Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Vzpomínám, jak se mi coby malému klukovi líbila Zlatá kniha pohádek Boženy Němcové. S přibývajícín věkem mi jaksi přestala konvenovat, snad pro svoji skutečně neskutečnou naivitu. Nicméně touha po příbězích s kouzly a čarami dobrými vítězícími nad zlými ve mně nevyhasla. Troufám si tvrdit, že v žádném z nás. Neboť prakticky všichni v skrytu duše toužíme po dobrodružství, v němž si (na rozdíl od reálného života) můžeme zadisponovat patřičně mocnými nadpřirozenými vlastnostmi a díky nim si to vyřídit s těmi, kdož nám pijou krev. A nemusí jít jen o upíry. Jsouce navíc plni hormonů, komplexů méněcennosti a pocitů ohrožení (přičemž druhá a třetí náplň v řadě z nás s nástupem nové doby dočasně nabývá na objemu i intenzitě), vítáme v těchto „dospěláckých pohádkách“ i sex, boj, vítězství. Naproti tomu bych žádnému autorovi neradil, aby zabředal do přílišného filozofování a životního moudra; to, stejně jako podružnosti i psychologické pozadí dějů si už s radostí dokreslíme sami. Současná komerční fantasy (mezi niž už nepočítám kupříkladu Holdstockovu novelu Za polem je les...) předkládá pouze model exotického terénu (více či méně podrobného, pochopitelně NIKDY ne vyčerpávajícího), který čtenář ochotný a schopný spolupráce oživuje k obrazu svému. Před autorem fantasy tedy stojí jako hlavní úkol navrhnout hřiště (terén) co nejoriginálnější, co nejrafinovanější, ale ještě přehledný a srozumitelný. Pokud se podaří navíc zakomponovat udičky, které uloví čtenářovu pozornost i na delší dobu či do větší hloubky, tím líp.

       Sbírka Andrzeje Sapkowského Zaklínač je fantasy non plus ultra. Sestává z pěti příběhů, jež jsou si při bližším ohledání podobny jako vejce vejci. Po bleskovém, velmi akčním „zaseknutí“ nastupuje dlouhý vysvětlující dialog, někdy ve snaze překlenout hrozící jednotvárnost až příliš bodrý („...Teď se dovím, že mi ty ušiska narostly proto, že jsem jako malý usmrkanec nechtěl jíst ovesnou kaši!“). Příběh pak vrcholí jen tak tak vítězným soubojem zaklínače se zlou mocí. Příběhy jsou téměř stejně poutavé a vtipné a jednotlivě by jistě byly ozdobou každé antologie. Takhle za sebou jedinou změnu po čtyřech zaklínačích a čtyřech zloženách představuje pátá zaklínačka a proti ní zlomuž. Autorský záměr nebo životní zkušenosti? Z hlediska vyššího principu mravního jde ovšem o díla nad očekávání prázdná, snad s (náhodnou?) výjimkou Menšího zla, kde moderní racionální terminologie (mutace, pitva, rakovina) vzbudila ve mně nádech podezření z postkatastrofických následků... Hle, toť exemplární příklad výše zmiňované udičky! Stejně jako fakt, že jen tady se dobro nažere, ale zlo zůstane celé. A taky těch kouzel a čar je tu podezřele málo (Geraltova protivnice tu dokonce není čarodějnice, ale jen „obyčejná“ žena). Konstatuji, že právě pro tyto prohřešky proti řádům pravověrné fantasy se mi Menší zlo líbilo víc než ostatní. Ty důvody možná stojí za zamyšlení.

       

       P. S. Na okraj této rezenze si dopřeju rozkoš a podlehnu dlouhodobějšímu nutkání, do něhož poslední kapkou přispěl právě Zaklínač. Nastolit problém antologií, čili výběrů. Libovolno, zdali typu co rok dal v branži, nebo průřezu životním dílem nebo snad sbírky s určitým tematickým zaměřením a dalších. Osobně tu cítím nevelký, leč zřetelný rozdíl. Další v řadě sbírek kratších prací jednoho autora mlčky předpokládá, že čtenář autora zná, že už ví, co od něj může čekat, a koneckonců proto si mezi všemi ostatními nabízenými koupí právě toho a nikoli onoho. Předpokládá kontinuitu. (Pokud čtenář autora nezná a koupí si ho, představuje nevypočitatelný, tudíž nespolehlivý parametr, na kterém se systematická ediční politika stavět nedá.) Má-li tedy (zasvěceným a vtipným průvodním slovem opatřená) antologie účel seznamovací až získávací, monoautorská (fuj, to je slovo!) sbírka plní spíše roli pokračovací či rozšiřující (něco již známé, obdivované, speciálně vyhledávané). Ovšem, existují fandové znalí věci, kteří si při plném vědomí následků koupí konkrétního (řečeno Kosatíkem) bombarďáka, ale kolik jich je? Srovnejme jejich počet s náklady, jež činí vydání rentabilním! Ostatní potenciální kupci, jsou-li přemýšliví a i v utrácení vlastních peněz svým způsobem systematičtí, půjdou po přehledech, výběrech, zkrátka po tom, co nazýváme souhrnně antologiemi. (Nehledě na to, že právě v antologiích lze nejschůdněji tisknout autory třebas dobré, nicméně zatím nedisponující jménem schopným utáhnout samostaný titul.) Knihkupci, nakladatelé, pokud to není obchodní tajemství - ozvěte se! Jaké máte zkušenosti?