Interkom: Veselé laškování s Carolou, aneb jak jsme toho moc nenamluvili

Panebože, řekl jsem si, když jsem byl vyplivnut z přeplněné klubovny č.4, ve které se odehrála událost, jež měla rozetnout bludný kruh reakcí na reakce jiných reakcí, před tím, než někdo tyto reakce stačí napsat. Jenže to, co se v místnosti odehrálo, nemohlo splnit svůj účel. Akce se jmenovala Klub nepřátel C. Biedermannové a snažila se sjednotit ty z nás, které CB „zase jaksepatří naštvala“ a další „potrefené husy, vyjící nad kritikami jejích děl a dílek“ a nemohou z toho zřejmě vůbec spát. Proběhla 5.9.92 ve 20oo-21oo v rámci Parconu 92 Ostrava. Ale popořádku.

Na počátku byla Carola, která vše začala článkem odhalujícím zrůdnosti a tajné myšlenky P.K.Dicka v povídce „Předlidé“ (IK 5/92, KVARK 4/92). Její dílo přesáhlo ten pověstný bod vkusu a snesitelnosti a proto se na něj snesla sprška dvou článků, které vyplozeninu CB napadly (IK 7/92, KVARK 6/92 a IK 9-10/92, KVARK 7/92). Carola B zaprotiútočila ještě v tomtéž čísle (jaká předvídavost) a podala návrh na diskusi zmíněnou již výše. Co jsem si stačil všimnout, já a M.Beblavý jsme se této diskuse zúčastnili.

Nevím, jak to vypadalo na úplném počátku, neboť jsem se zdržel na panelu o fantasy (I.Adamovič), ale to hlavní zcela nepochybně přišlo až po mém usezení (na zem) do přecpané klubovny. Přišla totiž dvojice Ivo Železný a především Vlado Srpoň. No a po jejich příchodu to začalo. Za nás dva (autory reakcí) to odnesl Miro Beblavý, protože se při předávání cen CKČ neprozřetelně odanonymizoval, a tak byl snadným terčem omletých bonmotů, které si stará garda, zastoupená CB, I.Železným, V.Srponěm a F.Novotným za dlouhá léta nacvičila jako Spartakiádu, a proti nimž neměl vcelku žádnou naději.

Slovo diskuse by se mělo dávat do uvozovek, protože slovní potyčka připomínala více „vtipné“ povídání, než střet názorů. Jakýkoliv náznak či náběh na myšlenku, o které by se CB musela začít hádat, byla převrácena, rozmělněna, zesměšněna a pak odkopnuta pryč. Mělo to svůj klad, nepokazilo se kouzlo večera, i když ti, co tam přišli s cílem popovídat si o feminismu atd., se mírně nudili. V ochraňování CB se chrabře střídali dva pozdě příchozí V.Srpoň a I.Železný, kteří nesli štít na ochranu slabé ženy. A proto se v povídání přelévaly takové náměty, jako slepičí vtipy, pojednání o důležitosti svateb, pohřbů a poprav jako lidových radovánek a mnoho dalších, které nepřesahovaly úroveň divadelní hry „Titanic“ od F.R.Čecha.

Jedním z nich bylo téma falických symbolů. CB „směšnou“ formou odhalila perverznost stavitele Žižkovského vysílače a tuto vlastnost pak vztáhla na všechny architekty. Tím ovšem ukázala slabé místo ve svém schématu myšlení. Toto je totiž názorný příklad, jak feministky, zvláště české a zvláště Carola B., manipuluje s objektivní skutečností. Nevidí fyzikální zákony a podobné stavy věcí, ale vše odtažitě zkoumá za pomoci Freuda, kterého si stejně předělala ku obrazu svému, a výsledky podává jako tu jedinou a pravou pravdu. Potom se nedivme, že články, recenze, názory a hlavně díla CB jsou vlastně celé jenom „o tom“ (neboť na nic jiného zřejmě nemyslí), že tvrdí o mužích, že jsou jedno takové „chodící přirození“, které nedělá nic jiného, než hledá oběť pro svůj ukájecí proces.

