Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

                              Brno 15.9.

       Ahoj Evičko!!

       Co mě dneska srdečně rozesmálo, byl kapesní atlas světa, protože mi vypad z police a otevřel se na Egyptě, načež mi blesklo do oka BILBAJS! Kouknu se znovu: Bilbajs!

       Nemizí to. Atlas mi nadává: BILBAJS!

       Ono se tam tak jmenuje nějaký město v Nilský deltě. Aspoň doufám, že je tam doopravdy. Že ho tam najdu i kdykoliv příště. ŽE v Nilský deltě je opravdu město Bilbajs. Že mi to ten atlas neudělal schválně. Mám hlavu plnou podezřelých informací, o kterých nevím, odkud pošly. Nemůžu na to přijít. Ten atlas jsem lovila proto, že jsem potřebovala vědět, odkud proboha vím, že tajemný město Sais z Krítíásovy povídačky o Atlantidě leželo někde v Nilský deltě, kousek pod Alexandrií na jihovýchod. Žádný město Sais s tajemnými sloupy tam není. V tomhle atlasu ne. V jiným taky ne.

       BILBAJS!!!

       Mívám dost často pocit, že si svět se mnou hraje.

       Že není jeden, ale n-násobně paralelní posloupnost světů. Že jima plynu, aniž jsem to s to vnímat, a naneštěstí pronáším skrz izochrony („vrstevnice“ stejné hladiny času) nepřístojné informace. Odkud se vzaly.

       Do Bilbajsu, jaký já v tom mám bilbajs.

       Jsem lenošná vést si systematické poznámky. Nevím, odkud vím, že prapodivní „Germáni“ Cimberové udivovali římské letopisce svým exotickým zjevem, podobajíce se spíše Hiberům nežli jiným rasám, an byli havraních vlasů a snědí jako bot.*

       Zodpovědný člověk nemůže používat neověřené informace.

       Blbnu.

       Tuhletu úvahu si vynutil tvůj požadavek napsat ti své dojmy z Parconu. Měla jsem si tam dělat deník. Urvat aspoň minutu dvě na zapsání jmen a stručného popisu lidí, se kterýma jsem se tam stačila seznámit. Pamatuju si obskurní věci, například že hromosvody se dělají podle ČSN 34 1390 a bitva na Moravském Poli byla 26. srpna 1278 a svátek měl Rúfus a že jednopólový vypínač má typové číslo 3553-01280. Dojem z Parconu poněkud hysterický: zažila jsem tam spoustu velezajímavých rozhovorů, ale nevím s kým a proč.

       Roztomilý trapas s Františkem Novotným:

       F.N.: Jsem rád, že se nad tím, co píšu, dokázal alespoň jeden člověk skutečně logicky zamyslet.

       (Možná největší poklona, kterou může F.N. udělit ženě.)

       JÁ: Já nemůžu říct, že jsem se nějak zamýšlela. Já to spíš CÍTÍM.

       (Teprve doma mi došlo, proč nebyl dvě minuty mocen řeči.)

       Co mám dělat? Já nikdy nepřemýšlím nad tím, co čtu. Já to cítím. Myslet, to je pro mě při čtení jako škrabat se za uchem palcem pravý nohy. Shledala jsem, že jsme studovali na stejný fakultě, jenomže jsem byla tak ztrémovaná z toho, že mě někdo nutí k intelektuální mozkové činnosti, že jsem si nedokázala vzpomenout na jméno jedinýho profesora.

       Páteční PARCON: Lebedila jsem si, že jsem SAMA, nikdo po mně nic NECHCE, jídlo mně uvaří, všechno mi zajistí, nemusím se o nic starat, s nikým bavit, s nikým dohadovat: pryč s divošským střehem, v němž mě má divoká rodina nutí žít čtyřiadvacet hodin denně 365 dní do roka! Ale zapsala jsem několik „bludných duší“, kteří se snažili být neviditelní a jejich osamělost bila do očí. Takovej plachej člověk, co je tam sám a poprvé, se za prvné stydí a za druhé ho jímá děs ze všech těch halasných, sebejistých skupinek, co si musejí povykládat o všem, co se stalo, zatímco se neviděli. Možná by organizátoři měli pamatovat na nějaký páteční „seznamovací večírek“ pro novice nebo něco na ten způsob.

       Skvělý byl bufet. Jsem harcovník služebních cest, vždycky mě nejdřív zajímá dosažitelná hospoda a tuhle nešlo minout. Nevím, ve kterém paralelním světě jsem potkala J. Jirana, věděla jsem, že to je Jiran, a teprve až jsem ho potkala s cedulkou, jsem si vzpomněla, že ho nemám odkud znát. Máme asi obdobný biorytmy: většinou jsem stála ve frontě před ním nebo za ním (nebo tam byl trvale). Hádala jsem, kdo je ta Persóna Gráta, a kdo by byl rád za takovou považován. Je to sranda sledovat. Poslouchat. Autsajdr jako já má na takový věci vycvičený ucho a dobře se baví. Nejvíc mě potěšili nějací mladíci, potom jsem je už nepotkala a tudíž nevím, kdo to byl. Podle jejich činorodých, předůležitých obličejů by se mohly do zásoby tesat busty mladých revolucionářů.

