Interkom: SCIENCE FICTION JE ZPŮSOB ŽIVOTA

Fanoušci science fiction - fanové - se vynořili v USA někdy ve dvacátých nebo třicátých letech. Protože předmět jejich zájmu byl považovaný za brakovou literaturu, uzavřeli se ve společenství stejně postižených nadšenců, kterému začali říkat fandom (obdoba anglického kigdom - království). Začali se scházet na pravidelných setkáních - konvencích nebo conech.

Fanovské hnutí se rozšířilo po celém světě a u nás rozkvetlo počátkem osmdesátých let, jakmile to trochu uvolněnější poměry dovolily. Samozřejmě název byl jiný - obvykle to byly kroužky přátel vědeckofantastické literatury, nejčastěji při SSM různých matematických a technických fakult. Náplň se také trochu lišila od té americké - zpočátku bylo nejžádanější video a na dražbách se sváděly kruté boje o vyhledávané klasiky SF. (Mimochodem, říkat sci-fi není úplně v pořádku, protože tak se označuje ta skutečně braková část této literatury a filmů. Lepší je SF, což může znamenat také speculative fiction.)

Naši fanové si doma na koleně překládali angloamerickou SF a šířili ji ve fanzinech - amatérských časopisech - a v samizdatových publikacích. Naproti tomu západní fanové se nikdy nescházeli kvůli tomu, aby ukojili tento základní hlad po SF dílech. Těmi je trh samozřejmě nasycen a přesycen. Jejich pohnutkou je touha po inteligentní zábavě, po debatách na nejrůznější témata od UFO a robotů po feminismus nebo skleníkový efekt, po setkání se stejně naladěnými lidmi. Na conech máte možnost se uvolnit a vyřádit, chodit v tak bláznivém oblečení, že doma by v něm snad nevyšli ani na zahradu, možnost projevit se nějakou vlastní tvořivostí, ať už ve fanzinu, výtvarných výtvorech, nějaké ryzí recesi nebo třeba v pořádání různých večírků - parties - po večerech a nocích.

V posledních dvou letech už netrpíme ani my nedostatkem SF literatury a filmů. A vyrůstá nová generace fanů, kteří jsou daleko otevřenější, společenštější, rádi debatují o všem možném a vymýšlejí si různé aktivity vážné i nevážné. Zkrátka náš fandom se začíná víc a víc podobat západním fandomům.

Sešlo se tu kolem pěti set účastníků z Čech, Slovenska, Polska i odjinud (dvě Britky, jeden Holanďan, Američanka a Australanka). U stánků jste si mohli prohlédnout a nakoupit SF produkci řady nakladatelství a klubů, v kuloárech se radostně vítaly desítky fanů, kteří se už po mnoho let setkávají vždycky jednou za rok na Parconu... fandom se svou tradicí, známými tvářemi a ustálenými zvyklostmi připomíná skutečné království, říši fantazie, snů, kvalitního umění i kýče, zajímavých nových myšlenek i odpočinkové únikové četby. A hlavně je to oblast vysoké koncentrace chytrých, nadšených a mírně (nebo více) ujetých a potrhlých lidí.

Pro mě všechno začíná v pátek v sedm ráno, kdy z Prahy vyjíždí autobus plný SF fanů. Jsou tady studenti (SF klub Spectra) i majitelé velkých nakladatelství (Ivo Železný nebo Vlasta Talaš z Talpresu), výtvarníci (Teodor Rotrekl) i hvězdy SF spisovatelského nebe (Ivan Kmínek), dále zakladatelé prvních SF klubů (Zdeněk Rampas) i individua, která sice dobrou věc SF zradila, ale stejně je to dál zajímá (já - donedávna jsem pracovala jako redaktorka SF časopisu Ikarie).

Stavujeme se na oběd a před třetí hodinou dojíždíme na místo. Hned cestou z parkoviště k prezentaci potkáváme spoustu známých - ty, kdo jeli z Prahy autem (třeba Ondřej Neff s celou redakcí Ikarie), fany z Plzně, Brna, Bratislavy, Košic... fanové ze Severní Moravy jsou tady samozřejmě zastoupeni v hojnějším počtu než na jiných Parconech. V jejich doprovodu se objevují moji přátelé z Holandska a Británie, které budu nutně potřebovat pro některé své pořady.

Ubytovávám se na koleji a vydávám se na obhlídku terénu: chystá se otevření knižná burzy a výstavy obrazů, u stánku s knihami objevuji svoji SF novelu Cvokyně a hned si ji kupuji, protože v této hotové podobě se mi zatím nedostala do ruky.

