Interkom: Válka je vůl, boj je krásný?

Osobně dělím dobrodružné příběhy do čtyř skupin. První bych rád prožil, do druhých se mi moc nechce, ale rád si o nich čtu, třetí dokonce i nepříliš rád čtu, ale z různých důvodů je respektuji. Čtvrté odkládám. (Zdůrazňuji, že toto dělení souvisí s literární kvalitou díla pouze nepřímo a že stupeň „chtít prožít“ je vyšší než pouze „ztotožnit se“.) Shodou okolností se mi teď do ruky dostaly zástupci všech (prvních) tří kategorií současně. Kosatíkův Abe Korkorán je pro mě jasná jednička, Canalova Válka v této zahradě stejně jasná trojka. K dvojce pak řadím Živé meče Ooragu Jaroslava Jirana. (Možná by nebylo nezajímavé zkusit vystopovat obecné momenty ovlivňující - jakkoli v mezích našich individuálních gust - zařazení do těchto skupin, kupříkladu míra osamělosti hrdiny; rozsah a druh mašinérie, v níž se pohybuje; blízkost či alespoň podobnost prostředí, v němž se příběh odehrává; prezence či absence humoru; nicméně to si nechme na jindy. Nebo ještě lépe, zkusme si svá vlastní kritéria najít každý sám...)

Námět Živých mečů je velmi zhruba tento: Nevelká kolonie potomků někdejších pozemských trosečníků na zastrčené planetě je zmasakrována jedním z kmenů místních obyvatel (bojujících vesměs na úrovni chladných zbraní). Přežije jen chlapec jménem Thagen. Přestože je proti tuzemcům v nevýhodě, neboť tito mají tváře a ruce vpředu i vzadu, a tudíž mají oči všude a mohou bojovat za dva, v přestrojení za dvourukého mrzáka se Thagen stane nedostižným bojovníkem a posléze i vůdcem natolik významným, že může reálně usilovat o osvobození kraje z područí mocných a krutých Mallaorů... přičemž s úžasem shledá, že jsou to lidé jako on... Nakonec ale... (dost, přečtěte si sami). Každopádně vidno, že syžet vskutku přitažlivý. Přidáme-li k tomu solidní fabulaci i styl, je vskutku co číst. Škoda jen, že autor boj a bojovníky místy příliš glorifikuje („Opravdový boj (na život a na smrt) se nesvádí se zvířaty, ale s inteligentními bytostmi - s lidmi.“ nebo „Vojáci sklízeli úrodu z polí...“, ovšemže z cizích) a neodolá ani zvyšování účinku prostým zvyšováním měřítka („Dláždění pokrýval jednolitý koberec mrtvol a aby bylo možno procházet, vršily je skupiny mužů na hromady podél zdí.“) Možná je to úzus subžánru, ale proč by někdo konečně nezkusil vymyslet něco jiného než potoky krve a hromady mrtvol? Naopak se mi líbilo, že se autor v podstatě vyvaroval nadpřirozených motivů (meč bez magie); slevil jen v samém závěru, dle mého soudu k neprospěchu věci - viz Thagenovo v kontextu jeho předchozích skutků zbytečmě čarovné vnitřní usebrání i vnější nasměrování do další akce, nota bene do takové, která se odehraje až v dalším díle. Způsob konce, v němž hrdina po okamžiku triumfu ztratí vše (avšak v podstatných oblastech nikoli definitivně) a získá či zachová si (popřípadě) pouze odhodlání začít znova, je velmi, velmi dvojsečný; může sice vyznít jako apoteóza vitality či prezentace jistého duchovního obohacení hrdiny (Řek Zorba, příklad z naší branže mě teď - existuje-li vůbec - nenapadá); může ovšem také vyznít zcela nanicovatě, ba čtenáře rozvzteklit (Ledová společnost). Obávám se, že náš případ spadá do druhého koše... Rád bych zde autorovi připomenul, že existuje též něco jako forma samostatného (volného) pokračování, v němž hlavní linie děje jedné knihy se uzavře a v dalším svazku je rozvíjen pouze některý z jejích okrajových motivů... (Takovýmto korektním, čtenáře nešidící způsobem si například připravil půdu pro případné pokračování Abe Korkorána Pavel Kosatík).)