Všechna práva © Interkom 1984 - 1992

Úvodem na závěr: příští Plkon začíná Pivoconem v pátek 13. srpna 1993 v předenické hospodě (není to tak daleko jako z Dobřan).

       Za účelem odjezdu na Plkon jsem si letos už v pátek vzala náhradní volno. Po ránu jsem balila s tím, že bude vedro. Během dopoledne se dalo do deště a já rychle přibalila svetr.

       Ještě cestou pršelo, ale po příjezdu do osady Dudlaj se značně oteplilo. Vyfasovala jsem stan synů šerifa Jedličky, takto šéfa klubu Andromeda, a šla ho k všeobecnému gaudiu stavět.

       Nesmí pršet, zaklínala jsem počasí, ani foukat silnější vítr.

       První večer jsme strávili v předenické hospodě. Po příchodu jsem zjistila, že louka, na které stojí stan, velice dobře vede zvuk. Ve kterém stanu se co šustlo, všechno jsem slyšela.

       Ráno bylo teplé, svítilo sluníčko, a tak jsem ze stanu vytáhla svou pokrývku, to jest vyřazenou sovětskou vlajku. Pruh látky o šíři 1,2 metru a zdéli tří metrů a něco s nadšením obsadili přítomní scifisté - na jednu vlajku se vejde něco kolem dvanácti scifistů, a to zcela pohodlně. Jenže pak došlo k nejhoršímu, nastaly tradiční soutěže. Dáreček rozdal lidem papírky, ve kterých byly zabalené fotografie, a pro mne zcela nesrozumitelně vyprávěl, že když je fotografie správně, je třeba vzít její číslo a plus a dostat se na správné písmenko v tajence, když je stranově převrácená, pak je to minus... Hrůza. Vzala jsem blok a prohlásila se za reportéra. Ono to stačilo, cesta vedla lesem a do vrchu. Soutěžící si stěžovali, že jim všechny stromy připadají stejné, a tak Dáreček začal napovídat. Napovídal stále více a my se mezitím brouzdali mravenci, byli varováni před klíšťaty (jedno jsem na sobě druhý den také objevila).

       V další části se konal memoriál Trifida Kamikadze - hra na trifidy. Jedno družstvo se vždy rozestavilo po skalách a mlátilo žahadly po družstvu jiném. Potom jsme se odebrali zpět a po cestě sbírali dříví. Třetí část soutěže měla za cíl scifisty namočit - interesantní byla hra na norimberský trychtýř - to se vybraný scifista polévá na hlavě a čeká se, kdy se zaplní škopek, ve kterém stojí, to vše na čas.

       Na závěr byla literární soutěž - na papíře byly očíslovány začátky a konce knih. Tož ty začátky, dejme tomu, ale kdo si pamatuje konce? Neodolala jsem a ve své funkci reportérky se připojila k jednomu družstvu, abych měla autentický zážitek. Samozřejmě jsem neodolala a napovídala, ale komu, to neprozradím. Šlo o ukázky z letos vydaných knih, včetně podivných scifoidů z Rodokapsu či z Najády.

       Zatímco Dáreček pracně počítal body, sesedli jsme se u ohně, jedli a plkali. Když pak šerif vyhlásil rozplavbu přilehlou říčkou, poprvé v životě jsem se zapojila mezi místní mrože. Hejno kachen mělo tendenci se k nám připojit, a já zjistila, že jsem udělala dobře. Bylo to osvěžující. Když se pak objevila Daniela z Andromedy se svým psem Unem, poptala jsem se ho zdvořile, jestli se se mnou nepůjde koupat. Šel. Cákala jsem na něho vodu, což se mu líbilo, a zjevně se pokoušel vymyslet, jak by cákal on na mne.

       Než jsem se nadála, byl tu večer a s ním vyhlášení vítězů.

       Jako první se umístilo domácí družstvo klubu Andromeda: Aleš Boháč, Martin Šnajdr a Petr Voldřich, druhé bylo družstvo matadorů z kubu Arakis - Teplice, třetí bylo smíšené družstvo pražsko-ostravské.

       Nu, a potom se objevil sud, opékaly se buřty, pilo se, co bylo (přece to nepovezeme domů) a vydatně se plkalo.

       Mám ráda nedělní rána na Plkonu. Všude je klid, žádné soutěže nehrozí, hrstka zbylých scifistů se rozkoukává kalným ránem a dohaduje se, kdo s kým pojede, lidé se pomalu loučí... Já odevzdala Jedličkovi mladšímu stan s doporučením, aby si ho raději přebalil, a provokativně posnídala jedno pivo.

       Nu, a potom mne Pagi raději naložil do auta a odvezl do Prahy.