Zdrcující většina programu je soustředěná na sobotu, až je to skoro škoda, protože několik zajímavých pořadů vždycky poběží současně a lidé o některé z nich přijdou. Organizátoři zřejmě předpokládali, že část lidí přijede až v sobotu ráno nebo zase odjede v sobotu večer. Dáváme si vodku s Vlado Srponěm z Bratislavy (bývalý předseda SF klubu Sféra, nyní publicista na volné noze) a žertovně se nazýváme federalisty (to je on) a separatisty (to jsme my).

Večer se lidé slezou na koleji na večírcích připomínajících americké room parties - v jednom pokoji je namačkáno asi tak dvacet lidí, další se tísní v chodbičce a ve sprše, někteří popíjejí, ale všichni o něčem zuřivě debatují. Často o počítačích nebo o oblíbených či neoblíbených osobnostech fandomu, které právě nejsou přítomny.

V sobotu ráno si navlékám něco, v čem bych doma nevyšla ani na zahradu: leginy, přes ně šíleně krátké minišaty, k tomu zlatě protkávaný kabátek jako na corridu a kolem čela si omotávám dlouhou vlající hedvábnou šálu. Zdá se však, že všem připadá tento ústroj zcela normální. Příště si budu muset vymyslet něco divočejšího.

Z nich také znám hosty, které tady představuju publiku: Bridget Wilkinson je z Británie a organizuje FATW - Fans Across the World - to je fond, ze kterého podporuje východní fany, aby mohli víc cestovat. Bridget hodně jezdí do postkomunistických zemí, nejvíc přátel má v Polsku a Rumunsku. K tomu ještě vydává FATW Newsletter, zpravodaj, ze kterého se dozvíte, co je mezi fany nového a kde se chystá jaký con. Její „civilní“ povolání má něco společného s dolováním uhlí, takže se jí podařilo jet sem do Ostravy vlastně na služební cestu a nemusela si platit letenku. Což často znamená i pro západní fany rozhodující faktor, zda se někam vypraví nebo ne.

Dále tady mám Roelofa a Lynne Ann Goudriaanovy (manželé, on je Holanďan, ona je Američanka), kteří vydávají Shards of Babel (Babylónské zlomky - panevropský fanzin, kde se dozvíte něco o fanech ve všech evropských zemích). Také oni hodně cestují a zprostředkovávají vzájemnou komunikaci a spolupráci evropských fandomů. Vlastně díky nim a jim podobným jsem mohla jet letos na jaře na australský národní con do Sydney.

Určitě by bylo přijelo víc evropských fanů i Američanů, jenže termín tohohle Parconu je nachlup přesně shodný se světovým conem - worldconem - v Orlandu na Floridě. Při plánování našich conů budeme muset brát na takové věci zřetel.

Roelof hovoří o svém fanzinu, který vydává ve volném čase a určitě ne kvůli výdělku - řekla bych, že ho to spíš musí stát dost peněz. Prostě nadšenec. Shards of Babel začal vydávat v roce 1982 s hlavním cílem rozvíjet kontakty Východu a Západu. Náklad je 500 výtisků, fanzin putuje do třiceti zemí a vychází každé dva měsíce. Hlavní smysl tohoto fanzinu Roelof vidí v tom, že když vás zajímá dění v některé zemi, v Shards of Babel určitě najdete nějaký „háček“, adresu a podobně, a napíšete si tam o další informace. Ale i jinak se z fanzinu hodně dozvíte - jsou tady reportáže z cest, eseje, informace, co kde vyšlo a co kde kdo pořádá, recenze knih. Předplatné je 30 DM ročně, ale Roelof s Lynne Ann dávají přednost psaným příspěvkům. Když si představím, že musí přečíst, vybrat, vykorespondovat, případně přepsat na počítači a graficky zpracovat tolik textů v dost obsáhlém časopise, pocítím úctu: opravdu náročný koníček! Občanským povoláním je Roelof ekonom a Lynne Ann se nesnaží vydělávat peníze, ale dělá prostě to, co ji baví (momentálně kaligrafie, předtím neplacená služba v útulku pro prostitutky, ještě předtím studium italštiny).

Dochází na otázky z publika. Jak už to bývá, naše fany zajímají finanční poměry: ptají se, kdo si na západě může dovolit jezdit na cony. Je to totiž poměrně drahá zábava, když uvážíte nejen cenu dopravy, ale i ubytování, jídlo, kongresové poplatky...

Hosté vysvětlují, že chudší fanové jezdí třeba stopem a snaží se bydlet co nejlevněji, nejspíš u domácích SF fanů (sama jsem této pohostinnosti mnohokrát využila). Bohatší fanové zase trpí nedostatkem času, a tak je to obecně vzato všechno otázka času a zájmu - něco prostě vždycky musíte svému koníčku obětovat. Dá se říci, že v současnosti se začíná rýsovat panevropská skupinka fanů, kteří objíždějí hlavní evropské cony.