       Já miluju bufety, já se tam chodím učit.

       Poznala jsem paní Freiovou. Když jsem si nasadila brejle a zjistila, že je to doopravdy paní Freiová, přestala jsem se děsit, kde jsem mohla potkat Jirana. (Určitě v putyce, ach bože!)

       Šla jsem si do postele číst, což nikdy nemůže doma, protože když ve dvě v noci zalehnu, tak usnu s nohama ještě na zemi. V posteli jsem si stačila přečíst celou půlstránku knížky a usnout až potom.

       Poznala jsem tebe, ale neměla jsem brejle, a krom toho se tam mluvilo anglicky, tak co bych řekla, kdybys to nebyla ty.

       Moje spolubydlící byla Míša Kryšková. To jméno jsem znala, ale nevěděla jsem odkud. Řekla, že jde za Vetřelci, já spala jak brouček. Zdálo se mi, že jsem v hradišti u Blučiny a musím tam jíst mladíka, na kterým spočinulo znamení Slunce. Probudila jsem se v šest, vyčerpaná k smrti. Kafe nebylo, příště si MUSÍM vzít spirálku a ešus. Šla jsem na přednášku o Kafkovi, potěšili mě, že být cvok je kýžené stigma geniality. Dohadovali se o věcech, o kterých se není třeba dohadovat, bohužel jsou jasné a neoddiskutovatelné jako znamení Slunce, když zůstane viset na tváři. Přednáška o Kafkovi na lačný žaludek není nic, co by člověka navrátilo oběma nohama do střízlivé skutečnosti.

       Zapsala zvonek, který si musím zapamatovat

       Teorie je nádor na těle života. Čím míň ho zbývá, tím zhoubněji bují teoretizování o něm... nebo nějak tak podobně, zapomněla jsem. Keltské kořeny se nedostavily, možná byly snědeny u Blučiny. Jest dokázáno, že praotec Boemus byl kanibal, jakkoli krom toho z rituálních důvodů pojídal i mléko se strdím. Přednáška o keltských kořenech se tedy nekonala, potom mi přijela rodina, která obsadila počítače, strašně nadšení. MÁMO, KUP MNĚ POČÍTAČ!!!

       Muž si aspoň stačil prohlídnout pulty knihkupců a bursiánů. Tvoje bloky jsem všechny šťastně prošvihla. S J. J. Oščádalem jsem nestačila ani promluvit. Desatero podle mně ne moc šťastný nápad. To se hodí pro knížku, to se skvěle hodí pro knížku. Pracovní sezení k věci si představuju jinak, škoda, že nebyl čas. Jsem ráda, že jsem to nechala doma. Dalo mně sice dost práce zparodovat všech deset přikázání Božích (vůbec je sehnat), ale jak by se na to ti lidi tvářili, to nevím.

       ... se svými hrdiny i sesmilníš.

       ... nelituj jediné historky, kterou pokradeš nevinným lidem.

       Byla bych radši chovanec nežli vzdělanec. Potřebuju se spíš učit než předstírat zodpovědnej rozum ve věci, která pro mě byla (a je) spíš příjemný rekreační únik od přemíry zodpovědnosti v normálním životě. Dneska mně došel zvací lista na Literární víkend Draconu, způsobilo mně otravu krve číst se jako lektor ve společnosti samých profíků, nadupaných teoretiků, vydavatelů, kritiků, slovutných spisovatelů, ba i legend jako p. Nesvadba; to mi Jam zamlčel, kdo mu to tam lektoruje. Intenzivní pocit:

       Co, k čertu, hledám na téhle galéře.

       Aneb: Co? Jestli bít nebo nebít? U Odina, co je to na otázky. Je trapas lektorovat samý úspěšný lidi a sama na to nemít nějakej morální glejt nebo jak to nazvat. Jakým, kruci, právem?

       Vyhlášení fantasy byla báječná sranda. Ještě štěstí, že si pamatuju (odkud?), jak rytíř pokleká před panovníkem. Šla jsem první a nikdo mě nevaroval. Ostatní to pak s úlevou dělali po mně. Beseda s J.J.V. + 451°F: ctitelé barbara Conana by si z něho měli vzít více příkladu stran odolnosti vůči alkoholu. Přinesla jsem tam jenom dvě láhve vodky a ta druhá se už ani nedopila. Dávala Šimona spát. Díky tomu si pamatuje aspoň jedno jméno, jenomže to je přezdívka, nebo ne? To už ostatní čerství rytíři dávno odpadli, lady se nedostavila vůbec. Debata o psaní fantasy fajn, ale díky mně se brzo zvrhla na projektování pivovarů, srovnávací Conanologii a nutnost používat autentická jména, když se píše o barbarech, třebaže je opravdu snadněji vyslovitelné Přemysl nežli Gallai'wi'liath'ath. Páni porotci, NA TOM JÁ TRVÁM. (Já doufám, že si to už nikdo nepamatuje.)

