Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Na druhý román Umberta Eca nemusel český čtenář čekat tak dlouho jako na románový debut tohoto autora - slavné Jméno růže. Takže chcete-li si dopřát nevšední pohled na lidské dějiny, není nic jednoduššího, než nad rozevřenými stránkami Foucaultova kyvadla nakukovat přes rameno třem mužům, kolem nichž je spředeno klubko dějů. Vypravěčem je Casaubon spolupracující s dvěma redaktory malého vydavatelství - Belbem a Diatollevim. Právě těmto třem mužům předloží záhadný pan Ardenti rukopis knihy, v níž dokazuje, že řád templářských rytířů poznal už kdysi dávno ve středověku tajemství úžasného zdroje energie jehož ovládnutí by jim dalo do rukou neomezenou moc nad světem. Templáři ale podle Ardentiho došli k závěru, že na takový krok je ještě příliš brzy. Představení řádu proto vypracovali Plán, podle něhož bude tajemství rozděleno mezi šest tajných komunit, které si postupně, po etapách dlouhých sto dvacet let, budou jako štafetu předávat své části tajemství tak, aby je nakonec po uplynutí šesti století mohli opět zkompletovat a definitivně využít ve svůj prospěch. Trojice naslouchá Ardentimu zpočátku s velkým despektem, neboť se na půdě vydavatelství setkává s falešnými proroky dnes a denně. Tentokrát ale nahlodá jejich skepsi záhadné Ardentiho zmizení. Casaubon, Belbo a Diatollevi jsou tak vlastně proti své vůli přitaženi k Ardentiho teorii. Návnada byla předhozena a ryba zabrala. Zpočátku ke všemu přistupují jen jako k jakémusi duševnímu cvičení, ale postupem času této teorii Plánu zcela podléhají. Jejich přístup rychle přechází od skepse a recese přes snahu dobrat se pravdy až po horečné poblouznění Plánem. Před čtenářem defilují záplavy vizí, v nichž historie není ničím jiným než výslednicí snah dědiců templářů uskutečnit Plán. Eco nepotřebuje pro vytvoření alternativních dějin tak naivní pomůcky, jakými jsou cesty časem. Stačí mu k tomu knihy, které ve Foucaultově kyvadle hrají roli možná důležitější než trojice hledačů. S pomocí knih dokážou tři Plánem posedlí muži interpretovat jakoukoli historickou událost v mnoha nejrůznějších podobách, ale vždy jako součást Plánu.

       Tak před námi defilují křižácké války, středověká reformační hnutí, rudolfinská Praha plná alchymistů, Napoleonovo tažení Evropou. Střetneme se zde s tak heterogenní společností historických postav jakými jsou J. A. Komenský, bezuchý Kelley, jezuité, Hitler, Marx a Engels, Shakespeare, F. Bacon. A každý z nich hraje svou roli v Plánu, ať již velkou nebo pouhý štěk. Nejsme svědky postavení historie na hlavu. Spíše se stáváme svědky jejího přetavení, kaskádě jejích transmutací, kde Ecovo mistrovství opírající se o jeho vlastní teorii otevřeného díla, podle níž nad uměleckým dílem musí spolupracovat autor spolu s konzumentem, působí jako kámen mudrců katalyzující přeměnu olova na zlato.

       Obávám se, že čtenář průměrných znalostí historie není s to vytěžit z Ecova textu vše, co do něj autor uložil. Ale i to byl zřejmě autorův záměr. Eco řekl mnoho, tak mnoho, že to nikdy nemůže být uchopeno a pochopeno všechno, i když na druhé straně nechává mnoho věcí nevyslovených, naznačených.

       Jednou z Ecových nesporných deviz je důkladná znalost toho, o čem píše. Z obrovského arzenálu vědomostí nechává pak ve svém románu vyčnívat jen onu pověstnou špičku ledovce nebo snad ještě méně. Snad právě proto je výsledek jeho práce tak oslnivý. Je to fakt hodný následování právě v žánru science fiction, který se v mnoha směrech o vědu opírá a k vědě se hlásí. Příkladů nezvládnutí tohto základního pravidla vidíme bohužel kolem sebe až příliš.

       Ve chvíli, kdy se čtenář Foucaultova kyvadla nechává strhnout rozvíjením Plánu trojicí nakladatelů, začíná zároveň tušit, že tím, jak je Plán stále dokonalejší a tudíž snad i bližší skutečnosti, se zároveň naplňuje a spouští cosi, co stále hrozivěji narůstá mimo vědomí tří znovuobjevitelů Plánu, vymyká se z jejich kontroly a ohrožuje je. Stejně tak to ale ohrožuje každého z nás, celý svět. To, oč se chtěl svým rukopisem pokusit Ardenti - totiž vytáhnout anonymní duchovní dědice templářů z jejich úkrytu - to se povede vydavatelské trojici. Podařilo se jí to ale doopravdy? Eco nevylučuje ani možnost, že Casaubon, Belbo a Diatollevi stvořili nebo alespoň zcela zásadně transformovali templářské hnutí právě tím, že stvořili Plán, který do té doby reálně neexistoval. Nebo snad vytvořili jen chimérickou představu Plánu, zato však natolik reálnou, že se do jejích šílených představ zcela propadají a nejsou už schopni uniknout z ní do bezpečí skutečného světa? Čtenář ať si sám vybere. Nabízí se ještě celá řada dalších interpretací. Přitom se ale čtenáři stále více vybavuje jen ta jedna jediná. Eco sám je hlubokým znalcem staré literatury, profesionál. Je možné, aby při studiu starých svazků sám odhlalil Plán? Aby trojjediným hrdinou románu byl on sám? Pak by to ale znamenalo, že po vzoru Ardentiho, předkládá Plán formou Foucaultova kyvadla nikoli široké čtenářské obci, ale adresuje jej jako výzvu Neznámým Zasvěceným. Ardenti záhadně zmizel. Belbo dopadl stejně. Casaubon čeká na svůj úděl kdesi v italské vísce ... Domyslí-li čtenář až sem. začne se o Umberta Eca upřímně bát. Pak si ale uvědomí, že s poslední stránkou románu možná sám nahlédl do tajemství, které mu nebylo určeno. Odemkl třináctou komnatu a ví, že tento přečin nikdy neprochází bez trestu ... Nejistě naslouchá šramocení za dveřmi vlastního bytu. Možná, že už jdou.

       Nechme stranou dohady českého doslovu, zda v případě Foucaultova kyvadla jde o encyklopedii okultních věd a tajných spolků, román se strukturou kabalistického stromu, román o románu, román v románu nebo román iniciační. Je to prostě velice dobrá literatura. Tak dobrá, že si v ní s gustem může počíst i zapřísáhlý čtenář science fiction a s největší pravděpodobností přijme Umberta Eca za svého.

       

       Umberto Eco -  Foucaultovo kyvadlo (Il pendolo di Foucault), překlad Zdeněk Frýbort. Vydal Odeon v Klubu čtenářů 1991. Vydání první. 60 000 výtisků. 65 Kčs.