Interkom: Lovci mloků — může být ještě hůř?

Nevím, zda je to tím, že přicházím o svou dětskou nevinnost, nebo zda je to skutečnost, ale zdá se mi, že letošní výběr z CKČ má dva hlavní rysy: více sexu a více brutality. Kromě toho tu také najdeme dvě povídky politické; obě povýtce pitomé: jedna je otevřeně rasistická, druhá je kompilací dvou starších povídek jiných autorů: Největšího odvazu v dějinách svangu od Ondřeje Neffa a Nos to závaží od Josefa Pecinovského. Na tomto místě bych se také rád osobně kál — vzpomínám si, že když jsem si přečetl druhou z jmenovaných povídek, říkal jsem si: „ujde“. Jak hrozně jsem se mýlil! Jak snadno lze napsat povídku takřka úplně stejnou a o tolik horší!

Hovoře o kompilacích, nemohu než zabloudit k Fantomu Cyboface, který je pro změnu kompilací filmovou. Scéna z výtahu, do kterého se dobývá „FANTHOM“, vám jistě stejně jako mně připoměla Terminátora 2, scéna, kdy Phil křičí „Mrtví, všichni jsou mrtví“ je jako scénař k Vetřelci, FANTHOM sám je křížencem mezi Robocopem a Terminátorem, což by nevadilo, kdyby v povídce byla nějaká další zápletka. Bohužel, není. Kromě toho jsem zaujatý proti autorům, kteří ve dvou anglických větách udělají tři chyby — má být It's twenty second century. Everything has changed. Abych však nebyl nespravedlivý, v řečené sbírce je Cyboface jistě naprůměrná.

Samostatný odstavec si zaslouží povídka Václava Škvora Přátelé, především pro svůj jazyk. Jsem jenom cizinec a moje čeština má daleko k Vančurovi, ale to, co VŠ v této povídce předvedl, i mně připadalo jako špatný překlad z francouzštiny. Věty jako „Na rozdíl od klasické zpovědnice představovalo místo zpověď...“ „Ochránil by ji, kdyby bylo před čím.“ „'Máš to daleko,' zeptal se v obavě, aby si otázku nevyložila jinak“ (pravděpodobně se ptal s obavou), „Opětovala mu lehký stisk [ruky]“ (asi jeho), „... zřízenci s nosítkami“. Nerad bych tu opsal povídku celou, budiž však ještě podotknuto, že i kdybychom se povznesli nad tyto gramatické a stylistické chyby, zůstane stále jen povídka plná rádoby mouder, která by chtěla čtenáře dojmout osamělostí a bezútěšností hlavního hrdiny, marně však, protože se z ní line nuda a šeď.

Duchovně ji to svazuje s vybledlým kyberpunkem poslední povídky, Pána sítí od Honzy Poláčka. Přestože odměněna Mlokem (sic!), rozhodně není nejlepší ani v Lovcích, a pokud jsem informován, tím méně v celé soutěži. Není to napínavý nebo dobrodružný příběh — přes svůj tvrdý jazyk a tvrdé hochy v hlavní roli si nedovedu představit, že by kvůli ní někdo nešel spát nebo zapomněl vystoupit z tramvaje. Není to ani povídka vypovídající o našem světě, povídka s nějakým druhým plánem nebo poselstvím; to – existuje–li – je tak zašifrované, že k němu průměrně inteligentní smrtelník nepronikne. Co tedy zbývá? Změť obrazů, dojmů a klišé.

Z průměru se vymykají Věci od dosud neznámé Markéty Klíčkové. Její kultivovaný jazyk je možná nejlepší v celé sbírce. Nejedná se však o SF a dokonce ani o skutečný horror, takže mi zůstává záhadou, proč ji autorka do CKČ vůbec posílala.

Ostatní povídky jsou dílem tak pitomé a dílem tak nezajímavé, že jsem zapomněl, jak se jmenují i o čem byly. Vyjímku tvoří nekrofilní Neauré od CB, Slza Aridova od V. Škvora a M. Vitouše, protože nebyla úplně špatná, a Stolichnaya Ring od J. Umlaufa, protože byla úplně blbá — srovnatelná snad jen s dílky M. Lipova. Je totiž typickým vzorkem začátečnické povídky: jeden nápad (po pravdě řečeno, nikoli původní, nikoli napínavý a nikoli nosný ani pro krátkou povídku) je zpracován na třech normostránkách, s pointou, kterou lze uhodnout po druhém odstavci.

Ve srovnání s minulými ročníky CKČ není možno si nepovšimnout, jak výrazně kvalita otištěných povídek poklesla. Můžeme se sice utěšovat tím, že skutečně dobré věci, jako například Meče Lorgan od Vilmy, jsou z komerčních důvodů publikovány samostatně, a že skutečně dobří autoři jako Franta Novotný nebo Jirka Procházka ze stejných důvodů do soutěže ani nepřispěli. Z toho však plyne, že na otázku v úvodu si můžeme odpovědět: „Určitě ano!“