       Na tvých dveřích nebyla žádná cedulka, řekli mi, žes už šla spát. V šestce navázala družbu s Jihočechy, vyříkali s V. Šlechtou moji recenzi na jeho povídku ve Workshopu, u čehož padl zbytek té druhé láhve vodky. To už se s Vetřelcoconu poznenáhlu stal Chodbacon. Carola měla přednášku o svých pozorováních koní ve stádě, o vůdčí úloze klisen nebo hřebců podle toho, co má nebo nemá v podbřišku. Donesla jsem k tomu litr Myslivce a poslední brambůrky a tyčinky, načež jsem zjistila, že plynně rozumím a mluvím polsky, díky čemuž jsem byla jmenována polským atašé v Brně a bylo mně sděleno státní tajemství, že Choleva je maďarski špionér. Potom už nebylo co pít, řvali kosi, pět na krku, slíbila Míše, že ji v devět vzbudím, a spala podstatně déle. Hlava mě z toho myslivce začala bolet až ve čtyři odpoledne v Přerově. Doma vzorně uklizeno, barbar Novák mně uvařil večeři, rozbrečela jsem se dojetím, poněvadž nesnáším, když jsou na mě lidi hodní.

       Z Parconu mně zbyl strašný guláš jmen a tváří; není to tím myslivcem, já mám mizernou paměť na jména. Škoda. Přednášky z valné části prošvihla. Příště musím být trochu cílevědomější v organisaci časovýho plánu.

       Co máš proti Gookovi? Komu se nelíbí, ať mu políbí.

       Vlado Ríša vypadá strašlivě seriózně a budí posvátnou bázeň.

       Ivan Adamovič mě rozčiluje teorií, že si autor musí držet své hrdiny od těla. Ať to řekne Sanwissovi Biatcovi Oddmaarovi, synu Maarwinovu z rodu Dravců. Mě už to taky sere, když přijdu domů a on tam klidně chlastá Novákovo pivo a trhá ostruhami potahy.

       Co je to za vtip: Spraque di Camp? My markomani v tom jasně slyšíme: Z Prahy od Kampy, nebo od Tábora (Kampa je ve starogermánštině výraz pro tábor bojovníků). Kdo to je?

       Veise jsem nazapsala (byl? nebyl?)

       Neff ve mně vzbudil dojem člověka, který CHCE věřit, že našel správnou psací polohu nebo kompas nebo jak to říct. Že chce, protože něčemu věřit musí. Já nevím, já ho vůbec neznám a nevím, jak se tváří jindy. Připadal mi jako uštvanej tápáním a pochybnostma, který trvají přes míru dlouho.

       Čeho se Kosatík bojí? Není žádný zločin být mladý a chytrý.

       Vlada Srponě neznám, to je ten s tím slonem v porcelánu? Tak toho bych se bála. Když mužskej vede řeči, že se ho nemusíš bát, tak je vede jedině proto, že na to myslí. Mám komplex Slečny Marplový, každej mně někoho připomíná a proto bych se bála Srponě a ne třeba proslulého kance, ten je šťastně rozmazlen přemírou ženského zájmu a je rád, když se čas od času klidně vyspí.

       Vilma mě zaskočila, myslím Kadlečkovou. Vypadá daleko dospěleji nežli dospělej. (Nějak se mně stává, v poslední době, že za dospělý považuju lidi až po třicítce - v případě, že mají rodinu, jinak i později.)

       Na Mense jsem nebyla. Testy IQ podle mě jsou dobrý k podchycení takové té konstruktivní byznysmenské, technické, vědecké inteligence, která může něco prozradit o možné úspěšnosti v zaměstnání a ne o inteligenci. Kdysi jsme se na to s manželem nachytali ve 100+1; měli to tak nemožně přeložený, že neamerickej čtenář, postrádající informace o všednodenních okolostojíčnostech Američana, ani nepochopil, co se po něm chce. Nebo pachatel toho spisku klidně zařadil velrybu a žraloka mezi ryby, a tak dále. Já jsem s tím šlehla, barbar Novák u toho vydržel, udělal to za 2/3 časového limitu, vyšlo mu IQ 148, protože má vytříbený instinkty a rychlý reakce. Díky čemuž mohu racionálně oponovat každému, kdo hovoří nectně o inteligenci barbarů a nevěří v přirozenou inteligenci obecně, jenomže ani s tou úspěšností po americku ty testy nějak nemůžou sedět, poněvadž můj muž s gustem opovrhuje vším, co ho okrádá o vnitřní svobodu, pachtěním za úspěšností pak zejména. Když opustil učňovský internát, úleva byla na obou stranách zhruba srovnatelná, a od té doby se před ním o inteligenci nesmí mluvit, protože odpovídá jednoslabičně: YARRRRGH!!!