Interkom: Války světů

Když roku 1898 vydal H. G. Wells svoji Válku světů, sotva mohl tušit, jak vděčný nápad vkládá do autorského vínku svým pokračovatelům... Invaze mimozemšťanů na Zemi (samozřejmě ale také reciproční podrobování cizích světů Pozemšťany) dosud patří (a zejména v obecnější formě jakéhokoli kontaktu různých civilizací bude bezpochyby patřit i nadále) do zlatého fondu základních scifistických témat (klasický triumvirát kontakt, cesty časem a roboti dnes významněji rozšiřuje snad jen téma paralelních světů). Po řadě (ve skutečnosti však nepochybně pouhém zlomku z existujících) knih na téma invaze MZ se českému čtenáři dostává do ruky také příběh Roberta A. Heinleina Vládci loutek. Upřímně řečeno, do jeho čtení jsem se kdovíjak nehrnul; Heinleinův Dvojník (edice Kobra z konce 60. let) sice celkem ušel, zato Dveře do léta (edice Čtení na dovolenou, zhruba polovina 80. let) mě stejným celkem zklamaly... (Ty, kdož mě teď obviní z fouňovství a přeběravosti, upozorňuji, že své „supernároky“ uplatňuji na jednoho z Mistrů americké - potažmo tedy světové - sci-fi.) Do kterého koše tedy padnou „Vládci“? Nuže a zkrátka: po jejich shltnutí konečně chápu, proč je Mr. R. A. H. považován za velekněze žánru (přesněji jeho ryze zábavné - potažmo tedy americké? - odnože). Příběh je pojednán s typicky americkou profesionalitou klasického (zlatého) věku; nepřináší moc nového (avšak to známé využívá obdivu- i záviděníhodně přesně, správně a vhodně), s ničím se moc nebabrá (a pokud ano, tak nikoli s věcmi z hlediska morální závažnosti o pobabrání přímo žadonícími, neb ty bývají zpravidla otravné, nýbrž s položkami sic z hlediska vyššího principu etického i estetického prkotinnými, při šikovném probabrání však emanujícími alfu i omegu tohoto druhu literatury, totiž vzruch a napětí). Přitom všem z příběhu - snad díky době vzniku, snad i díky nátuře autorově - nestříká krev ni chám ni plazma, účinku se dosahuje řekl bych intenzifikací řemesla, ne dnes tak typickou bezduchou extenzifikací procesů i aparátů branže. Tím mi tahle kniha poněkud připomíná Pohlovu Bránu (která už ale dle mého soudu o píď-dvě přesahuje hranici pouhopouhé zábavy) a je to pro mě (právě s Branou) teprve druhý pětihvězdičkový scifiopus svobodné doby.

Kniha mě však upozornila i na jednu poněkud obecnější otázku: na vývoj fenoménu invaze MZ ve vědecké fantastice. V objevné Válce světů nalézáme jakousi nejprimitivnější formu invaze: útočníci jsou zřejmí stejně jako jejich cíl. Bojují na distanc, zabíjejí náhle a viditelně, chtějí lidstvo buď zcela vyhubit nebo zotročit mocí své technické grandiozity. V třiapadesátém, kdy se podle „Války“ točil film, byli „Vládci“ už dva roky na světě. S jistým zjednodušením snad mohu konstatovat, že zatímco film podle Wellsovy předlohy svým způsobem završil téma otevřené, vpravdě vojenské agrese, Heinleinova průkopnická kniha současně otevřela téma novému modelu invaze. Vládci nebojují ohněm a mečem, ale jaksi „enzymem a neuronem“, oni vstupují do lidského organismu a podrobují si ho prostřednictvím jeho vlastních šťáv. Spíše než predátory jsou tedy jakýmisi parazity (naznačujícími dokonce již během příběhu samého vývoj ke komenzalismu, tedy k dalšímu „zjemnění“ svého působení na člověka). Nyní trochu odbočme a zauvažujme nad potenciálními agresory. Dokážou-li překonat vzdálenosti, o kterých se nám zatím ani nezdá, budou nepochybně v akci samé tahat za delší konec. Budou si nás moct předem (tajně) prostudovat. Povládnou z našeho pohledu pohádkovou technikou... (Z tohoto pohledu se veškeré pokusy o kontakt typu SETI apod. mohou jevit jako příjemný hazard...) Zkrátka budou-li nás takovíto tvorové chtít vyhubit, sotva kdo a co jim v tom zabrání. Půjde-li jim ale „jen“ o naše podrobení, pak přinucení hrubou silou (a la Wells) použijí jen emzáčtí primitivové a ti také pochopitelně nejvíce riskují neúspěch. Jejich chytřejší kolegové zvolí scénář dle Heinleina, čili donutí nás, jemně sice, ale přesto „jen“ donutí. Obávám se však, že ani tohle není jejich poslední slovo... Doopravdy vyspělí MZ to s námi skoulí tak šikovně, že si nějaké nucení ani neuvědomíme! Ano, půjdeme jim na ruku (pardon, na chapadlo) ochotně a rádi... Invaze z vesmíru se tedy na stránkách knih logicky vyvíjí od fyzické likvidace přes biochemické kvaziovládnutí až někam k totálnímu psychickému zneužítí (kterýžto modus „Třetí války světů“ patrně na svoje mistrovské zpracování ještě čeká). Nu a ti superMZ - ti prostě neudělají nic. Počkají, až zdegenerujeme, popřípadě se sami zlikvidujeme. Ono to při našem nynějším tempu a z hlediska kosmického časového měřítka zase nebude tak dlouho trvat, není-liž pravda?