Naštěstí této feministické vlastnosti jsem si nevšiml jenom já, a tak na téma falických symbolů ve vztahu k Žižkovské věži se ozvaly dvě poznámky. Věž prý navrhla žena (nebylo komentováno) a pak, kdo si dovede představit takto vysoký vysílač například ve tvaru kosočtverce (opět nekomentováno). Kdybychom se zamysleli nad falickými symboly do důsledků, pak bychom museli zavřít Matku přírodu do ústavu pro nebezpečné devianty, protože nejenže stvořila slony s choboty, kaktusy na prériích, hady všech velikostí, banány na stromech, mečouny a delfíny s dlouhými čumáky, ale hlavně lidi, kteří zcela zjevně připomínají falický symbol; každý z nás 6 miliónů falickým symbolem - příroda je masový úchyl.

Další pozoruhodné téma je téma ohledně práv na milence, které by bylo ústavou zaručeno každé ženě. Nechápu, proč feministky chtějí prosadit takovýto zákon, neboť právo na milence mají i nyní. U vdaných žen (ty totiž tento zákon žádají nejvíc) to platí stejně. Záleží pak na manželovi, jak tuto skutečnost přijme. Nemyslete si, že když máte ústavou danou takovouto věc, že se s vámi muži nerozvedou, když se jim to nebude líbit. Ostatně manželství je kompromis (typicky ženský akt) mezi svobodou (jednání atd.) a nebo částečnou nesvobodou, která dá základ dalším dětem, a kromě toho je finančním zabezpečením (vycházím ze statistiky, že většina žen se vdává po dovršení 18 roku). Tento zákon však nikdy nespatří světlo světa ze dvou důvodů. Ženy jsou bláhové, když si myslí, že muži, kteří jsou převážnou měrou u moci, si prosadí zákon, který jde proti nim. A pak, jde o jednostranný zákon, který zvýhodňuje jednu stranu před druhou (zde se opět ukazuje generalizace, protože ne všechna manželství mají spící muže a pracující ženy, ale v některých to bývá naopak a v některých se takovýto jev nevyskytuje vůbec).

A posledním výkřikem z „diskuse“ byla výhrada CB proti tomu, že když se žena nevdá, potom na ni všichni ostatní koukají přes prsty. Já nevím, ale zdá se mi to přitažené za vlasy. Tak buď se chci zalíbit všem možným měšťákům a pavlačovým drbnám (proti nimž CB tolik brojí), a nebo si život budu žít po svém, tak, jak se mi to líbí bez ohledu na názory ostatních.

Na konec bych chtěl poděkovat Egonu Čiernému a ještě jednomu fanovi u dveří na balkón, kteří se snažili udělat z „diskuse“ diskusi. I přes jejich snahu však celá akce neměla žádný význam, snad kromě toho, že se CB zadarmo napila něčeho, co V.Srpoň dlouho označoval za Coca Colu.

Na závěr povídání o Klubu nepřátel bych chtěl říci dvě věci. Za prvé mě zarazilo, že nejtrapnější poznámku (alespoň podle mě) nepronesla CB, ale F.Novotný, kterého si nepřehlédnutelně cením víc, než hlavní aktérku. A za druhé stojí za povšimnutí, že na články CB reagují mladí lidé, z čehož jasně vyplývá, že dlouholetí fanové si na bláboly CB zvykli, nebo lépe, zaujali pozici mlčenlivé masy, která na jakýkoliv úder, urážku nebo nechutnost mlčí, což autorku musí doopravdy znechutit nebo jí to nutí používat stále drsnější typy zbraní. Beru na vědomí, že jsem nasedl na kolotoč, který mě může pěkně ztrapnit, ale myslím si, že tímto článkem s CB končím a jdu si stoupnout do té hluché a slepé stěny.