiž že smyslem bytí je být. O hledání jiného smyslu si myslí, že je produktem letitých ssedlin zažitého feudalismu a podobných ekonomicko-společenských formací.

       Díky tomu vypadá dialog „euro“ - „ami“ zhruba takhle:

       „euro“: Být...?

       Anebo...

       ...nebýt?

       To je teda dotaz. (Hlubotý pivní povzdech)

       Ducha důstojnější snad je... snášet

       střely a šípy rozkacené sudby.

       Ale... proti moři běd... se chopit... ZBRANĚ?

       A skoncovat je?

       Vzpourou???

       Vždyť on je v tom háček!

       Totiž: CO BY SE NÁM MOHLO STÁT!!!

       (vede se ve vážném duchu, s velmi pečlivým, procítěným přednesem)

       

       „ami“: (záměrně vůbec neposlouchá a pošklebuje se ve stylu country)

       Když smícháte lógr s čajem

       není to pak k pití

       proto my si radši hrajem

       na boj o přežití

       Je fuk že ve skutečnosti

       je ten zápas k blití

       S romantikou lámem kosti

       až je vsjo Zlo v řiti.

       

To je samozřejmě rozpor v MUŽSKÉM pojetí té pře. Každá bytost s normální logikou chápe, že žádný rozpor mezi „euro“ a „ami“ neexistuje. My musíme bojovat všichni, abychom všechny dosavadní mužské bludy vůbec přežili, a pokud už je něco skutečně potřeba napsat dobrodružně, potom je to jedině spravedlivý boj našeho hnutí proti všem těm typickým mužským nesmyslům!!! My potřebujeme kladnou hrdinku bojující, aby si váhající masy uvědomily smysluplnost našich filosofických východisek a snadněji se orientovaly v cílech našeho hnutí! Je nutné jasně poukázat na to, že žádné úniky mužů na všelijaká vrakoviště je nemohou skutečně osvobodit, protože onu zázrakodějnou moc má jenom zodpovědné převzetí kýblu se smetákem!!! A co dělá pan Novotný? Nič, len sa takto obzerá. A vymejšlí vrakoviště. K čemu to, pravím. Vždyť my na něm žijeme už teď, naopak potřebujeme, aby se širokým masám ukázalo, jak by to mělo být jinak a líp! A co je opravdu dobro! V Androsu bojuje o přežití každý s každým, ale autor si klidně uteče před tím, aby poučil čtenáře, jaký to má smysl. Vůbec nevysvětlí, jak jsou všichni špatní a proč jsou špatní. Jak špatnej a nelidskej je ten zločinnej manipulující maskulinní systém, založenej na principu: ... a vlky z lesů žene hlad. František Novotný nevytvořil vrakoviště ONLY FOR GENTLEMAN, nýbrž ONLY FOR STAKEMAN (Supové Llana Estacada), a vůbec se nenamáhá, aby to psychologicky rozpitval, čímž čtenáře záměrně desorientuje. Ferstold už necítí vůbec žádnou zodpovědnost za lidstvo a vraždí prostě proto, aby se udržel šéfem klonu. Je nutné říct, že zde Novotný (zajisté neúmyslně) vykreslil přímo vzorový prototyp maskulinního šéfa, ale proto ho nemusel sázet na nějaké vrakoviště, jsou takoví všichni. Jeho majetnické pudy a tyranská bezohlednost je učebnicovou ukázkou každého průměrného manžela, který doposud nebyl zkonsolidován natolik, aby se s tím aspoň tajil. Ferstold je prostě Ferstold. První Starej. Starej jako symbol všeho mužského šéfství. První šéf po bohu, zde v případě absentujícího božského prvku první Šéf mezi všemi.

       Klonoví Ferstoldové však nejsou o nic lepší!!! Jestliže nás Novotný chce dojímat jejich osudem, potom záměrně lže! Jsou to stejní vlci jako šéf klonu, a jasně to dávají najevo. Jdou přes mrtvoly právě tak jako Ferstold první a nemá žádný smysl dojímat čtenáře tím, že si v té vlčí hře náhodou (řečeno příslušným slovníkem) nekoupili fullhouse, nýbrž betla. A aby celý ten maniakálně vražedný dějový základ de facto vznikl ze žárlivosti Šéfa na svou naprogramovanou androidní souložnici, no pánové...

       Jak muž dokáže zneužívat přirozených náklonností dětí, aby je ovládl a podřídil vlastním zájmům; jak dokáže křivit své syny do stejných sobeckých oblud, to všechny víme a potýkáme se s tím pořád.

       Tento příběh jim ve hledání té jediné cesty ke smysluplné budoucnosti však vůbec nepomůže.

       

       RŮŽE V OČÍCH

       náleží do ústní robotské slovesnosti. Robot se tam domnívá, že žena má v očích jakési růže. Smysl díla mně uniká. Dávat androidním souložnicím lidskou důstojnost nějakými pošahanými květy a přitom si z nich činit loutky svého mrzkého chtíče, to fakt nemůže pochopit ani robot.

       Námitka, že Růže vysvětlují, jak a proč zmizelo z Androsu ženství, neobstojí. Andros neměl být vůbec napsán, protože je nemorální, a o zbytku vrakovišť platí totéž.

       

       Co říci závěrem.

       Pokud už není možné zabránit prodeji knihy, tak ať se teda čte, když už se vytiskla, ale pouze s mým vysvětlujícím komentářem.