Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Když jsem se vrátil z Literárního víkendu, připadal jsem si jako vygumovaný. V tramvaji jsem si totiž přečetl na skle přilípnutý leták, kde stálo zeleně vytištěno:

       Kde je FOTR?

       Šel do AUTONOVY

       pro nový automobil ŠKODA!

       A na vrcholku pyramidy na mne čekal dopis paní Ludmily Freiové, v něm pak douška: „Taky vás tak ničila ta spousta gramatických chyb v překladu Brány?“ Především však chtěla doplnit „výběrovou“ bibliografii páně Pohlových děl: FREDERIK POHL: Coming of the Quantum Cats, 1986. Skvělý román o pronikání paralelních světů. (Italský název: L'invasione degli uguali - Vpád stejných.)

       A já měl rovněž pocit, že dochází k průniku dvou rozdílných světů, přestože ti, kteří sem opět vpadli, jsou stále titíž. Skoro se na to bojím myslet. Kdysi, když slavní čeští normalizátoři přiškrtili překlady světové literatury, jsem byl dokonce členem Spoločnosti priateľov krásnych kníh, a dodnes se mi, když na to přijde řeč, pokaždé vybaví titul nejslavnějšího Simmelova románu takhle: Všetci ľudia budú bratia. Což mi ovšem nedá, abych se nezmínil o českých překladech jeho posledních spekulativních próz, které oscilují mezi „šílenými vynálezci“ a politickou fikcí, ale číst se to moc nedá. Nebo jemněji: četli jsme už lepší knihy jak o biologických pokusech či chemických zbraních (A Jimmy šel za duhou), tak o genetických manipulacích (A s klauny přišly slzy), byť i to byly thrillery o tom, jak co nejrychleji zlikvidovat co nejvíc lidí. (Nikdy však - to znamená do smrti - nezapomenu na tenkou knížku, v níž se vypráví, jak zabít jednoho človíčka: Bataillův Vánoční stromek.) Zásluhy za obě knížky si připsalo vydavatelství Galaxie (jehož grafická značka vypadá jako nepovedený Saturn či jiná planeta s prstencem) a za druhou překladatelka Ivana Vízdalová, která je mi sympatická, protože zřejmě chodila do školy ve stejnou dobu, kdy jsem se i já učil o DNK (geniální tah starého pána, který celou problematiku poctivě nastudoval z obrázkových knížek, s čímž se ostatně netají: zatímco se vedou řeči o přepisu genetického kódu prostřednictvím nepohlavního rozmnožování buněk /Klauni/, čtenář je napjat až na hranici únosnosti, kdy konečně dojde k pohlavnímu rozmnožování hrdinů. Nedojde!) - co na tom, že už se přinejmenším dvacet let užívá mezinárodní značky DNA, my rádi vzpomínáme ... Saldo „jazykové redakce“ (čtyři jména!) zůstalo však i tentokrát v minusu - říkám to proto, aby si vydavatelé čisté SF nenamlouvali, že jenom oni dovedou zmastit publikaci. Je však zajímavé pozorovat, jak moc musel J.M.Simmel přitvrdit - jeho masturbační kreace Bratrů působí vedle čajčích per zastrkaných do Jimmyho zadku poněkud nevinně a zastuzeně. Nicméně si dovoluji nesouhlasit s tvrzením ze zadní strany obálky, že „autorovy romány už zapustily hluboké kořeny v těsném sousedství naší původní literatury“, leda by bylo upřesněno, vedle které. (Proč to, sakra, čtu?)

       Vrátil jsem se tedy z Literárního víkendu poněkud vygumován. Poslední, na co si vzpomínám, bylo, že chyběl jeden ručník, který se posléze našel na dámské toaletě. A protože mne život naučil, že člověk je tvor nevděčný a nejnevděčnější že je především vůči těm, které má rád, nezbývá mi, než dodatečně poděkovat všem, kteří se o LV SF Workshopu přičinili: Martinovi Břečkovi, Radkovi Dojivovi, Karlu Soukupovi a Jaroslavu Studničkovi; jakož i lektorům - Carole Biedermannové, Velmě Kadlečkové, Richardu Podanému a Michalu Zítkovi. A především Evě Hauserové, která za všechno může! Tak.

       Avšak korespondence, kterou jsem musel vyřídit, se týkala především Základny, jak se bude jmenovat sbírka povídek a statí na podporu Workshopu. Pomalu začíná dostávat tvar i obličej, přestože jsem si ješně nedávno (v O potřebě létání) postěžoval, že se to nedaří. Naštěstí se od té doby sešlo několik skvělých věcí, takže přestávám klesat na duchu. Stalo se totiž, že někteří z autorů darovali povídky hodně vousaté, jenže původní česká literatura, která vyklíčila za totality, se nezapře. Je to prostě poznat - což mi zas připomíná kapitolu o Newspeaku, jak ji napsal Milan Šimečka (Náš soudruh Winston Smith, Československý doslov k románu George Orwella „1984“, 1983), například: „... Až když jsem prozkoumal gramatiku newspeaku, pochopil jsem, že pod povrchem uspořádanosti a normálnosti probíhá rozsáhlý proces, ve kterém se neúprosně ničí jazyk jako nástroj myšlení... (...) Bezděčně se tak vytváří jazykový ideál, na který stačí každá podprůměrnost, není zapotřebí lámat si hlavu s odstíny jednotlivých slov a nakonec už vůbec s ničím. (...) ...destrukcí jazyka lze myšlení omezit...“ - musel bych v podstatě opsat celou kapitolu! Takže si jen dovolím upozornit, že když ne úplně všichni, tak především všichni spisovatelé, překladatelé, redaktoři a vydavatelé, prostě lidé, kteří mají co do činění s jazykem, by těchto šest skvostných stránek měli nosit povinně v kapse jako bibli či korán. Povinně z dobrovolné úcty k jazyku. Nebo si myslíte, že jsme z toho nadobro venku?

       Mám totiž taky vlastní a smutnou zkušenost: můj první strojopisný Orwell byl po všech stránkách tak otřesný, že mi jeho smysl a skutečný obsah dlouho unikal!

       A teď jiný citát: „Pravopis je vždycky kulturní dílo svého druhu, a že je někdo nedovede reprodukovat, není důvod k jeho zrušení,“ praví pan Ludvík Vaculík. Představte si však, že existují nakladatelské domy, kde se zaměstnanci zásadně zdraví „nashledanou“, což je slušné. Kdysi se psávalo „s Pánem Bohem“, později „Spánembohem“ (citoslovce či příslovce) a dnes už jen prostě „sbohem“. Jak se nám ta čeština pěkně vyvíjí. Takže přestože je náš pozdrav, jímž se loučíme, odvozen od substantiva „shledaná“, nedá se svítit, pokrok nezastavíš. Pokud je to pokrok. V této souvislosti pak páně Vaculíkův výrok, byť šest let starý, dostává novou příchuť: „... Sneste si na hromadu všechny ta magazíny, výběry a revue: mohly by mít jeden společný podtitul: o blbých laserech a chytrých delfínech.“

       Jenom mi vrtá hlavou, kdo všechny ty ubohé lidi, jimž je čeština španělskou vesnicí, nutí, aby vydávali knihy? Proč něco nedělají? Proč neprotestují? Proč třeba nekřičí - „Fotr, já se na to vykašlu!“

       A potom si konečně založíme Společnost přátel krásných knih. Ale nejprve tajnou.