Panel končí a hned začíná další - o feminismu. Tentokrát nebudu už aspoň muset tlumočit, to je určitá úleva. Zato se však schyluje k tuhému boji. Klubovna je nacpaná k prasknutí, část lidí je na chodbě a uprostřed debaty dokonce někdo náhle vysadí dveře. U stolku v čele tentokrát kromě mě sedí Carola Biedermannová (asi naše jediná radikální feministka, jinak doktorka práv a spisovatelka SF) a Doktor QQ (fan Mirek Fišer z Jihlavy, který vymyslel svéráznou SF teorii, že v budoucnosti budou muži zrušeni a ženy se budou udržovat klonováním, a má to složitě teoreticky zdůvodněno).

Začínáme elementárním vysvětlením, co vlastně feministky chtějí. Carola objasňuje takové základní věci, jako že sufražetky bojovaly za volební právo žen, a já mluvím o dvou zakořeněných mýtech - mýtu přeemancipovanosti (žena prohýbající se pod tíhou nákupních tašek, zcela vyčerpaná, se řítí z práce a nervuje se, že nestihne uvařit večeři a zkontrolovat dětem úkoly... to není přeemancipovanost, to je emancipovanost nedostačující!!) a o mýtu, že feministky chtějí smazat veškeré rozdíly mezi pohlavími - to také vůbec není pravda, chtěly by je jenom definovat znovu a zabránit nespravedlnostem...

Lidí je tu však příliš mnoho, a tak se debata zvrhává v cosi, co jeden účastník nazval „tiskovou konferencí ve stylu HZDS“. Občas jsem nucená jenom vykřiknout „Nesouhlasím!“, „To není pravda!“, „To je předsudek vytvořený kulturně!“ a podobně, a vždycky už se hlásí deset dalších diskutujících. Mnoho je útoků na odvážnou teorii Doktora QQ - ovšem těžko diskutovat o něčem, co je samo o sobě spíše aforistické a jen odráží jeho groteskní pocit, že ženy už muže nepotřebují (skoro)... A tak se ani nedostáváme k problému, jak asi doopravdy vypadá budoucnost rodiny, jak se vyvinou rozdíly mezi mužem a ženou, jejich role. A také jsme se nedostali k tématu obrazů žen v SF - tady jsme byli zvyklí na to, že dobrodružství je dopřáváno hlavně mužům, a ani jsme o tom nepřemýšleli. Ivo Železný dokonce vážně tvrdí, že současné americké SF filmy jsou „macho“ - vyloženě směšné tvrzení, když uvážíte oba díly Vetřelce, druhý díl Terminátora, Propast...

Po obědě v menze běžím na na setkání účastníků workshopu - literární dílny pro začínající SF autory. Pro tuhle věc jsem se nadchla přede dvěma lety na worldconu v Haagu a v Ikarii jsem hned rozjela několik workshopových skupin. Šlo o lektorská i vzájemná hodnocení povídek a obecněji o návody, jak psát. Postupně jsem zjistila, že to nějak nezvládám, a tak workshop převzali SF fanové z Brna a pustili se do toho opravdu s nadšením. Dokonce letos koncem května udělali literární víkend pro workshopisty na jižní Moravě.

Několik pokročilých autorů (Ondřej Neff, Ivan Adamovič z Ikarie) čte svá „desatera o psaní“, zásady, kterých by se měl autor podle nich držet. Je tady také paní Freiová, spisovatelka a češtinářka, která jezdí pravidelně na cony, udržuje kontakty s italskými scifisty a kde může, pomáhá s pravopisem, protože nemůže přenést přes srdce, jak hrozně lidé píší (je pravda, že udělat hrubou chybu už se dnes vůbec nebere jako ostuda). Později si promítáme videozáznam z literárního víkendu. Ve skupině mladých workshopistů (já jim říkám „chovanci“) je příjemná, vřelá a tvůrčí atmosféra, bylo by príma, kdyby se mohli scházet častěji. Tito lidé jsou ale rozptýlení po celé republice, pořadatelé workshopu narážejí na finanční těžkosti, a tak se workshopisté zatím domlouvají, že se budou scházet na větších conech. Nejbližší příležitost je prosincový Dracon v Brně.

V americkém fandomu všichni považují za hrozně důležité, který autor či SF dílo získalo některou z prestižních cen, ať už od čtenářů nebo od poroty odborníků. U nás už dlouhá léta máme cenu Mloka (podle Čapkovy Války s mloky, autorem keramické figurky je Ondřej Neff). Mlok se uděluje jednak za zásluhy o SF a jednak za nejlepší povídku v literární soutěži O cenu Karla Čapka. O udělení Mloka rozhoduje porota. Pamatuji si, jak nesmírně vzrušující pro mě bylo, když jsem v roce 1988 tuhle cenu sama získala. Dnes je situace trochu jiná, když napíšete něco, co je vám některý nakladatel ochoten vydat, můžete se prosadit i bez Mloka, ale před čtyřmi lety to bylo opravdu něco - alespoň pro mě.

