Všechna práva © Interkom 1984 - 1993

Kdysi jsem se zdravě rozčílila nad překladem románu M. Moorcocka Kníže mečů. Sténala jsem nad moderními termíny, pro svět fantasy nevhodnými, jako třeba „ambiciozní černokněžník“. Černokněžník ve fantasy je ctižádostivý, či ještě lépe mocichtivý, ambiciozní je český politik od roku 1990. Trpěla jsem nad příšerným, neliterárním jazykem. Tehdy mne znalci přesvědčovali, že Moorcock skutečně píše takhle (blbě). Další Moorcockova kniha, ona tarzanovská, či spíše buroughsovská podivnost, jejíž jméno jsem zapomněla, mne dovedla k podezření, že svůj díl viny na té hrůze Moorcock má, a překladatel může jen za to, že část české slovní zásoby mu zůstala prostě utajena.

       Od Moorcocka jsem, pokud vím, před tím nečetla vůbec nic. To ale není případ Rogera Zelaznyho. Od toho už se sem tam něco objevilo, a tak jsem měla možnost zjistit, že nepíše „takhle“ (blbě).

       Když jsem se vrhla po jeho knize Vládci stínů v úmyslu ji koupit, přátelé se opatrně zeptali:

       „Poslyš, a nevadí ti, že to vydal AG-šunt?“ Mínili tím vydavatelství AG kult, jehož knihy jsem přd tím nikdy neměla potřebu zakoupit. Po Zelaznym jsem však zatoužila.

       V průběhu četby jsem pochopila, že přátelské varování bylo skutečně přátelské, motivované starostí o mé duševní zdraví. Bohužel, bylo už pozdě. Než jsem knihu otevřela, byla jsem přesvědčena, že na Zelaznym toho přespříliš zkazit nelze a míru, kterou bych nazvala „nepříliš“, snad vydržím bez větších škod. A tak jsem poznala pravdivost přísloví: Když je něčeho moc, tak je toho příliš.

       Začínat věty, ať už hlavní, nebo vedlejší, slovem „tak“ je plivnutí do tváře literární češtiny. Tolerovat ho lze jen v případech některých ustálených rčení: „A tak se stal Honza králem...“

       V průběhu prvních deseti stránek byla tvář literární češtiny, a to nejen slůvkem „tak“, zaplivaná natolik, že vůbec nebyla vidět. Trpěla jsem, a zasloužila jsem si to. Měla jsem kamarády poslechnout.

       Drobné tiskové chyby a nedostatky v grafické úpravě obvykle přežívám bez větší úhony, když jich není moc. Tady jich bylo dost. Přímo hororově působí nevyrovnaný jazyk jednajících postav - chvíli vzorně spisovný, chvíli nespisovný. Což o to, ale nespisovné tvary se vyskytují i ve vyprávění, tedy mimo dialog, a tam opravdu nemají co dělat. Zelaznyho vyprávěčská elegance je pryč, zmizela, není.

       Trpěla jsem, a jen chvílemi jsem vnímala, že pod tím nánosem vší hrůzy, koncentrované do jedné útlé knihy, na mne spíná ruce krásný a napínavý příběh s obrovským emocionálním nábojem a slušnou dávkou nevšední fantazie, a se slzami v očích mne proboha prosí, abych ho také vzala na vědomí.