Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Už jsem si pomalu odvykl číst sci-fi, ve které jde o víc než o zábavu nebo dokonce jenom o zabití času či odreagování primitivních pudů. Občas dokonce propadám beznaději, že autoři ani nic takového nepíšou (NE!)... a pokud ano, pak se nejspíš nevydávají. S nemnoha čestnými výjimkami. Jednou z nich je plzeňské nakladatelství Laser. Neříkám, že jenom, ale rozhodně se snaží nabídnout čtenáři i to lepší z nám libé odnože literatury, zasvěcené především zábavě. Zrovna teď mám na mysli laserovsky důkladně realizovanou Varleyovu sbírku Press ENTER. Ohledně těch primitivních pudů: ne že by tu občas nepraskl vaz či hymen - bez toho se soudný autor už dneska neodváží napsat řádku, nicméně Varley vychází čtenářově podvědomému sadismu a bačkorovému voyeurismu vstříc jen napůl. Jeho „mládeži nepřístupno“ představuje pouze jednu barvu ze spektra možných způsobů vyjádření základní myšlenky. Což dokazuje hned první povídka Mé oči se za mnou zavřely. Utopie vybudovaná těžce smyslově postiženými lidmi je toliko enklávou trpěnou těmi zdravými okolo. Avšak jakkoli se nám až nekriticky opěvované společenství může jevit sympatickým (však se do něho zdravý hlavní hrdina nakonec navždy vrátí a své nejdůležitější dva smysly dobrovolně obětuje), tušíme, že tudy cesta nevede. Jako každá podobná je i tahle z handicapu zrozená a v podstatě nouzová, protože pouze obranná splendid isolation odsouzena k zániku. Jenže; nečeká podobný osud i všechny ostatní, tj. nás (vidoucí, slyšící a mluvící atd.)? Skutečně musí člověka dokopat k ohleduplnosti a sebekázni až na vlastní kůži prožité „svrab a neštovice“? Vždyť ti hluchoněmí slepci leccos „vidí a slyší“ líp než my! A nás náhle zamrazí: nejsme nakonec ti handicapovaní my, my arogantní, (dle svého názoru) zdraví? Ach, co bychom mohli dokázat, kdybychom ač zdraví, přesto dokázali být ... co? pokorní? chápající? Nebo prostě rozumní? (Ta povídka není zas tak dobrá, je prostě šikovná v mně sympatickém směru. Že cesta spočívá v soužití, nikoli v izolaci, si může vydedukovat každý sám.)

       Oproti poklidnému toku prvního příběhu druhý přináší akci, napětí. Létající komando se zabývá únosy velmi neobyčejného druhu. Jejich účel nám dochází v autorově sofistikované režii po kapkách a my se ptáme sami sebe - byli bychom také zbabělci, taky bychom couvli před osudem, který nám únosci zavidějí?

       Překupníka jsem už někde četl a je to můj favorit. Ač v „ruském“ stylu (Ten největší dům, nebo tak nějak, vzpomínáte?), ač jde po věcech nám dnes třeba v prvním plánu vzdálených, nemůžu si pomoct, jde o věci nám navěky vlastní! Má v sobě Lemův Návrat z hvězd (nebo jak se to jmenovalo) transponovaný do americké (rovná se jednou světonázor tvořící?) sofistikovaně civilizované pragmatičnosti. Vrah barbie nám naznačuje, kam se může dostat nekritické, sektářské následování jakékoli ideje, zkrátka bezduchá stádnost. A že tato podezřele často (pozor, ne vždy, sekunduje touha pomoct, být užitečný, ovšem v té nejprimitivnější formě) pramení z duchovní prázdnoty či (třeba nezaviněného, politováníhodného) defektu či afektu, ne z přebytku a racia (rozdíl ne nepodobný delegování zdola nebo shora). Dle mého soudu nejvyumělkovanější příběh sbírky.

       Story Stiskni ENTER neposloužila jako titulní náhodou. Po spádu předchozích prací se vrací k pokojnému tempu vyprávění příběhu prvního. Ovšem s vnitřním napětím nesrovnatelně vyšším. Šikovně využívaje módního antirasismu, předkládá příběh u nás ještě sice spíše utopický, nicméně jinde už třeba jenom poněkud nepravděpodobný. Každopádně poslední obraz Lízy v troubě pro mě zůstane symbolem nejen celé této sbírky, ale i Varleye a svým způsobem i Ameriky.