Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

       Milý a ctěný pane vydavateli,

       předem mého dopisu vám musím sdělit, že jste mě strašně zmát. A já se bojím lidí, co mě matou, poněvadž zmatenej člověk je slabej člověk, a já jsem Conanka Ničitelka a mám ramena přes celá záda.

       Jsem divokej grafoman a představa, že by mi někdo něco otisk, mě naplňuje asi stejnými pocity jako návštěva ženského lékaře, totiž jsou věci, který se lidem dost snadno neukazujou. Radostná volnost mého psaní o čtenářským uchu a Františku Novotném spočívala v blahý jistotě, že se v redakci Ikárie pár lidí zasměje, Eva H. se bude na F.N. zlobit opatrněji atakdále, poněvadž je mi smutno z feministický logiky a la houpací kůň a poněvadž jsem netušila, že by byl někdo fakt takovej blbec, že by to tisk.

       Jako ženu mě nemůže neštvat, když oslnivé argumentace Caroly B. snižujou myšlenku ženský svobody v oku každýho tvora, který má IQ alespoň 40, na hladinu, která se limitně blíží nule. Chtěla jsem si z nich udělat srandu, to je všechno, o co mně šlo. Pokud máte zájem to částečně otisknout, za prvé jste mně smrtelně polichotil a za druhé vysadil na větev čili haluzu. Tím, jak se vaše jistota škrtů od strany sedm rozplynula vniveč, ve vás cítím i na tu dálku Praha-Brno stejný rozpaky, který teď v téhle chvíli cítím já. Totiž: co mám škrtnout. Co, doprčic, jde škrtnout. Já asi nejsem mocna poznat, co je kompaktní a vůbec, kompaktní věci mě otravujou, kompaktní věci nemůžou být hravý a nemůžou-li bejt hravý, potom stejně nemaj žádnou cenu.

       Omlouvám se za ty drzosti. Já vás nechci nikterak naštvat. Ani urazit, chraňbůh. Před nějakým tím rokem jsem učinila svobodný rozhodnutí, že nikdy nebudu publikovat a zůstanu divokej grafoman. Důvody toho rozhodnutí pominuly, nicméně deformace se dostavila i tak: JÁ TO NEUMÍM. Já docela obyčejně NEVÍM, co jo a co ne. Já se umím velmi dobře vžít do vaší situace, item i do keců autorů, že bez té či oné myšlenky by bylo dílo mrzáčkem a nelze proto škrtat ANI PÍSMENKO. Já nejsem žádnej autor, pane. Myslím si, že se má „kritika“ obejde bez kterékoliv myšlenky, kterou bych já nebo vy škrtla, a že by se neudála žádná zásadní chyba, kdybyste to án block hodil do kýblu všechno. Kdyby mně den před váma nedošel dopis Evy Hauserové, ve kterém výslovně praví: ...hlavně to, prosímtě, nezahazuj!!!, už by to tam bylo. Nevím, jak věděla, jaké jediné řešení této prekérní situace by mě napadlo, ale odhadla to přesně.

       Takže se snažím. Škrtám.

       Pokud byste měl zájem provést jiné nebo další škrty, je to na vaší vůli. S jedinou výhradou. Aby z toho nezmizelo, že je to parodie na kritiku, ne kritika doopravdická. Že je to parodistická ortodoxně feministická blábolisranda. Já mám věci F.N. velmi ráda a dost by mě bolelo, kdyby si měl myslet opak. Myslím si, že sděluje lidem spoustu věcí, který vzhledem k nedostatku zažitýho nedokážou pochopit, ani pochopit, tím míň jim přiznat cenu, jakou zaslouží. Jenomže právě v tomhletom ohledu by člověk hovořil do dubu. Kdo si neumí představit, že nese zodpovědnost bohů, to stejně nikdy nepřijme, howgh.

       Jestli to pojmete jako nenávistný výlev zapřisáhlý feministky, tak vás budu do smrti nenávidět a po ní strašit.

       Hai wó, jak říkali nebožtíci Markomani. Ublížil byste tím dobrému chlapovi (míním F.N.) i víceméně potrhlé bábě, za niž se považuju já. Namítnete: co je mi do toho. Nic, já vím. Podplatit vás lze těžko, tak vám aspoň vyhrožuju. Já bych vás fakt chodila strašit. Věřte mi: duchové zemřelých JSOU.