Odpoledne se tedy převlékám do minišatů se stříbrnými nitkami a na krk si věším hromadu perel. Z pódia mě zaostří Zdeněk Rampas a povolává mě k předávání cen. Díla nominovaná na Mloka v kategorii krátkých, středních a dlouhých prací, čestná uznání... Diplomů je mnoho a snažím se to nepoplést, ale v jednom případě se oceněný autor přece jen vrací a požaduje výměnu.

Jsem zvědavá, jak dopadly výsledky Ikara za nejlepší českou SF roku 1991. V kategorii české knihy vítězí dvacetiletá autorka Vilma Kadlečková s románem Na pomezí Eternaalu. V kategorii zahraničního díla to je mezi fany oblíbený Adamsův Stopařův průvodce Galaxií. Cenu Ludvík získává Jiří Walker Procházka, autor, který byl stejně jako Vilma „vypěstovaný“ fandomem.

Ludvíka za SF počin roku získávají autoři Dračího doupěte (obdoba západních her ve stylu Dungeons and Dragons) a zakladatelé klubu hráčů her na hrdiny Hexaedr. Hry na hrdiny se u nás lavinovitě šíří hlavně mezi staršími dětmi a mládeží, protože je to opravdu vzrušující způsob trávení volného času, který využívá představivost hráčů.

V neděli už je na programu jen setkání s organizátory Parconu 93 a krátká porada SF klubů. Parcon 93 bude v červnu v Šumperku a hlavní organizátor, tělocvikář Petr Konupčík, v sobě nezapře pedagoga: už teď podrobně informuje o tom, kde přesně budou viset cedule, na kterých se dozvíte, kdy a kam máte jít. A i jinak slibuje skvělou a promyšlenou organizaci. Napadá mě, že až pojedu do Šumperka, nesmím si zapomenout pytlík s cvičkami - určitě bude potřeba se tam přezouvat.

V neděli se také konečně dostávám na výstavu obrazů a plastik. Většinu vystavujících výtvarníků znám z Ikarie (Martina Zhoufa, Petra Bauera, Janu Kupkovou, Teodora Rotrekla, Zdeňku Bouškovou). Na západních conech jsou výtvarné výstavy směsí kvalitních kousků a amatérských pokusů, až třeba ke zjevným plagiátům, překresleným scénám z dobrodružných filmů a různým figurkám, šperkům a drobnostem, které by se nám určitě zdály kýčovité. U nás buď amatéry nemáme nebo jsou plaší a netroufají si své výtvory vystavovat.

Především jsem neviděla video, které běželo, jak je na conech zvykem, nonstop. Pro naše fany ale už dnes není tolik přitažlivé jako na prvních Parconech počátkem osmdesátých let, kdy třeba Hvězdné války nebo různé díly Planety opic spolehlivě odčerpávaly obecenstvo z živých pořadů.

Taky jsem nestihla dražbu knih, kde nadšení sběratelé prý vyhnali ceny knížek do fantastických výšek - slyšela jsem jednoho nešťastného bibliofila, jak úpí: „Oni přihazujou po padesátikorunách! To člověk nemá vůbec šanci!“ Ty nejvzácnější SF knihy stojí řádově několik set korun.

Klub Mensa tu měl sérii programů, především vstupní testy, které jste mohli za padesát korun zkusit udělat, a pak tématické pořady, třeba o Kafkovi nebo o technologii výroby Boha (tam jsem jen nahlédla, podívala jsem se na vytištěnou verzi přednášky, spatřila jsem nějaké logistické formulky nebo matematické rovnice a rychle jsem utekla - proboha, ne, tohle nepovažuju za zábavu, ale za namáhavou práci.)

Celý con byl zaměřený na žánr fantasy, a tak mi uteklo mnoho programů věnovaných tomuto tématu: přednáška Ivana Adamoviče o fantasy, spojená s besedou, pořad o J.R.R. Tolkienovi, nebo vyhlášení výsledků literární soutěže Klubu J.Vernea o nejlepší fantasy, které bylo pojato jako velká kostýmová fantasy show.

V neděli při návratu do Prahy jsem ale měla - když si odmyslím únavu - docela příjemný pocit. Osvěžující vědomí, že se mi zase podařilo jeden víkend strávit úplně jinak, mimo veškeré stereotypy, zkrátka - jak se tak říká - přijít na jiné myšlenky.